… Hrůznost komunistického systému si uvědomíme, když člověk, který zavinil zavraždění jejich prarodičů, byl za totality „uctívanou“ osobou! Uctíván skutečně byl, ale NKVD! Když mělo dojít krátce po masakru k vyšetření čs. orgány za doprovodu dvou ruských důstojníků, ukázal oběma Pazúr nějaký papír, načež oba obratem odešli společně s doprovodem čs. orgánů. Skutečné pozadí masakru tak zůstává stále neodhaleno. To, že zapadal do ruské strategie, kdy už NKVD úzce spolupracovalo s KSČ, je velmi pravděpodobné, ba jisté.
Historik František Hýbl o masové vraždě 267 obětí na Švédských šancích před 70 léty
Přerov - Je to přesně sedmdesát let, co na Švédských šancích za Přerovem vyhasly životy 267 nevinných lidí. Hromadná poprava mužů, matek a malých dětí, mezi nimiž byli i kojenci, nemá v poválečné historii naší země obdoby. Jaký byl hlavní motiv vrahů? Jak se dnes na tuto hrůznou událost dívají pozůstalí obětí? Podle historika Františka Hýbla vedla k neopodstatněnému sadistickému aktu msty vystupňovaná protiněmecká nenávist po skončení války.
Můžete popsat celý průběh dramatické noci z 18. na 19. června 1945? A jakou roli měli v této tragédii obyvatelé nedalekých Lověšic?
Po osmé hodině večer navštívil poručík Karol Pazúr Místní národní výbor v Lověšicích, jehož plénum právě zasedalo, a požádal jeho předsedu JUDr. Antonína Mikloše, aby mu dal k dispozici deset až patnáct místních občanů k vykopání hrobu. Zdůvodnil to tím, že dostal rozkaz zastřelit pět až šest příslušníků SS. Lověšický předseda nejprve nabídl vojákům patřičné nářadí. Pazúr však trval na svém požadavku. Plénum tedy navrhlo asi třicet osob, které pak obešel obecní sluha Josef Skalka. Brzy se začali scházet před budovou MNV muži s rýči, lopatami a krumpáči. Mnozí dokonce pod pohrůžkou, že když se práce nezúčastní, budou zastřeleni. O připravovaném činu slovenských vojáků chtělo lověšické představenstvo nejprve informovat ONV v Přerově. Bylo pozdě večer, telefonní spojení nefungovalo a mezi místním obyvatelstvem, které bylo svědky nelidského zacházení příslušníků SS při projíždění transportu vězňů a zajatců, se nenašel nikdo, kdo by byl ochoten jet do Přerova.
Lověšičtí občané měli také v živé paměti smrt čtyř svých spoluobčanů, kteří byli zastřeleni Němci 1. května 1945. Lověšické občany vedl z rozhodnutí MNV Oldřich Zezula. Mnozí z nich šli s vědomím, že jdou kopat jámu pro uhynulé koně. Hrob o rozměrech 17 x 2 x 2 metru se nacházel na parcele číslo 673, jejímž majitelem byl Josef Skácelík z Bochoře, a pole měl pronajaté rolník z Újezdce Jan Rolem, Kopalo ho celkem 27 mužů. Pouze na deset minut je vystřídalo pár mužů ze skupiny slovenských Němců. Byl vykopán v jednu hodinu po půlnoci 19. června 1945. Nikdo z lověšických občanů se nesměl vrátit domů, protože okolí bylo obklíčeno vojenskou patrolou a hrozilo nebezpečí zastřelení. Většinou stáli nebo leželi asi 150 metrů od jámy, pozorovali a poslouchali běsnící vojáky. Ještě předtím, než byl hrob vykopán, vedli příslušníci 17. pěšího pluku z Petržalky transport slovenských Němců v čtyřstupech z lověšického přednádražního prostoru k místnímu hřbitovu, a odtud k prvním domkům do Horní Moštěnice a pak zase zpátky ke kamennému kříži na lověšické křižovatce, odtud šel po skupinách nahoru polní cestou ke Švédským šancím.
Vražedný tříhodinový akt prováděli za měsíční noci slovenští vojáci a z lověšických občanů pouze František Vaculík, jenž v té době konal vojenskou službu v přerovské posádce. Sám zastřelil tři nebo čtyři osoby. Všechny oběti se musely svléci do spodního prádla, odevzdat peníze, šperky, vkladní knížky a pochopitelně i osobní doklady, které byly na místě spáleny. Zvlášť aktivní byl četař absolvent Bedřich Smetana - alias Friedrich Schnitzer. Spolu s velitelem Karolem Pazúrem byli hlavními aktéry celé exekuce. Akt pomsty skončil asi ve 4.30 hodin. Hromadný hrob byl zasypán třiceticentimetrovou tenkou vrstvou hlíny. Lovešičtí muži skončili práci v pět hodin. Teprve pak se všichni odebrali do svých domovů. Zbylé šatstvo naložil na vůz Miloš Janda, pomáhal mu při tom z příkazu slovenského vojína také Josef Černoch a náklad odvezli na dvůr lověšického MNV, kde byly věci rozdány obyvatelům obce. Slovenští vojáci si na místě hned vzali tom, co se jim hodilo, zvláště pak zlato, hodinky, peníze a boty. Vše složili do vlaku, který odjel 19. června 1945 v 19.15 hodin směrem do Bratislavy. Bylo to v době, kdy se již celou záležitostí začala zabývat přerovská kriminální služba spolu se dvěma příslušníky sovětské NKDV. Podle zprávy Okresní kriminální úřadovny v Přerově z 10. července 1947 bylo „zastřeleno ze vzdálenosti jednoho metru zezadu ranami do týla 255 osob.“ Ve skutečnosti jich bylo 267! Z velké části se přitom jednalo o ženy s dětmi - popravených žen bylo 120 a dětí 74.
Na jaká svědectví jste během svého dlouholetého badatelského úsilí, které vyústilo ve vydání publikace „Krvavá noc na Švédských šancích" narazil? Co vás osobně nejvíce překvapilo?
Od přátel a známých jsem získal autentická svědectví, která pak v úplnosti v závěru knihy otiskujeme. Jde především o Podání JUDr. Františka Doležela z roku 1968, Josefa Kubika, Jana Kodaje, Václava Obadálka a Floriana Zapletala. Nesmírně cenné bylo studium archiválií ve Státním okresním archivu v Přerově a především pak v Archivu ministerstva vnitra v Praze, kde jsem získal informace o exhumaci z roku 1947 a uložení mužských těl na městském hřbitově v Přerově a popelu žen a dětí z olomouckého krematoria ve dvou zinkových bednách v blízkosti hrobu číslo 191 v sektoru XXIII na hřbitově v Olomouci-Neředíně. Nepříjemně mě ale překvapily reakce některých lidí z našeho regionu na tuto masovou loupežnou vraždu a jejich nekritické příspěvky v novinách.
Pátral jste i po tom, jaké byly skutečné motivy jednání hlavního iniciátora tohoto aktu - slovenského zpravodajce Karola Pazúra? Co to bylo za člověka?
Karol Pazúr se narodil 26. února 1917 v Krompachoch. Osmileté základní vzdělání si doplnil dvouletou návštěvou odborné pokračovací a rokem gremiální školy. Nejprve se učil holičem, nakonec se stal knihařem-zlatičem. Slovem a písmem uměl maďarský, německy, ruský a částečně i polský. Velmi dobře hrál kopanou a stolní tenis. Jako člen Hlinkový gardy se Karol Pazúr dobrovolně přihlásil nejen na práce do Německa, ale i do řad Rychlé divize proti Sovětskému svazu. Zde pak přešel do Rudé armády a pak se dostal do nově se formující vojenské jednotky československého vojska v zahraničí.
Na návštěvách Bratislavy jsem se několikrát sešel s vojenským prokurátorem, generálem justice JUDr. Antonem Rašlou, který se nejvíce zasloužil o to, že byl Pazúr nakonec odsouzen. Často jsme hovořili o tomto bezcitném vrahovi, který střílel v hrobě i batolata lezoucí po tělech zastřelených žen. Vzpomněl si také na své setkání s Pazúrem v Sušici u příležitosti 20. výročí osvobození Československa, kde vedl jako místopředseda Slovenských protifašistických bojovníků jednu delegaci ze středního Slovenska.
Motiv jeho činu byl jednoznačný: oloupit zavražděné o zlato a peníze a následně zahladit proněmecké stopy nejen své, ale i příslušníků vlastní rodiny. Rašla se ve vzpomínkách zmiňuje také o soudním procesu s Pazúrem, kde na otázku, proč vojáci vraždili i děti, chladnokrevně odpověděl: „Když jsme jim zastřelili rodiče, tak co jsme s nimi měli dělat?“ Pazúr byl notorický alkoholik a na následky konzumace alkoholu také nakonec zemřel na cirhózu jater, a to 25. dubna 1976. Po církevním obřadu byl pohřben na evangelickém hřbitově v Banské Bystrici.
Jedna z pozůstalých nechala z vlastních finančních zdrojů opravit pietní místo na městském hřbitově v Přerově. Jezdí k nám příbuzní obětí často?
Hřbitovní místo, kde se nachází ztrouchnivělý dřevěný kříž a sokl hrobu v černé žule, nechala na své náklady zhotovit paní PhMr. Mária Pafčugová, majitelka lékárny Ave Maria ve slovenském Trenčíně. Do Přerova jezdí s rodinou každý rok, stejně jako celá řada pozůstalých obětí.
Jak se dnes dívají na tuto hrůznou událost obyvatelé Dobšiné a dalších obcí, ze kterých oběti pocházely?
Z mého pohledu, jak jsem zjistil při návštěvě Dobšiné, se jizvy vztahů obou národností stále ještě nezahojily, což je logické a pochopitelné. Lze doufat, že se to zlepší až v další generaci.
Zpět k vaší nové publikaci. Můžete přiblížit, co všechno obsahuje?
Kniha má 10 kapitol. Úvodní část se věnuje tomu, jak vypadalo město Přerov a jeho okolí v průběhu a především na konci druhé světové války. Další část přibližuje otázku Benešových dekretů a problematiku odsunu Němců z československého území. Jedna z kapitol má název „Excesy na obyvatelích německé národnosti v Čechách a na Moravě po skončení války“. Kniha se podrobně zabývá masovou vraždou 267 obětí z řad slovenských karpatských Němců a jiných národností na Švédských šancích. Je v ní zveřejněn nejen úplný seznam všech obětí, ale i seznam občanů Lověšic, kteří byli přinuceni kopat společný masový hrob. Zabývá se rovněž vyšetřováním tohoto excesu a soudem s Karolem Pazúrem. Podstatnou informací je i to, že se československá společnost veřejně dozvěděla o této hromadné vraždě až po listopadu 1989. Součástí je i bohatá obrazová příloha.
Kde bude kniha k dostání?
Bude ji možné zakoupit v městském informačním centru, které je v Městském domě v Přerově.
Budete se tomuto tématu dál věnovat? Nebo vás lákají jiné oblasti historie?
Pravděpodobně ano, ale ve zkrácené podobě a bez úvodních třech kapitol. Nejprve chci ale vydat velkou monografii o profesoru Janu Havelkovi, jehož životem a dílem se zabývám více než půl století, a pak historii rodu Hévin de Navarrů, majitelů citovského zámku a velkostatku.
Přerovský a hranický deník, Petra Poláková-Uvírová, 19.6.2015
* * *
S paní Pafčugovou a její dcerou jsem se setkal. Výjimeční lidé. Její syn pracuje např. jako primář na klinice popálenin a rekonstrukční chirurgie FN Královské Vinohrady v Praze. Pomníček byl ještě před rokem v hrozném stavu. Zpracovala projekt na nový, větší, se žulovým křížem a sochou Ježíše Krista. Bohužel se jí záměr nepodařilo prosadit. Veškeré náklady uhradila ze svých peněz. Nebylo to jistě málo, ale kameník jí vyšel maximálně vstříc. Je smutné, že se nenašel nikdo, kdo by jí veřejně při pietním aktu poděkoval…
Hrůznost komunistického systému si uvědomíme, když člověk, který zavinil zavraždění jejich prarodičů, byl za totality „uctívanou“ osobou! Uctíván skutečně byl, ale NKVD! Když mělo dojít krátce po masakru k vyšetření čs. orgány za doprovodu dvou ruských důstojníků, ukázal oběma Pazúr nějaký papír, načež oba obratem odešli společně s doprovodem čs. orgánů. Skutečné pozadí masakru tak zůstává stále neodhaleno. To, že zapadal do ruské strategie, kdy už NKVD úzce spolupracovalo s KSČ, je velmi pravděpodobné, ba jisté.
Jan Šinágl, 22.6.2015
* * *
Facebook: POMNÍK NA ŠVÉDSKÉ ŠANCE
* * *
Pietní akt u pomníčku obětem na Švédských šancích na přerovském hřbitově
Kopat hromadný hrob muselo 27 mužů z Lověšic
Křest knihy „Krvavá noc na Švédských šancích nedaleko Přerova 18. a 19.června 1945“
Krvavá noc na Švédských šancích nedaleko Přerova 18. a 19.června 1945
Read more...