Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

Demokratický princip rovnosti nebyl vůči Němcům použitý. Slibovaný kantonální systém podle švýcarského modelu, autonomie v oblasti kulturní, ekonomické a právní nebyl udělen. Ve skutečnosti nebyl nikdy Čechy vážně myšlen. Na ponižování německé menšiny nic nezměnila ani smlouva o ochraně menšin, ke které se zavázalo Československo v mírových smlouvách. Ta zajišťovala etnické menšině 20% (Němci s počtem 3,26 milionu, měli podíl 24%). Tzn. dvojjazyčnost ve veřejném sektoru, případně státních úřadech: dovolovala Němcům, školy, kostely, divadla, knihovny, noviny, sdružení atd. v německém jazyce. Přesto Češi vedli neúprosnou nacionální kampaň. Všemi možnými prostředky se snažili Němce počeštit.

Pozemková reforma ze dne 15.10.1919 vedla k vyvlastnění 840.000 hektarů německého majetku (30% plochy Sudet) a nové přidělení skoro všech pozemků Čechům (94%). Tím byli Češi nasídleni do německých oblastí.

Jazykový zákon ze dne 19.2.1920 předepisoval, že všichni státní úředníci a zaměstnanci se musí naučit česky. Němečtí úředníci byli nuceni dělat zkoušku z češtiny. Úředníci z čistě německých oblastí to často nedokázali; následkem bylo propuštění. Ale i přes absolvovanou zkoušku, byly tisíce německých státních a obecních zaměstnanců a úředníků propuštěno. Jenom v roce 1924 40.000 pošťáků a železničářů. Na jejich místa přišli čeští úředníci a zaměstnanci – na policii, ke dráze a k soudům – neovládali němčinu a nechtěli mluvit německy.

Upřednostňováni byli čeští úředníci s mnoha dětmi. Už pro přítomnost pěti českých dětí byly na místě zřizovány školy.

Tímto způsobem byly systematicky a uměle vytvářeny české menšiny na území, které bylo kdysi čistě německé. Toto zasídlení dosáhlo v roce 1938 400.000 osob.

Němečtí úředníci, kteří absolvovali českou jazykovou zkoušku, byli naopak přesunováni do českých oblastí, kde nebyly žádné české školy, takže byly německé děti přinuceny navštěvovat české školy. Mimoto museli němečtí otcové rodin ve službách úředníků, nebo českého podniku, pod pohrůžkou výpovědi, posílat své děti do českých škol a navíc byly německé školy s počtem žáků menším než 40 žáků, zavírány.

Zákon na ochranu republiky z roku 1926 znemožňoval jakoukoliv opoziční aktivitu.

V roce 1922 byly všechny německé noviny zabaveny. Pokud Němci s těmito opatřeními nesouhlasili, byli prohlášeni za „neloajální“.

U vojska byli povyšováni skoro výhradně jen Češi.

Při volbách do parlamentu v roce 1925, byli Němci cílenou, podvodnou okrskovou geometrií podvedeni: zatímco v české Praze pro jednoho poslance stačilo 19.000 hlasů, např. v Teplicích už bylo potřena 26.000 hlasů voličů, tedy o 37% více potřeba než v Praze.

Sudetští Němci měli demokratický, legitimní, stranický systém, podobný Výmarské republice. V říjnu 1922 vyhlásili Němečtí sociální demokraté, Svaz zemědělců, Německá křesťansko-sociální národní strana a Německá demokratická strana svoji ochotu ke spolupráci v nové vládě (ve vládě zúčastněné německé politické strany byly nazývány aktivisty). V roce 1926 nastoupili do 3. kabinetu vlády dva němečtí ministři. Pokusili se napravit nevýhodné podmínky Němců při pozemkové reformě, v průmyslu a školství. Nepodařilo se jim to. Všechny snahy skončily na nacionálním kursu české vlády.

Mnohotvárné útoky Čechů proti národní, kulturní a hospodářské substanci Němců mělo za následek vytváření defenzivních, ochranných svazů, podpůrných zařízení a samostatně si pomáhajících sudetoněmeckých svazů. Tak vznikl např. „Svaz Němců“, „Německý kulturní spolek“, „Kreditní německá banka“ a další.

Světová hospodářská krize (1929-1933) postihla vysoce průmyslovou oblast Sudet více než českou. Vedla k masovému propouštění, zavírání podniků, zvláště v textilním, sklářském a porcelánovém průmyslu, který se nacházel z 90% v Sudetech. 62% nezaměstnaných byli Němci. Jednostranně použité investiční programy vlády vedly k přesunutí produkce z německého průmyslu do českého. Zbrojní a jiné státní zakázky – pokud vůbec byly dány německým podnikům – byly závislé na tom, že německý podnik musí dodatečně zaměstnat české úředníky a dělníky.

Diskriminace německé menšiny, velká bída z nezaměstnanosti v česko-německých a sudetoněmeckých průmyslových oblastech, jakož i zklamání sudetoněmeckých voličů z totálního neúspěchu německých stran, mělo za následek vznik národního hnutí, které vedlo ke vzniku Sudetoněmecké  domovské  fronty, kterou založil Konrad Henlein 1.10.1933.

Henlein požadoval již jednou přislíbenou autonomii. Ve své řeči v České Lípě (21.10.1934) se však výslovně distancoval od Národního socialismu v německé říši. Nadto se přihlásil k loajalitě s československým státem.

Při parlamentních volbách „Německá strana“ (SdP), označovaná jak Domácí fronta, uspěla s 1.249.497 hlasy (68% německého volebního potenciálu) mezi německými stranami a získala 44 míst, oproti 11 místům Německých sociálních demokratů. 6 místům Křesťanských socialistů a 5 místům Svazu zemědělců. Ačkoliv se tak stala voličsky nejsilnější politickou stranou v republice, nebyla SdP vyzvána k jednání o složení vlády natož aby se jí zúčastnila. Sudetští Němci tak měli opět o důvod více se cítit jako národností skupina s málo právy. Na to začal Henlein budovat zahraniční kontakty, hlavně s Londýnem.

V lednu 1933, po uchopení moci Hitlerem v Německu, začalo širokoplošné pronásledování sudetských Němců kvůli „vysoce vlastizrádnému“ jednání.

Příjem rozhlasu z německé říše byl dne 29.5.1933 zakázán.

V listopadu 1934 došlo k těžkým střetům mezi německými a českými studenty. Čeští studentu chtěli dobýt Německou universitu a vynutit si vydání starých universitních insignií. Rektor německé Karlovy university byl nakonec ministrem školství donucen tyto insignie vydat.

Dne 19.12.1935 se stal Edvard Beneš státním presidentem. Tak jako předtím, zůstal k požadavkům sudetských Němců ve věci autonomie, neoblomný.

Pražská, útočná národnostní politika vůči sudetský Němcům vyvrcholila v zákoně na obranu republiky ze dne 31.5.1936, kdy byla občanská práva citelně omezena a počet libovolných zatčení bez jakékoliv soudní kontroly, prudce narostl. Zatýkací vlny proti neoblíbeným osobám a skupinám byly logickým následkem, přičemž široce samostatná „státní policie“ značně překračovala hranice dané zákonem.

Zatímco počešťování německých pohraničních oblastí bylo hnáno kupředu, probíhal všední život obou národností ve smíšených oblastech jako např. v Brně, velmi pokojně.

Nepřehlédnutelný signál o připravenosti k porozumění a poslední pokus o postup tzv. „mladých aktivistů“ vyslali dne 26.4.1936 Wenzel Jaksch (DSAP Německá sociálně-demokratická-dělnická strana), Hans Schützt (DCSVP Německá křesťansko-sociální-dělnická strana) a Gustav Hacker (BdL Svaz zemědělců). Jejich zapřísahající výzva na sudetské Němce a Čechy působila jako varování na hrozící katastrofu. Bohužel. jejich snahy byly bezúspěšné.

Henleinova SdP přednesla dne 27.4.1937 svých šest návrhů požadavků na ochranu národnostních menšin – které měly každé etnické skupině zajišťovat stejná práva jako ostatním občanům. Byly českými politickými stranami odmítnuty jako „protiústavní“.

Škoda, že Konrád Henlein již dříve nekompromisně nepožadoval autonomii pro zastoupení německé oblasti v rámci československého státu. Proto v důsledku toho vznikla, po májových volbách. uvnitř sudetských Němců skupina okolo Karla Hermanna Franka, která požadovala připojení k Říši. Ještě v květnu 1936 ujišťoval svoji nezávislost od vedení NSDAP a německé Říše, tím, že všechny členy strany  SdP – kteří mohli být obžalováni z nacionálně-socialistických snah, vyloučil.

V říjnu 1937 navštívil Henlein Anglii a setkal se s Churchillem.

Dne 17.10.1937 byl Karl Hermann Frank během jedné rvačky na shromáždění SdP v Teplicích zmlácen českou policií. Tento incident posloužil jako záminka německému ministru propagandy Goebbelsovi k odstartování tiskové kampaně proti Československu. Také u Henleina to vedlo ke změně jeho politických představ. Vzdal se dosavadní snahy o porozumění s Čechy  a přihlásil se k Hitlerově politice vůči vládě v Praze.

Dne 28.3.1938, po „anšlusu“ Rakouska dne 12.3.1933, došlo k rozhovoru Hitlera s Henleinem u kterého byl také přítomen K.H.Frank, nyní nejmocnější muž v SdP.

Na pokyn Hitlera, nevyplnitelné požadavky vůči Praze, vyhlásil Henlein dne 24.4.1938 tzv. Karlovarské požadavky.

Mezi jiným požadoval Henlein:

- plnou rovnoprávnost německé národnostní skupiny

- uznání sudetoněmeckého území

- samosprávu sudetských Němců (autonomie)

- nápravu škod vzniklých sudetským Němcům skrze bezpráví od roku 1918

- Svoboda náboženského vyznání a k německé kultuře a filosofii

Pražská vláda tyto požadavky odmítla s tím, že jsou nepřípustné, jdoucí příliš daleko, neproveditelné a nebezpečné.

Pod vlivem svých neúspěchu a „anšlusu“ Rakouska, odstoupily z koaliční vlády Křesťanští socialisté a Svaz zemědělců v březnu 1938, zastavily svoji činnost a doporučily svému členstvu připojit se k SdP. Při obecních volbách dne 20.5.1938 dosáhla Sudetoněmecká strana  zdrcujícího vítězství s 92.6% hlasů sudetských Němců.

V mobilizaci dvou ročníků v květnu 1938 v ČSR, viděl Hitler signál připravenosti ČSR k válce. Vydal pokyn vedení wehrmachtu: „Je mým nezměnitelným rozhodnutím rozbít Československo v blízké budoucnosti vojenskou akcí."

Nyní si uvědomily světové mocnosti kritickou situaci v ČSR.

Proto radila Anglie české vládě brát požadavky Hitlera vážně a vyslala koncem července 1938 lorda Runcimana jako prostředníka a pozorovatele do ČSR. V krátké době získal on a jeho delegace jasný přehled o skutečné situaci sudetských Němců a že jejich trpělivost už byla vyčerpána. Na nátlak Runcimana povolil Beneš 5.9.1938 v německy osídlených „okresech“ konečně oblastní autonomii, stejně tak národnostní přiměřenost a rovnoprávnost jazyků. Tyto po dobu 20 let požadované koncese přišly, bohužel, příliš pozdě.

Po Hitlerově řeči v říšském Sněmu dne 12.9.1938, ve které oznámil, že další utlačování sudetských Němců nebude už trpět a požadoval právo na jejich sebeurčení, došlo v mnoha českých městech k radostným demonstracím a incidentům. Důsledkem bylo vyhlášení stanného práva ve 13 sudetoněmeckých okresech.

Nyní přerušilo vedení SdP jednání s Prahou, oznámilo 15.9.1938 program o autonomii s požadavkem „Chceme zpět do Říše“. Praha odpověděla 16.9.1938 zákazem SdP, zrušila ústavní práva svobody osob, domu, shromažďovací a spolčovací, jakož i listovní tajemství. Henlein a jeho nejbližší spolupracovníci se zachránili před zatčením odchodem do Německa.

Lord Runciman označil ve své závěrečné zprávě ze dne 11.9.1938 českou politiku jako „netaktní, nechápající, netolerantní a diskriminační“ a doporučil odstoupení Sudet na německou Říši.

Pod dojmem návrhů lorda Runcimana a Hitlerovi řeči  odletěl britský premiér lord Neville Chamberlain dne 15.9.1938 k Hitlerovi do Berchtesgadenu. Ten požadoval oddělení Sudet. Při vědomí, že odmítnutí bude mít za následek válku, naléhal Chamberlain na francouzského ministra zahraničí Daladiera ve stejně znějící nótě z 19.září důrazně, aby Praha postoupila Německu všechna území, kde žije více jak 50% německého obyvatelstva.

Česká vláda vnímala plán jako „zradu“ a cítila se být dosavadními spojenci ponechána osamocena.

Ještě jednou odmítla dne 20.9.1938. Dne 21.9.1938 vyhlásili velvyslanci Anglie a Francie v Praze, pokud odpověď Prahy bude i nadále negativní, ponese ČSR plnou odpovědnost za válku, které se Anglie a Francie nezúčastní. Současně dal také Sovětský svaz najevo svoji zdrženlivost, který už v roce 1935 uzavřel smlouvu o vzájemné obranně a pomoci s ČSR.

Praha se cítila totálně isolovaná. Proto Beneš v nótě ze dne 21.9.1938 Anglii a Francii konečně přislíbil svůj souhlas s odstoupením Sudet na německou Říši, za předpokladu, že obě vlády nestrpí vpád německých vojsk.

Mnichovská dohoda

Při své druhé návštěvě Hitlera v Bad Godesbergu dne 23.9.1938, přivezl Chamberlain memorandum, které oznamuje vstup německého wehrmachtu do Sudet dne 1.10.1938. Praha odpověděla všeobecnou mobilizací a odmítla kategoricky memorandum ze dne 26.září.

Hitler při projevu ve Sportovním paláci dne 26.9,1938 řekl, že po ostrých útocích Beneše  a dalších: „Když bude tento problém vyřešen, nebude už pro Německo v Evropě existovat žádný územní problém. A dále jsem pana Chamberlaina ujistil, že … potom už nemám žádná zájem na českém státu. A to mu bude zaručeno! Nechceme vůbec žádné Čechy!“

Dne 27.9.1938 nařídil Hitler mobilizaci Západních divizí

Stejného dne zabrali Češi v Sudetech všechny radiopřijímače, 20.000 sudetských Němců bylo zajato jako rukojmí, přes 200 mostů bylo zničeno, železnice učiněny nepojízdnými, tunely vyhozeny do vzduchu a další obranná opevnění byla stavěna.

Francie se postavila v případě válečného konfliktu na stranu ČSR. Anglie přislíbila Francii pomoc. Aby zabránil válce, požádal Roosevelt dne 28.září Mussoliniho, aby se pokusil ovlivnit, při konferenci u Hitlera, urovnání konfliktu. Stejného dne byla oznámena mobilizace britského námořního loďstva.

Dne 29.9.1938 se setkali Chamberlain, Daladier, Mussolini a Hitler v Mnichově. Výchozím bodem o konání konference bylo rozhodnutí britské a francouzské vlády ohledně odstoupení Sudet a přijetí návrhu české vlády ze dne 21.září. Projednávání se týkalo už jen způsobu provedení.

Češi čekali v předsálí. Sudetští Němci o jejichž osudu se především jednalo, nebyli vůbec přítomni. Ještě před půlnocí bylo vydáno komuniké. 1.října mělo začít předání Sudet a do 10.října mělo být ukončeno. Postoupeny budou všechny oblasti Čech, Moravy a Slezska  s více než 50% Němců.

Přesný průběh hranic bude určen společnou mezinárodní komisí dne 21.11.1938. Dne 30.září přijala česká vláda požadavek mocností. O několik dní později Beneš odstoupil.

Počátkem října 1938 odsouhlasil britský parlament Mnichovskou dohodu s 366 hlasy pro a proti se 144 hlasy. Francouzské Národní shromáždění poměrem 535 hlasů pro a proti 75 hlasy, tedy velkou většinou.

Podstatná ztráta státního území (27.000 km² ) způsobila u Čechů bezmocnost, vztek a nenávist vůči Němcům v Říši a ve vlastní zemi.

Radost sudetských Němců z osvobození od cizí nadvlády byla posílena pocitem uvolnění i z toho, že kvůli tomu nedošlo k válce.

http://www.dbb-ev.de/sudg/sudg13.html

Překlad z němčiny Jan Šinágl

Slováci v Československu (1918-1938)

„Takýmto spôsobom môže sa spravovať Kongo, Aljaška alebo India, ale slobodné Slovensko nikdy. (...) Nakoľko však márne klopeme, voláme a žiadame, sme nútení obrátiť sa na Paríž, aby tam boli pripustení a vypočutí neúradní Slováci, a aby sa takto prezidentom republiky písomne zabezpečená autonómia slovenska čím skôr uviedla do života, aby Slováci na základe Wilsonových zásad mohli slobodne, a nie nútene rozhodovať o svojom osude. “ — Andrej Hlinka, Otevřený dopis ministerskému předsedovi, 22. srpen 1919

http://www.facebook.com/pages/Sudetenland-CZ/217258788299438

Mladič v Den Haagu

Norimberk 2012: 63.Sudetoněmecký den

Laureáti Nobelovy ceny narozených na území Čech, Moravy a Slezska…

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)