Dne 2. 8. 2017 byla podle slovenského zákona o protiprávnosti komunistického režimu č. 125/1996 Z.z. rehabilitována Eva Borošová z Rimavské Soboty. (Viz zprávu níže.) Po právní moci rehabilitačního rozhodnutí požádala o odškodnění za 3 měsíce nezákonného věznění. Ministerstvo spravedlnosti SR však její nárok odmítlo s tím, že nárok na odškodnění mají jen ti, kdo byli rehabilitováni podle zákona o soudní rehabilitaci č. 119/1990 Sb., ale ne ti, kdo byli rehabilitováni podle zákona o protiprávnosti komunistického režimu č. 125/1996 Z.z.
Když se žadatelka zmínila, že české ministerstvo spravedlnosti bez problémů odškodňuje i ty, kdo byli rehabilitováni podle zákona o protiprávnosti komunistického režimu (1), slovenské ministerstvo spravedlnosti odvětilo, že to je „úplne irelevantné“. (2)
Když žadatelka připomněla, že 12. 6. 2001 slovenské ministerstvo odškodnilo Jozefa Grančiče, který byl rehabilitován podle stejného zákona, tak jí bylo sděleno, že „aplikačná prax Ministerstva spravodlivosti SR sa vyvíja a ... momentálny postup Ministerstva spravodlivosti SR je správny“. (3)
Tento názor důrazně zastával zástupce Ministerstva spravedlnosti SR JUDr. Tomáš Horeháj i při jednání Okresního soudu Bratislava I. dne 24. 6. 2020.
Soudce Mgr. Martin Jenis však zaujal jiný postoj: Zákon č. 125/1996 Z.z. sice vlastní ustanovení o odškodnění nemá, ale v § 5 odkazuje na ustanovení „§ 4 a nasl. zákona č. 119/1990 Zb.“ To tedy zahrnuje i pravidla pro odškodnění podle § 23 tohoto zákona. (4)
Rozsudek není významný kvůli výšce přiznaného odškodnění (5), ale kvůli zásadě, že rehabilitovaní podle zákona č. 125/1996 Z.z. nemohou být diskriminováni vůči těm, kdo dosáhli rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb.
(Dlužno ovšem dodat, že rozsudek není v právní moci. Ministerstvo spravedlnosti SR se proti němu může odvolat.)
---
(1) Český zákon o protiprávnosti komunistického režimu je téměř totožný; byl publikován pod č. 198/1993 Sb.
(2) Žadatelka namítala, že „úplne irelevantné“ to není, protože Nejvyšší soud SR ve svém rozsudku ze dne 20. 8. 2009 sp. zn. 4 So 143/2008 ve věci Júlia Hisema potvrdil, že zákony z doby společného československého státu nelze v nástupnických zemích vykládat odlišně, zejména když Česká republika i Slovensko jsou členy Evropské unie. Ministerstvo spravedlnosti SR však tento argument neuznalo.
(3) Žadatelka uznala, že právní názor se může vyvíjet, například na základě nových právních předpisů či nové judikatury; Ministerstvo spravedlnosti SR však žádný podklad pro změnu svého názoru neuvedlo.
(4) Podle § 23 odst. 1 písm. a), c) zákona č. 119/1990 Sb., mají rehabilitovaní nárok na „náhradu za stratu na zárobku za každý mesiac ... vo výške 83 eur... náhradu trov ... výkonu väzby vo výške 20 eur za každý mesiac väzby a výkonu trestu odňatie slobody vo výške 5 eur za každý mesiac“. Skutečnost, že takto stanovené částky nebyly od roku 1990 valorizovány, nebyla předmětem tohoto sporu.
(5) Soud přiznal Evě Borošové částku 266,94 eur.
---
- 6. 2020 zapsal: L. Müller
--
Okresní soud v Rimavské Sobotě 2. 8. 2017
TREST ZA „PREČIN PROTI SOC. SPOLUŽITIU“ ZRUŠEN
Dne 2. 8. 2017 zrušil Okresní soud v Rimavské Sobotě rozsudek z roku 1974, jímž byla tehdy šestadvacetiletá matka dvou malých dětí Eva Borošová odsouzena k třem měsícům vězení za „prečin proti soc. spolužitiu“, jehož se měla dopouštět „propagováním ideologie… svedkov jehovových“. (1)
Právní zápletka případu spočívala v tom, že zákon o soudní rehabilitaci č. 119/1990 Sb. sice zrušuje (dokonce i bez návrhu) odsouzení za trestné činy, jako je „maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi“, „zneužívání náboženské funkce“ či „pobuřování“, ale přečin „narušování socialistického soužití“ takovému „automatickému“ (ani „návrhovému“) zrušení nepodléhal.
Věc nebylo možné řešit ani cestou stížnosti pro porušení zákona, neboť tu nový slovenský trestní řád č. 301/2005 Z.z. nezná. (2)
Soudkyně JUDr. Alena Ondrejová proto použila ustanovení § 5 slovenského zákona o protiprávnosti komunistického režimu č. 125/1996 Z.z., protože šlo o přečin „na ktorý sa nevzťahuje rehabilitácia podľa zákona č. 119/1990 Zb.“ a prokázalo se, že „konanie odsúdeného smerovalo k ochrane základných ľudských a občianskych práv a slobôd nie zjavne neprimeranými prostriedkami“.
Prokurátor s tím souhlasil. Sám totiž navrhl zrušení odsuzujícího rozsudku mj. s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu ČR ve věci Jana Marešky (3) a rozsudku Nejvyššího soudu SR ve věci Júlia Hisema. (4)
I Eva Borošová, dnes devětašedesátiletá, se vzdala práva stížnosti, a tak rehabilitační rozhodnutí nabylo ihned právní moci.
---
(1) „Jehova“ je podle Bible Boží osobní jméno, a proto by mělo být psáno s velkým písmenem. Citace v této zprávě je však převzata z původního rozsudku včetně pravopisu a zkratek.
(2) V České republice byly podobné případy řešeny cestou stížnosti pro porušení zákona. (Viz například rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 7. 1991 sp. zn. 1 Tz 43/91 a 1 Tz 44/91 ve věci Miloslava Hrubého z Příbrami.)
(3) Ústavní soud ČR ve svém nálezu ze dne 12. 3. 2001 sp. zn. II. ÚS 187/2000 ve věci Jana Marešky uvedl: „Záměrům rehabilitace nelze bránit pozitivněprávním dogmatismem při výkladu právních norem. Ustanovení rehabilitačních předpisů je právě s ohledem na jejich smysl a účel zapotřebí interpretovat extenzivně ve prospěch postižených osob. Na rozdíl od restitucí majetku takový výklad nemůže vést k nepřípustným zásahům do práv jiných osob.“
(4) Nejvyšší soud SR ve svém rozsudku ze dne 20. 8. 2009 sp. zn. 4 So 143/2008 ve věci Júlia Hisema uvedl, že přihlédnutí k rozsudkům „Najvyššieho správneho súdu Českej republiky“ neznamená „porušenie ,zásady zvrchovanosti práva Slovenskej republiky‘“. Navíc je třeba vycházet „aj z Charty základných práv EU“, a proto nesmí výklad zákonů přijatých „v čase existencie Českej a Slovenskej federatívnej republiky … diskriminovať akéhokoľvek poškodeného na území nástupníckych štátov“.
---
- 8. 2017 zapsal: L. Müller
Read more...