Naším specificky českým problémem je, že se dezinformace a falešné mýty, bohužel už v 19. století, staly základním stavebním materiálem a obsahem českého společenského sebevnímání. Až nebudeme potřebovat obraz nepřítele, výmluvy a falešné modly, přestaneme být konečně otrokem lží o minulosti a začneme mluvit o budoucnosti. Zatím nám stále ještě stačí zábava a předstírání, že se nic neděje.
Nejnenáviděnější politik přelomu 19. a 20. století Tomáš G. Masaryk se obratem ruky změnil v nekritizovatelného „tatíčka“ a „prezidenta osvoboditele“. Edvard Beneš za války neváhal udávat stovky svých politických odpůrců britským úřadům, jako podezřelé ze styků s nacisty. Ti pak byli preventivně na dlouhé měsíce zavíráni do zajateckých táborů. Nestačilo mu to. Po návratu do Prahy v roce 1945 nechal zavírat jako rukojmí dokonce rodiny těch nejaktivnějších. Dnes má ale sochu před ministerstvem zahraničních věcí a stovky měst a obcí po něm pojmenovaly ulice či náměstí.
Strašidlo poválečného účelově násilného vyhnání českých Němců je pro českou politiku nedotknutelným tématem. Stále mluvíme o jejich „odsunu“, přestože jich československý stát vědomě a záměrně násilně vyhnal v prvních třech měsících po květnu 1945 přes hranice více než tři čtvrtě milionu a další milion nahnal do „koncentračních táborů“ (jde o dobový termín zachycený v dokumentech a mapách Československé armády). Údajně demokratický československý stát vyhnal za dva roky po válce ze svého území přes tři miliony českých Němců – přidal k nim i nejméně stovky německy hovořících českých Židů, kteří přežili nacistické koncentrační tábory. Sebral jim byty, majetky, půdu i zaměstnání.
Komunistický puč z února 1948, který jsme si v těchto dnech připomínali, je stejně nesmyslným stereotypem. V únoru 48 nespadl z nebe a sám o sobě je jen nepravdivým obrazem. Edvard Beneš nedemokraticky a nezměnitelně svázal existenci Československa se sovětskou imperialistickou expanzí už o pět let dříve, v roce 1943. Je trochu zvláštní dodnes nazývat demokraty politiky, kteří, ve shodě s většinou společnosti, nechtěli vidět, že organizaci a moc ve státě převzala diktatura už v roce 1944. Stačilo si přečíst Košický vládní program.
Nač se po konci války starat o demokracii či zákonnost, když se v té chvíli přiděluje ukradený majetek po vyhnání tří a půl milionu českých Němců? Takzvané demokratické strany, které se podílely na absolutně nedemokratickém podvodu s Národní frontou, nevzývaly demokracii, ale diktátora Stalina a jeho loutku Beneše. Nevadila jim cenzura, nevadily jim zákazy konkurenčních politických stran, nevadilo jim násilí. A pak už bylo pozdě. Únor 48 byl důsledkem – ne příčinou. Zatím nám stále ještě stačí zábava a předstírání, že se nic neděje.
Šťastní ve svém neštěstí
Genocidní ruská agrese proti Ukrajině, prodávaná ruské společnosti jako „boj s celým kolektivním Západem“, by nás měla probudit. Stačí se podívat na ruské kanály na YouTube. Najdete tam stovky popových songů o vítězství nad Západem, rozdávání medailí za zničení Washingtonu nebo dobytí Paříže. Mají miliony zhlédnutí a nadšených komentářů.
Nedejme se zmýlit. Desítky milionů Rusů jsou ve svém neštěstí šťastny. Ukrajinská tragédie bude naší budoucností, pokud se na ni budeme jenom dívat v televizi. Česká společnost neumí vést dialog a slušně diskutovat. A dokud české školy nebudou učit samostatnému kritickému myšlení a zodpovědnosti, lepší to nebude.
Všichni psychologové se shodnou, že racionální argumentace na dezinformace či drby nefunguje. Nestačí ani potlačování zjevně cílených dezinformací či represe. Je třeba proti nim postavit pozitivní výklad světa.
***
Češi se po válce dopouštěli zvěrstev. Masakr proběhl i v centru Prahy, na Národní třídě viseli Němci
P.S.
Ve francouzském tisku vyšla karikatura Edvarda Beneše jako „Krále rulety“, kdy v kasinu prohrál miliony dolarů z darů Čechů a Slováků, žijících v USA, na podporu budování Československa. JŠ
Read more...