Metody Čechů se od těch německých příliš nelišily. Vysídlení Němců z Československa provázela nenávist a obrovská touha po pomstě. Dá se říci, že se Češi k Němcům chovali stejně jako oni k nám za války. A tím Češi klesli až na jejich úroveň.
Byli však také Němci, kteří proti Hitlerovskému Německu aktivně bojovali. Ani jim se ale odsun nevyhnul. A to i přesto, že nikomu neublížili. Navíc za obrovského rizika Čechům aktivně pomáhali. Poválečný fanatismus některých Čechů si s válečným fanatismem některých Němců nijak nezadal. Nešlo o spravedlivé potrestání. Šlo o zuřivou pomstu a někdy i snahu dostat se k majetku odsouvaných Němců, které neušli ani starci, a dokonce ani duchovní.
Mimořádné lidové soudy
Jedním z rozhodnutí, které bylo odsuzováno i v zahraničí, bylo zřízení a rozhodování mimořádných lidových soudů podle jednoho z Benešových dekretů. Konkrétně šlo o dekret č. 16/1945 Sb., o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech. Proti jejich rozhodnutí se totiž odsouzení neměli šanci odvolat a žádost o milost neměla odkladný účinek. Naopak k popravám mělo docházet v řádu hodin. Jak se takové skutky lišily od chování německých úřadů? V čem byli Češi ti lepší?
Umíraly i děti
Nejen rozsudky, ale zvěrstva během odsunu německého obyvatelstva vedly k úmrtím nevinných, včetně dětí. Na utrpení během pochodu Krnov-Králíky vzpomínala tehdy osmiletá Marie André: „Hnali nás schválně přes Jeseníky, aby co možná nejvíce lidí zemřelo, což se stalo. Děti, které byly mladší než jeden rok, umíraly hlady a lidé, kteří zůstali ležet vyčerpáním, byli zastřeleni. Bylo s námi po celou dobu pochodu nakládáno jako se zločinci a byli jsme vystaveni neuvěřitelné šikaně.“ Toto se opravdu od chování německých válečných zločinců příliš neliší.
Znásilňování jako trest, ponížení jako norma
V pochodech odsouvaných šlo Němcům stejně o život, jako během války vězňům v pochodech smrti. Marie André opět vzpomíná: „Museli jsme se navíc chovat co nejvíc nenápadně, protože doprovázející bachaři si vyzvedávali ženy z transportu a znásilňovali je. Jiné byly bity nebo zastřeleny.“ Nejen tady, ale i jinde odsun provázel hlad, násilí a snaha odsouvané co nejvíce pokořit. S mrtvými se zacházelo bez jakéhokoli respektu. Ne, opravdu to nebyla spravedlivá odveta za válečné útrapy. Byla to pomsta a výron nenávisti.
Němečtí antifašisté zavření svými krajany za války měli to „privilegium“ pohřbívat mrtvé po válce. Jeden z nich Peter Klepsch vzpomíná na popravu velmi mladých chlapců: „Kluky postavili k severní zdi kasáren a ke každému z nich postavili jednoho střelce. A já vím jenom, že jednoho střelili do krku, vyrazil proud krve, jeden, dva metry daleko. A jeden volal svoji maminku, to jsem taky viděl“, vzpomíná pan Klepsch. Dva z popravených chlapců sám pohřbíval.
V žádném případě nechci, aby článek byl vnímán jako obhajoba zvěrstev, kterých se nacisté za války dopustili. Chtěl jsem jen říci, že „oko za oko, zub za zub“ není řešení. Je to primitivní způsob pomsty, kterým se degradujeme na úroveň agresora. Ne všichni Češi ale zapomněli na své lidství, někteří se snažili i pomáhat. Některým prostě došlo, že zaškatulkování do kategorie „Němec“ je jednoznačně špatně. Pokud se máme zachovat lépe než agresor, je třeba se nad příkoří povznést, a trestat pouze ty, kteří si to opravdu zaslouží a trestat v souladu s právem a lidskostí. My přeci nechceme být stejní jako tehdy byli oni.
Read more...