V pondělí 18. 3. 2024 přehodnotil Obvodní soud pro Prahu 2 odškodnění za zranění Jürgena Seiferta (nar. 1951) z Berlína na československé hranici v roce 1983.
K čemu konkrétně došlo?
Seifert byl spolu s dvěma přáteli (tehdy všichni občané Německé demokratické republiky) zadržen československými pohraničníky při pokusu o přechod do Západního Německa. Přitom byl vážně zraněn služebním psem.
„Zaslechl jsem ránu, snad výstřel z nějaké zbraně, tak jsem padl k zemi. Už jsem ležel, když na mne skočil služební pes a zahryzl se mi do levého stehna. Poté ke mně přiběhli nějací lidé, psa odtrhli a dali mi něco přes hlavu. Ruce mi spoutali za zády. V protokolu však chybí, že mne poté pes napadl ještě jednou. Tentokrát zaútočil přímo na genitálie. Utrpěl jsem vážné zranění, které mne stále trápí. Musel jsem se podrobit několika operacím,“ popsal Seifert hrůzný zážitek u tehdy ostře střežené československé hranice.
Co se dělo pak?
Po desetidenním věznění v Československu byli Seifert i jeho kamarádi předáni východoněmecké STASI.
V roce 2019 soudkyně Okresního soudu v Chebu JUDr. Věra Mathauserová Seiferta rehabilitovala podle zákona č. 119/1990 Sb.
V roce 2020 mu ředitel odboru odškodňování Ministerstva spravedlnosti ČR Mgr. Jakub Severa přiznal odškodnění ve výši 20 980 Kč.
Jednotlivé položky odškodnění
Náhrada ušlého výdělku za období od 7. do 17. 11. 1983 – 917 Kč
Náhrada nákladů vazby – 220 Kč
Náhrada nákladů trestního řízení – 200 Kč
Náhrada za vypracování lékařské zprávy – 200 Kč (bylo zaplaceno lékaři)
Cestovné, včetně nocležného – 3 193 Kč (bylo vynaloženo za dopravu z Berlína k soudu v Chebu a zpět)
Bolestné – 16 250 Kč (náhrada za ztížení společenského uplatnění byla Seifertovi odepřena)
Soudní posouzení
Seifert to pokládal za nespravedlivé, protože jeho zranění bylo zbytečné (když byl zadržen, nebyl žádný důvod, aby na něj pes v přítomnosti psovoda útočil) a má z něj celoživotní následky. Podal proto žalobu.
Soudce Obvodního soud pro Prahu 2 JUDr. Petr Navrátil, Ph.D., LL.M., MBL, mu v roce 2022 k původně přiznanému odškodnění přiznal navíc 15 000 Kč.
Seifert to ale nepokládal za dostatečné.
Jeho odvolání však senát Městského soudu v Praze (JUDr. Blanka Chlostová, JUDr. Michal Holub a JUDr. Zuzana Hanáková, LL.M.) zamítl, a navíc mu uložil zaplatit 600 Kč Ministerstvu spravedlnosti ČR na nákladech odvolacího řízení.
Seifert se ale nevzdal a podal dovolání. A Nejvyšší soud ČR ho vyslyšel.
Zatímco prvoinstanční i odvolací soud se cítily vázány odškodňovacími limity podle vyhlášky č. 32/1965 Sb., senát Nejvyššího soudu (JUDr. David Vláčil, JUDr. Hana Polášková Wincorová a Mgr. Viktor Sedlák) vysvětlil, že obecné soudy „nejsou ... vázány podzákonným právním předpisem, kterým vyhláška č. 32/1965 Sb. je, a tudíž ... mohou nepoužít ta její ustanovení, jež by bránila přiznání odškodnění ve výši přiměřené okolnostem případu“. (Č.j. 30 Cdo 966/2023-70)
Soudci odkázali na nález Ústavního soudu ČR ze dne 10. 1. 2023 v podobné kauze Dr. Thomase Bartsche (sp. zn. III. ÚS 3025/22) a vrátili věc k novému projednání Městskému soudu v Praze. A ten to postoupil zase na začátek Obvodnímu soudu pro Prahu 2.
Soudce Navrátil dnes svůj původní rozsudek přehodnotil a přiznal Seifertovi dodatečné odškodnění ve výši 135 000 Kč. Při vyhlašování rozsudku uznal, že žalující straně se to bude zdát asi málo a žalované moc.
Obě strany tak mají možnost buď rozsudek přijmout nebo se proti němu odvolat. Mají na to 15 dnů ode dne, kdy obdrží jeho písemné vyhotovení.
Poučení
Ať už se strany odvolají, či nikoli, dosavadní řízení přineslo zásadní a nezvratitelný obecný poznatek: Vyhlášku č. 32/1965 Sb. nelze „mechanicky“ aplikovat v roce 2024, kdy je zcela odlišná mzdová a cenová úroveň.
A z toho budou mít užitek všichni, kdo jsou teprve nyní odškodňováni za zdravotní újmu z období, na které se tato vyhláška vztahuje, tj. 1. 5. 1965 až 31. 12. 2001.
18. 3. 2024 zapsal: L. Müller
***
P.S.
A takto bohatě odškodňuje stát zločince a podvodníky. Zvracet povoleno! JŠ
Komentáře
Johnu Bokovi příslušníci SNB vyhrožovali, že „skončí v kanálu“
Mezi zatčenými při demonstraci v Praze dne 17. listopadu 1989 byl i tehdy 44letý John Bok. (Viz cs.wikipedia.org/wiki/John_Bok.)
Příslušníci Sboru národní bezpečnosti Boka zatkli v 19:15 hodin u Botanické zahrady v Praze 2. Zbili ho a sdělili mu, že „skončí v kanále“.
Následujícího dne ve 2:15 hodin byl dodán do Vazební věznice Praha-Ruzyně s tím, že je „drzý“ a dopustil se „napadení veřejného činitele“.
Na svobodu byl „pro nedostatek důkazů“ propuštěn na příkaz obvodního prokurátora dne 21. listopadu 1989.
Dál se justice případem nezabývala. Otázky, zda John Bok byl zatčen, zbit a následně zadržován oprávněně, či neoprávněně, nějakého „veřejného činitele“ „drze“ napadl, či nenapadl, patří, či nepatří „do kanálu“, zůstaly nezodpovězeny.
Až 15. března 2024 se k věci vrátil senát Obvodního soudu pro Prahu 2 pod vedením předsedkyně JUDr. Ivy Fialové.
Soud přezkoumal všechny dostupné materiály a konstatoval, že Bok je podle zákona č. 119/1990 Sb. „účasten rehabilitace“ neboť byl ve dnech 17. až 21. listopadu 1989 „nezákonně zbaven osobní svobody“.
Soud tak po více než 34 letech poskytl nyní 78letému Bokovi morální zadostiučinění.
Bokovi zároveň vzniká nárok na náhradu ušlého výdělku za dobu věznění. (Ministerstvo spravedlnosti tuto náhradu přiznává od roku 1990 v paušální výši 83,33 Kč/den věznění a na této praxi rozhodně neplánuje nic měnit.)
--
18. 3. 2024 zapsal: L. Müller
RSS informační kanál komentářů k tomuto článku.