Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

Dne 6. 10. 2023 přinesl irozhlas.cz článek Terezy Čemusové „Odškodnění za dohled, rehabilitace ,mániček‘. Stát se přes 30 let potýká s dědictvím komunistické justice“.  Článek se zabýval mj. i Právnickou školou pracujících, po jejímž ročním (někdy dvouletém) absolvování vyškolené, politicky uvědomělé dělnické kádry posílaly obžalované na šibenici, případně na dlouhá léta do vězení. Zvídavá novinářka v té souvislosti položila několik otázek i mluvčímu Ministerstva spravedlnosti. Ten však odpověděl značně neuspokojivým způsobem. Proto jsem dne 26. 10. 2023 napsal ministru spravedlnosti stížnost na tiskové oddělení ministerstva. Pan ministr mně odpověděl, že děkuje a že podnět s mluvčím „projednal“.

Tak jsem dnes panu ministrovi zaslal dotaz, zda pan mluvčí uznal, že

a. odpovídal novinářce zavádějícím způsobem, když na podstatu jejího dotazu fakticky neodpověděl,

b. bylo porušeno právo na zákonného soudce a na spravedlivý proces, když obžalované soudili absolventi Právnické školy pracujících bez zákonem předepsaného univerzitního vzdělání.

(Viz podrobnosti v přílohách.)

To lze demonstrovat na příkladu JUDr. Marcely Horváthové z Okresního soudu v Trutnově. Ta v roce 1988 odsoudila Pavla Wonku, který krátce po vynesení rozsudku zemřel v královéhradecké věznici. Soudkyně při prověrkách počátkem 90. let obstála. Je údajně „jednou z nejprověřenějších soudkyň v republice“.

***

Novinářka k tomu měla jednoduchou otázku: Proč ministr spravedlnosti odmítá podat stížnost pro porušení zákona v případech, kdy soudili soudci, kteří k tomu byli podle zákona nezpůsobilí. Novinářce odpověděl mluvčí Ministerstva spravedlnosti Mgr. Vladimír Řepka. Jeho vyjádření je názornou ukázkou toho, jak elegantně odpovídat na něco jiného, než se tazatel ptá. -  Jestliže ale vydal rozsudek, aniž v době jeho vydání splňoval zákonem předepsaná kritéria pro to, aby mohl být soudcem, pak bylo porušeno právo obžalovaných na zákonného soudce, což je jedním ze základních pilířů právního státu a zároveň samo o sobě důvodem k podání stížnosti pro porušení zákona. - „Nelze nadále u kteréhokoli soudce minulého režimu zpochybňovat jeho mravní i odbornou způsobilost,“ uvedl [mluvčí]. Mluvčí tedy důrazně odmítl jakékoli „šťourání“ do minulosti soudců. Co k tomu říct? - Novinářka chtěla vědět, proč ministr nechce podat stížnost pro porušení zákona v kauzách z 50. let, kdy komunističtí „dělničtí“ soudci bez předepsaného vzdělání vynášeli drakonické tresty.

Mluvčí novinářku poučil, jak probíhaly prověrky soudců počátkem 90. let a za jakých podmínek bylo tehdy možné dosáhnout jejich odvolání. A dodal, že odmítá „kolektivní vinu“a že nyní nelze u žádného soudce „zpochybňovat jeho mravní i a odbornou způsobilost“. Na svoji jednoduchou otázku se novinářka odpověď nedozvěděla.

***

Vyjádření Jiřího Wonky k pomlouvačnému filmu o jeho bratrovi umučeném ve vězení

OS Břeclav 20.5.2024: ZWEI OESTERREICHER WOLLTEN WOLLTEN FISCHEN; TSCHECHOSLOWESCHE GRENZSOLDATEN ERSCHOSSEN SIE

Am Montag, dem 20. Mai 2024, wird das Bezirksgericht in Břeclav in die dunkle Nacht vom 3. auf den 4. August 1956 zurüchkehren, wo die Fischer von tschechoslowakischen Grenzsoldaten erschossen wurden. Fischer Karl Benedikt (geb. 1913) und Walter Wawra (geb. 1927) wurden an der schwer einsehbaren Grenzmündung der Dyje in die Kyjovka erschossen.

Zeitgenössischen Dokumenten des Grenzschutzes zufolge befanden sich beide Männer etwa 60 Meter von der Grenze entfernt auf tschechoslowakischem Gebiet, woraufhin sie unter Beschuss der Grenzsoldaten gerieten und beide getötet wurden. Am nächsten Tag wurden sie heimlich auf dem Friedhof von Breclav beigesetzt. Die tschechoslowakischen Behörden hielten den Fall bis zum Sturz des kommunistischen Regimes im Jahr 1989 geheim.

P.S..

Namen der Grenzsoldaten: Wachtmeister Emil Vaněk (geb. 1934) und Gefreiter Milan Grajko (geb. 1934). Warum wird ihr weiter Leben nicht in Dokument erwähnt worden? Warum sie nicht gefragt worden, im Fall dass sie noch lebten? Warum haben sie die Fischer nicht auf Deutsch gewarnt? Warum hat die Kamera das Grab nicht gezeigt? Steht das Holzkreuz heute noch an der Mordstelle? Wurde das Papierschild in Plastik auf dem Kreuz durch eine Metallplatte ersetzt worden? JŠ

Ganz Artikel i n Tschechisch>

Soud uznal, že Kania na Gagarinově ulici v čas demonstrace nebyl, nicméně je stále vinen, že se tam dopouštěl výtržnictví.(Formální právo nehledá ani dnes spravedlnost i v mnoha jiných případech – nemůže, pouze zdravý rozum soudců, těch co si ho ještě dokázali zachovat .J.Š.)

Význam tohoto procesu spočívá i v tom, že se soud vrátí znovu k událostem, při nichž byli 21. 8. 1969 v Brně zastřeleni 18letá Danuše Muzikářová (6) a 28letý Stanislav Valehrach. (7) Jejich vrahové nebyli nikdy vypátráni. (Dost možná žijí vrazi stále mezi námi, s vysokými penzemi, nepotrestání, jako „český Eichmann“, JUDr. Karel Vaš, který se nám všem vysmíval až do svých 96 let. ..J.Š.)

***

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 1. 10. 1973 (potvrzen brněnským krajským soudem dne 22. 12. 1973) byl Walter Kania (1940-1996) odsouzen pro trestné činy „ztěžování výkonu pravomoci veřejného činitele“ a „výtržnictví“ za to, že se dne 21. 8. 1969 zúčastnil „na Gagarinově ul. v Brně tam probíhajících demonstrací protisocialistických živlů“. (1, 2, 3). Kania se hájil tím, že „v té době na Gagarinově ul. vůbec nebyl“. Soud však považoval jeho obhajobu za vyvrácenou „svědeckými výpověďmi příslušníků VB Jiřího Ondráčka a Jiřího Holuba“. (4)

Trestní stíhání vedoucích představitelů komunistického režimu v Československu bychom mohli přirovnat k vytrvalostnímu běhu, kterého se v 5 různých kategoriích účastní 3 závodnice: Spravedlnost, Demencea Smrtka.

Dne 21. 9. 2017 navrhla konání tohoto závodu Platforma evropské paměti a svědomí (tedy podala trestní oznámení na ty, kdo spoluodpovídali za usmrcení, resp. zranění osob na československých hranicích).

Pořadatel závodu (Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, dále jen ÚDV) dlouho váhal, jak mají závodnice závodit.

Mit Verfügung vom 31.1.2023 stellte Oberst Jan Trnečka vom Amt für die Dokumentation und Untersuchung von Verbrechen des Kommunismus (ÚDV) "den Fall des Verdachts der Begehung eines besonders schweren Verbrechens des Amtsmissbrauchs" zurück; das Verbrechen wurde vom ehemaligen föderalen Innenminister, Ing. František Kincl begangen. (Er war vom 12. Oktober 1988 bis zum 3. Dezember 1989 im Amt. Siehe Einzelheiten unter https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Kincl )

Der Beauftragte war sich bewusst, dass die Regelung des Grenzregimes direkt gegen Artikel 12 Absatz 2 des Internationalen Pakts über bürgerliche und politische Rechte (Nr. 120/1976) verstößt, dennoch ergriff er keine Maßnahmen, um die Verletzung der Rechte der Bürger zu verhindern.

Die Untätigkeit des Ministers hatte zur Folge, dass "der Grenzschutz weiterhin Amtshandlungen mit Waffeneinsatz durchführte", während an der tschechoslowakischen Grenze am

- 23. Oktober 1988, Kerstin Traurwein, geb. Hahn, angeschossen und verwundet,

Ich füge sechs weitere Briefe aus der Korrespondenz des Bürgermeisters Bc. Ondřej Sedlář mit  dem Sohn des bestialisch ermordeten Müllers aus Stará Ves nad Ondřejnicí. JŠ

***

Unglaublicher Briefwechsel zwischen dem Bürgermeister und dem Sohn des ermordeten Müllers Hermann Ohnheiser

 Média přinesla dne 7. 1. 2021 zprávu, že vládní zmocněnkyně pro lidská práva prof. JUDr. Helena Válková, CSc. (dále jen zmocněnkyně), končí ve své funkci k 31. 1. 2022. Své působení zhodnotila slovy:

„Jsem na svoji práci hrdá, myslím, že se toho podařilo hodně udělat.“(1)

Všechno se ale nepodařilo. Viz pár příkladů:

Kdo byli „vlasatci“ nezákonně zatčení v srpnu a září 1966? A mohou se dnes něčeho domoci?

***

V srpnu a září 1966 provedla Veřejná bezpečnost v Praze hromadnou akci proti mužům, kteří v té době nosili dlouhé vlasy. Jako důvod zadržení v srpnu bylo uvedeno „zjištění“: „Stýká se s ,Vlasatci‘ u Muzea na Václavském nám.“, při zatýkání v září „hromadné narušení veřejného pořádku v obvodě Prahy 1 a 7“. U zatčených mužů bylo obvykle „z rozhodnutí hlavního hygienika MV provedeno ostříhání (dle § 75 zák. č. 20/66 Sb.)“.(Přitom uvedený paragraf upravoval postavení okresního a krajského hygienika, ale k ničemu neopravňoval hlavního hygienika ministerstva vnitra.) Byly zadrženy i desítky žen, které s „vlasatci“ (jinak označovanými též za „máničky“) sympatizovaly. Řada z nich pak byla (opět na základě údajného rozhodnutí hlavního hygienika ministerstva vnitra) „předána na venerické oddělení U Apolináře“. Podle dostupných (ale neúplných) seznamů bylo zatčeno téměř 200 mladých lidí, nejmladším bylo 14 let. Většina byla po nějaké době propuštěna. Před soud bylo postaveno 14 mladíků ve věku 16-18 let. (Viz podrobnosti v Seznamuníže.) Odsuzující rozsudek vynesl Obvodní soud pro Prahu 2 dne 28. 10. 1966 (senát ve složení: Dr. Miloš Mašek, Kateřina Režná a František Janda). Městský soud v Praze prvoinstanční rozsudek až na jednu drobnou úpravu potvrdil dne 29. 11. 1966 (senát ve složení: JUDr. Otakar Adamec, Edvin Černoš, Václav Hildebrand, Anna Nováková a Antonín Petrásek).