Vyprávěl matce, při nechtěných návštěvách, jak odhání Čechy, přicházející s udáním sousedů, jakpak asi se svými berlami skončil? - A pak přišlo vodění Němců na stadión i s hroznými scénami u výstaviště při odsunu Němek s dětskými kočárky…
Už jsem na příchod Američanů 6.května 1945 do Plzně občas někde a krátce vzpomínal, snad ještě v západočeské Pravdě krátce po roce 1989, jinak regionální tisk stejně nic neuveřejnil. Ale ta zvláštní atmosféra těchto dnů se zaryje člověku do paměti. Nejde jen o americké bombardování Škodovky, teprve nyní se vlastně dovídáme, že rudé letectvo „sloužící vlasti“ (připomeňme vzpomínky, kterých jinak moc nebylo od Ivana Kožeduba 1950), bombardovalo česká a moravská města dokonce i po kapitulaci 9.května, ale i často uváděného „ranžíru“, při kterém se zachránila naše babička Vlasta, bydlící na tzv. Cikánce, pokud vím postavené kolonii domků 1931/41 na předměstí u Jateční třídy, sloužící pak i uprchlíkům ze Sudet. Vběhla při strašném bombardování a úplném zničení 17.4.1945 do protiletadlového krytu, kam ale nebyla přidělena, ten naštěstí zásah nedostal. O všem se mluvilo v rozhoupaném sklepě, škodovka byla konečně na dosah, kde jsme na plzeňském Palackého náměstí číslo 2 bydleli ve velké ratejně nad průjezdem, voda byla na chodbě a záchod daleko na konci chodby v prvém patře. Koupelna, zařízená kuchyně? O tom se asi rodičům mohlo jen zdát.
Zda to byla neschopnost jinak dost chudých rodičů něco najít, nevím. Ale byla válka a o byty jistě nouze a rodiče asi byli rádi, že vůbec něco mají, otec přišel dávno předtím z Oprechtic na Chodsku i vyučil se strojním zámečníkem, matka pak s babičkou z Nýřan, vlastně už ze Sudet, mívala tam německé spolužáky, mluvící dobře česky, kteří museli pod Hitlerem narukovat, jeden přišel u Stalingradu o nohy a stal se vrátným, nebo jak by se to dalo nazvat, na plzeňském gestapu. Vyprávěl matce, při nechtěných návštěvách, jak odhání Čechy, přicházející s udáním sousedů, jakpak asi se svými berlami skončil? Sudety se pak v roce 1938 staly župou Velkoněmecké říše, hned kousek za plzeňskými Bory. Bohatší hodinář pan Řezáč měl na stejném patře pěkný byt se vším všudy, jistě už z první republiky i občas byla slyšet na chodbě znělka BBC Londýn, nějak se málo bál.
Otec byl za protektorátu samozřejmě zaměstnán, musel plombovat vagony pro Wehrmacht někde v cukrovaru na Slovanech jedoucích směrem Ostfront a v nich byla i čokoláda, z níž něco hrdinně uzmul, takže když ještě dnes vidím ty kulaté krabičky se sýrem, vzpomínám na ty mnohem útlejší, v niž byly kulaté tenké plátky čokolády, asi do kvality nic moc. Právě z oken ratejny, která nás jednou po příchodu ze sklepa, uvítala tlakem po náletu po bombardování (ty ohromné svazy spojeneckých letadel nad Plzní šokovaly) a jimi vyhazované staniolové pásy proti zaměřování byly ceněným sbíráním. Uprostřed pokoje vyraženými okenními rámy jsme ještě a naposledy zahlédli ozbrojené německé vojáky, jak se od Skvrňan přikrčeni plíží podél domků dnes zmizelých domků naproti a vybombardovaného hotelu Pošta, který vyklízelo vládní vojsko do nedalekých 35. kasáren. Jenže byli až v dosud nevídaných maskáčích a asi většina obyvatel náměstí usoudila – stejně jako můj otec „Američané už jsou tady“ a div nevyběhla ihned z domů, což jim možná zachránilo život.
Naproti někdo na domku vyvěsil československý prapor, který mu hned pohotový přikrčenec prostřilel ze samopalu, ale plazili se dál, asi měli nahnáno. V kasárnách se také dlouho neohřáli, zanedlouho přijížděly už americké tanky od Bor a obránci po krátké přestřelce raději vyvěsili bílé prapory. Odnesla to ovšem střecha uzavřené synagogy, do které jsme jako kluci potajmo nahlíželi, nevěda co tam vlastně je.
Pak přišel 6.květen 1945, už předtím to v Plzni vřelo a před našim domem zastavil americký jeep s následující kolonou nákladních vozidel. Někdo vyběhl a dával mu na kapotu československou vlajku, snad aby se povstalci nespletli a nezaměnili vozidlo třeba za Němci ukořistěný jeep z Normandie nebo odjinud. V tu chvíli začal nějaký opožděný hrdina střílet dolů na náměstí ze střechy za komínem vedlejšího vyššího domu. Američani vytáhli z jeepu jakýsi ruční kulomet a vběhli k nám přes průjezd do dvora, jiní zřejmě vnikli do domu a nakonec zastřeleného ostrostřelce museli skopnout ze střechy, ležel dole na chodníku. Pokud si ještě vzpomínám, měl to být německý majitel parní pekárny za rohem v Palackého ulici. Jak víme, takových zákeřných rychlohrdinů bylo v Plzni víc, např. i na věži kostela svatého Bartoloměje na náměstí.
Z květnových dnů se jako v zrychleném filmu míhaly vzpomínky, na 16.pancéřovou US divizi a hlavně ceněné odznaky „indiánů“ na uniformách. Už jako kluky nás ale nějak nenadchli ti, co přišli po nich, snad 3.pancéřová divize, v nichž bylo hodně Poláků, kteří mámě vypili sklep z pokoutně během války destilované slivovice. Pamatuji se jen asi na těch osm nádob, hadičky a do toho naříkající husy, uvězněné ve sklepě a krmené šiškami. Naše matky byly ohromně vynalézavé, kdepak čeští muži, zvláště když jsme pak viděli ty náhlé pět minut po dvanácté „hrdiny“ s páskami RG na rukávě.
Už během dne volal pražský rozhlas o pomoc a lidé to hned sdělovali Američanům. Skutečně odjeli, ale snad hned na druhý den večer byli zpět a mluvili o demarkační čáře, kam je za Holoubkov dál nepustili (kdo vlastně?). Cesta na Prahu byla ale volná, jak dokazoval americký konvoj vyjednávačů přes Prahu do německého štábu Velichovek, jenže soudruh Džugašvili neměl zájem, konečně Američané mu pak po Torgau vyklidili obsazené Sasko a Duryňsko, německé obyvatelstvo vědělo proč nad tím pláčou. Vlastně i v Berlině mohli být dřív.
Život kluka s vojáky byl pestrý, dokonce krátce zastavila i naproti plzeňského výstaviště československá obrněná brigáda. Dostávali jsme dosud naprosto neznámé žvýkačky, čokoládu, nezvyklé veky bílého chleba a konzervy, zvlášť ty fazolové s rozsekanými párky chutnaly a později jsem po nich marně pátral. Rvačky v Pekle, i s černošskými vojáky, kde byly taneční zábavy, MP a stanový lazaret na Borech i zážitky od břehů řeky Mže, když jsem chodíval krmit směrem na Radčice králíky, i ty matka pěstovala. Břehy byly posety dvojicemi, voják a Plzeňačka.
A pak přišlo vodění Němců na stadión i s hroznými scénami u výstaviště při odsunu Němek s dětskými kočárky nebo zástupy zajatých německých a už zcela pasivních a hlídaných vojáků, pochodujících snad na stadión DTJ. Ku konci války jsme tam nosili k protiletadlovému flaku obsazeném Volkssturmem, spíše německými penzisty než vojáky, veky chleba, vedle byli za plotem ostříhaní a zbídačelí ruští zajatci. Chleba jsme házeli přes plot, na děti si netroufali a asi už také sotva někoho sestřelili, nevím.
Po amerických vojácích zbyla jen nášivka „indiána“ a vzpomínka na květnové dny.
Václav Hora, 1.5.2015
Read more...