Zpravodajství
- Podrobnosti
- Kategorie: Postřehy a komentáře
Tady se nám představuje: Jako když začne válka. Český turista popsal drsné podmínky na letišti v Dubaji. Bez empatie pro druhé, situaci, naříká a jen se diví, jako by katastrofu způsobili lidé, ne příroda. Aby něco obětoval a pomohl druhým, ho ani ve snu nenapadne.
Porovnáme-li chování Ukrajinců, vidíme ten nebetyčný rozdíl v myšlení a chování. Přišli často o vše, včetně smrti nejbližších, zdraví a nestěžují si. Typické, jak jeho svědectví přebírá mainstream. Je to takový „hrdina“ že ani své příjmení nezveřejnil. Bude možná schopný si i stěžovat na aerolinky, že mu zkazily drahou dovolenou. Další ukázka české sebestřednosti a plebejství, před kterým varovali už K. H. Borovský, F. Palacký, TGM a další. Nedivme se potom, že se nedokážeme spojit, když většina upřednostňuje sebe a „svoji kuličku“, ochotna poslouchat každého ve smyslu výroku: „Čech vždy upřednostní bůček před svobodou.“ I Heydrich to dobře věděl a plně využil, aby Češi poslouchali a dělali co potřeboval. Geny jsou dány, co z nich bude určuje výchova a prostředí. V tomto smyslu je dnešní doba výzvou každému, kdo si ještě zachoval zdravý rozum. JŠ
- Podrobnosti
- Kategorie: Postřehy a komentáře
Shlédl jsem dokument v Cinema City na Andělu. V sále jsme byli osamoceni s jednou cca 20ti letou dívkou. Zklamal mne. Točíme spoustu dokumentů o Václavu Havlovi, ale žádný, který by oslovil veřejnost napříč generacemi a jeho stále aktuálními myšlenkami. Pokračuje v tradici plebejských děl o našich velkých osobnostech (naštěstí už bez sexuálních scén, jaké jsme viděli ve filmu o Boženě Němcové) ve stylu „vždyť on je jako já“. Umí si snad někdo představit natočit podobným stylem dokument o TGM, Albertu Einsteinovi a dalších našich či světových velikánech? Ocenil jsem krátké vystoupení presidenta Václava Klause, který v pár vteřinách, slovně i neslovně, o sobě nevědomě vypověděl dokonale vše.
Nicméně připomínám výroky presidenta Václava Havla z dokumentu k zapamatování:
„Nejhorší je, když se řekne stejně nic nezměním, co bych se staral. To je takový ten nejhorší způsob existenciálního krachu.“
„Svět je absurdní, jsme jako Sysifos“
O duši soudobého Evropana: „Měl by být přece jenom trochu pokornější, měl by myslet i na to co bude až zemře, sklánět se před tajemstvím vesmíru a bytí samotného. Zkrátka vztahovat se opět víc, tak jak tomu bylo v první fázi evropského vývoje, k věčnosti a k nekonečnu.“
- Podrobnosti
- Kategorie: Postřehy a komentáře
Zámek v Hořovicích je rozlehlý, čítá 160 pokojů. Jedna z místností je docela netypická, vedle obvyklého mobiliáře jsou tu k vidění také trosky letadla.
Rod Vrbnů věrně sloužil 150 let panovnickému rodu Habsburků, podnikal také v železárnách, cukrovarnictví a v dalších odvětvích, včetně kulturních a uměleckých koníčků - O meteoritu ze Žebráku vyměněného za půl bečky piva - Materiál na první český parní stroj pocházel z Vrbnovských sléváren - Vrbnové zaplatili studia na konzervatoři v Praze slavnému houslistovi Josefu Slavíkovi, ze kterého se stal vynikající český houslový virtuos s přízviskem „Český Paganini“ - Jan Alois Kolben zemský zeměměřič (možná z rodu Kolbenů, dr. Emil Kolben, jeden ze zakladatelů ČKD) - Rudolf Jan Nepomuk, nejvyšší císařský komoří, obdržel nejvyšší rakouský Řád zlatého rouna, což jen dokládá, jak si ho ve Vídni považovali. Expert na hornictví, výrobu železa a mincovnictví.
Kníže Heinrich von Hanau Schaumburg, poslední majitel si zažil naplno útrapy XX. století, jeho bratr Tassilo princ z Hanau, zahynul při leteckém neštěstí v Klecanech dne 16.5.1932 - Pomník byl až do roku 1946 na hřbitově v Klecanech (nalezen v roce 1999 nerozlomen, zahrabán v zemi). Rada města se rozhodla ho vyzvednout a umístit na hřbitově v Klecanech.
Dne 19. 5. 1932 se konal pohřeb v Hořovicích ve velkém stylu za účasti početné delegace čs. leteckých sil, zástupci úřadů i ministerstva. Představitelé města, třebaže byli pozvaní, nepřišli. Tělo bylo pochováno do hrobky nedaleko zámeckého parku. Část trosek letadla byla přemístěna do zámku.
- Podrobnosti
- Kategorie: Postřehy a komentáře
Když se díváte na fotografii, vidíte více zvíře, nebo člověka? Oči a řeč těla připomínají takřka identické reakce lidské bytosti, o podobnosti stavby těla nemluvě. Co kdybychom za mříže zavřeli matku s novorozencem? To by byl uragán protestů. Člověk pochází z opice, ale ty za mřížemi mají více rozumu, než ty lidské před mřížemi - i díky tomu, že používají své přirozené sociální sítě a spojení, na rozdíl od lidí.
Žijeme v nezpochybnitelných představách, které po staletí automaticky, bez přemýšlení přejímáme. Jako malý kluk jsem rád navštěvoval slavné cirkusy Humberto a Busch. Dnes už bych je nenavštívil. Je dobré, že přibývají cirkusy bez zvířat. Máme se od nich stále co učit – vědí kdy mají dost. Slovo diskriminace neznají. Slovo diskriminace neznají. „Planetou opic“ jsme se už stali, aniž tušíme. Hrozí nám návrat do džungle, kdy bude rozhodovat „klacek a síla“. Gorily v pralese rozum a sílu nezneužívají, na rozdíl od lidí. JŠ
- Podrobnosti
- Kategorie: Postřehy a komentáře
P.S. Narození a smrt jsou přirozené. Prodlužování umírání je zločin proti lidskosti. Vědomý člověk, který už jen existuje a je odkázán na druhé, si přeje zemřít, nezatěžovat společnost a své okolí. Nevědomý už je pouze v „živém bezvědomí“. Stovky miliard „vyhozených do vzduchu“ ve jménu „lidskosti“ budou chybět pro životy mladých, jejich budoucnost a budoucnost společnosti. To zdravotnický průmysl neřeší, v zájmu co největšího profitu. Příroda nám dá najevo, jak sebevražedně a nelidsky se chováme, pokud budeme v tomto popírání smyslu života a lidské přirozenosti pokračovat. V Japonsku a v Jižní Koreji už přestárlí ohrožují budoucnost země. I v tomto bychom se měli učit od „primitivních“ kmenů v Africe, Austrálii a jinde. Při vší úctě k těm, kteří si i přes vysoký věk zachovávají vitalitu a jsou i ve vysokém věku přínosem pro společnost. Ta dnešní se od vyspělosti vzdaluje stále více. JŠ
***
Omlouvám se, nechci být morbidní. Ale věřím, že není špatné občas mluvit o smrti. To, že jednou umřeme, je koneckonců jediná opravdová jistota v našem životě. Ne každý se s tím smíří – kdybychom se s tím všichni smířili, nejspíš by neexistovala náboženství slibující reinkarnaci, vzkříšení a věčný život duší ani firmy, které vás za překvapivě lidový obnos po smrti zmrazí v naději, že až lékařská věda vymyslí, jak na to, oživí vás.
Petr a Petra se ale se smrtí smířili. Našli se na druhý pokus a o to víc, že předtím poznali jiné vztahy, si vážili toho svého. V pětaosmdesáti se začali bát. V tomhle věku může kdokoli znenadání zemřít… a druhého tu nechat samotného. Rozhodli se, že tomu předejdou. Vědecky založený Petr vyzkoumal, jaké léky potřebují, aby to „bylo jisté“, aby netrpěli a aby nevypadali odpudivě, až je najdou. Připravili se, sepsali dopis, ve kterém svým dětem všechno vysvětlili, spolykali prášky, zalezli do postele, chytili se za ruce a usnuli navždy. Věděli, že teď už je nic nerozdělí.
Read more...