Kdyby stejným stylem fungovalo trestní právo, tak by soud odsouzeného lupiče do vězení neposlal, ale jen by mu odchod tam důrazně doporučil. Jak by to dopadlo, asi tušíme všichni.
* * *
LN 2.11.2020: Redaktor serveru Českého rozhlasu iRozhlas Jan Cibulka umí data nejen analyzovat, ale především je od úřadů podle zákona o svobodném přístupu k informacím získávat.
Přináším několik postřehů z celostránkového rozhovoru Tomáše Nahodila:
…Právě snaha Ústavu zdravotnických informací (ÚZIS) a ministerstva zdravotnictví udržet si monopol na interpretaci dat o covidu značně zkomplikovala veřejnou oponenturu vládních kroků. Ta, kdyby přišla dřív, by přitom měla šanci pohnout veřejným míněním a zatlačit na politickou reprezentaci, aby reagovala včas. Jde ale o dlouhodobý problém. Stát informace o fungování zdravotnictví tají systematicky.
LN Systematicky?
Ano, vidět je to třeba u neochoty publikovat informace o zdravotnických výkonech u porodů. Nejviditelnějším zastáncem takového přístupu je asi ředitel ÚZIS Ladislav Dušek, který často argumentuje tím, že by veřejnost zdrojová data interpretovala špatně. Tenhle přístup bohužel našel odezvu už i mezi zákonodárci. Během epidemie jsme se tak museli potýkat nejen s neochotou ÚZIS a ministerstva zdravotnictví informace poskytovat, ale i s legislativou přijatou s cílem přístup veřejnosti ke zdravotnickým informacím omezit.
LN Můžete si přece podat správní žalobu...
To ano, jenže soudy se táhnou roky a často s nejednoznačným výsledkem. Úřad proto nic moc nemotivuje, aby postupoval podle zákona. Často raději informaci neposkytne a doufá, že žadatel nebude kvůli nejistým vyhlídkám trvat na svém. Navíc, ani po letech prohraný spor úřad příliš nebolí. Náklady řízení se platí z eráru, a když o poskytnutí informace rozhodne soud, zbaví tím úředníka odpovědnosti a ten se paradoxně cítí klidnější.
LN Umí české úřady a soudy zákon o svobodném přístupu k informacím aplikovat?
Naše Listina základních práv a svobod říká, že tu máme něco, co se nazývá publicita veřejné správy. Polopatě řečeno to znamená, že veřejné jsou všechny informace s výjimkou těch, u nichž by to byl problém jako třeba u vojenského tajemství, osobních údajů a tak podobně. Tuzemské úřady se na to ale často dívají přesně opačně. Veřejnosti nesdělíme nic, u čeho nemáme napevno opakovaně řečeno, že to má být veřejné. Samy se tedy bojí něco zveřejnit a pro odmítnutí žádosti o informaci často vymýšlejí až bizarní důvody. Bohužel, co jednomu úředníkovi přijde jako brilantní výmluva, to jsme u nás v redakci v menších obměnách viděli už mnohokrát. Obecně platí, že čím menší úřad, tím horší bývá právní povědomí. A naopak tím větší sebevědomí úředníků, kteří žádosti vyřizují.
LN A co soudy? Jak si podle vás stojí ony?
Soudy zákon o svobodném přístupu k informacím aplikovat umí, vždyť také právo znají. Ale ne vždycky se jim do toho chce. Problémem je kasační princip správní justice, která nerada nařizuje, ale raději vrací a doporučuje. Toho pak úřady zneužívají. Pokyny soudů se neřídí s vědomím, že je stejně nelze přímo vymoci. Kdyby stejným stylem fungovalo trestní právo, tak by soud odsouzeného lupiče do vězení neposlal, ale jen by mu odchod tam důrazně doporučil. Jak by to dopadlo, asi tušíme všichni.
J.Š. 8.11.2020
Read more...