"Hodíš-li do cely deset provazů, najdeš tam ráno deset oběšených Němců. Ženy jsou celé noci znásilňovány a ráno, kdy sotva stojí na nohou, musí chodit do práce."
Bylo to ještě horší, než jsme si dosud mysleli. Historiky nově zpřístupněné prameny dokazují, že do poválečného násilí na Němcích se jen v Praze zapojily tisíce lidí. Například před pankráckou věznicí v červnu 1945 postávalo denně až 3000 sadistů, kteří ubíjeli Němce přiváděné sem na noc po celodenní dřině v pražských ulicích.
Lynčování internovaných Němců u pankrácké věznice potvrzuje třeba zpráva Pražského policejního ředitelství ze 7. června 1945 uložená v Archivu bezpečnostních složek. Policista z Pankráce v raportu uvádí: "Podotýkám, že každého dne při návratu těchto vězňů-pracovníků, udávám, že jich bylo vždy asi 800 osob, nastavěly se kolem věznice hloučky čekajícího obecenstva a to v počtu 2000-3000 lidí, kteří vracející se vězně-pracovníky bili a týrali až do zkrvavění. Udávám, že pravidelně k tomuto týrání daly vždy popud eskorty dohlížejících orgánů revolučních gard, které se nesnažily tyto vězně brániti, event. aspoň co nejrychleji dopraviti do zdejší věznice."
Apokalyptická představa. Měsíc po skončení války se 3000 českých sadistů schází každý den na Pankráci a pokouší se ubít nějakého toho "germána". A uniformovaní strážníci nijak nezasahují, mimo jiné také proto, že mají máslo na hlavně z protektorátních časů, takže nad vším bdí samozvané revoluční gardy. "Státní moc se rozpadla a nastalo vakuum, kterého využily určité typy se sklony k násilí. Tihle lidé vždycky nějak vycítí, že přišel jejich čas a násilí je povoleno," říká historik a gymnaziální učitel Petr Šimíček.
Jaro a léto 1945, doba vymknutá z kloubů něčím srovnatelná s poměry a režimem v dnešním Islámském státě. Zatímco 1300 uměnímilovných Pražanů mířilo třeba v neděli 27. května 1945 do Národního divadla na premiéru Libuše, tisíce jiných Pražanů šly mlátit Němce. Dobové české dokumenty výmluvně dokazují, že k lynčům Němců docházelo napříč celou republikou a podle závěrů komise česko-německých historiků z roku 1996 se počet obětí excesů a divokého odsunu pohybuje mezi 20 a 30 tisíci. Například pochod smrti z Brna si podle českých historiků vyžádal 459 obětí jen cestou z Brna do Pohořelic, přičemž před samotným pochodem zemřelo v brněnských Kounicových kolejích (za okupace sloužily jako vyšetřovna a mučírna gestapa) 300 civilistů. A úřady zaprotokolované svědectví z roku 1947, které mělo přispět k objasnění poválečného násilí v Kounicových kolejích, třeba říká: "Hodíš-li do cely deset provazů, najdeš tam ráno deset oběšených Němců. Ženy jsou celé noci znásilňovány a ráno, kdy sotva stojí na nohou, musí chodit do práce."
CELOU REPORTÁŽ O POVÁLEČNÝCH ZVĚRSTVECH ČECHŮ NA NĚMECKÝCH SOUSEDECH SI MŮŽETE PŘEČÍST V NEJNOVĚJŠÍM ČÍSLE ČASOPISU TÝDEN, KTERÉ VYJDE 1. ČERVNA 2015
* * *
Jak otřesné, děsivé a barbarské je označovat nevinné děti hákovým křížem a nutit je pracovat – viz titulní fotografie! J.Š.
Komentáře
a pak ta banda pologramotnych primitive zacla okradat ceske kulaky 1948... Bolsevici = nevzdelani cesi a to jejich hospodarstvi drzelo jen diky nakradenemu majetku 40 let..
Nejraději bych křičel "rozšiřujte kopie formou letáků, dejte do tisku, rozhlasu, televize, na nástěnky na středních a vysokých školách" ať víme, co jsme zač, my Češi. Jistě, ne všichni jsme takoví. Zvláště ne, když není příležitost, situace a prostředí. Ale tři tisíce takových Pražáků ve vražedném houfu?
Jak se mám Němcům a světu omluvit?
Když je nad námi silný, držíme hubu a krok. Před úřadem gestapa fronty udavačů. Jak dostaneme do rukou nevinné slabé, jsme "hrdinové".
Mám proč být jako Čech hrdý na svůj národ?
Když zavelí komouš napiš rezoluci, ať oběsí Miladu Horákovou, napíšu. Až komouš skončí, tancuju na Václaváku a čumím, jak si estébáci rozeberou stát a jeho bohatství. Když přijde čas nápravy, nezapojím se. Jsem v pohodě. Ať si pálí prsty někdo jiný, my žijeme tady a teď, a nonstop.
Vynořila se celá řada nových časopisů, ne všude je v Čechách koupíte, remitenda je asi vysoká aškoda, že třeba nerní obchod, kde by byly třeba ještě měsíc k mání. Co nejvíce zabíjí svobu slova a čtení v Čechách je jejich otřesná distribuce, v Albertu si musím noviny z balíků někde dole vybalovat sám, personál ani po upozornění nemá zájem,
jinde když neprodají ani jeden výtisk už příště žádné nedostanou atd. Představte si rok 1968! To se lidé po vyprahlých létech 1948-1967 o noviny rvali. Kdo ví, že dnes vychází týdně docela zajímavé TÉMA¨nebo nyní i na papíře Echo 24 či měsíčně REPORTÉR. Také Literární noviny už nejsou týdeník, ale měsíčník a často i těžko k dostání.
RSS informační kanál komentářů k tomuto článku.