V roce 1991 byl parlamentem ČR přijat zákon 229/91 Sb. o restituci zemědělského majetku. Kdo si myslí, že podle tohoto zákona mohli svůj majetek restituovat všichni občané ČR, tedy i ti německé národnosti, ten se hluboce zmýlil. Pro ty jediné byl stvořen speciální zákon 243/92 Sb., kde tito povětšinou bezúhonní občané a důchodci museli, na rozdíl od ostatních občanů ČR, předložit doklad o tzv. národní spolehlivosti. Jak ale prokázat spolehlivost u v roce 1945 nezletilé osoby jsem se od nikoho, ani od ministerského úředníka, nedověděl.
V roce 1992 jsem se tedy vydal na Pozemkový úřad v Lounech požádat o vydání majetku mé matky, která byla, jak již jistě tušíte, německé národnosti.
Po údajném prozkoumání její válečné minulosti, v roce 1945 jí bylo 15 let, jsem od PÚ obdržel blahosklonné Rozhodnutí o tom, že majetek mé matky sice byl konfiskován ale proto, že splnila zákonem předepsaná kritéria, bude jí majetek vrácen. Lež jako věž.
Jak jsem totiž po několika letech pátrání po různých archivech zjistil, důvodem nekonfiskace majetku mé matky bylo Memorandum Britské vlády z roku 1945, ve kterém se mé matce a celé její rodině děkuje za pomoc britským válečným zajatcům.
Takže bylo bezpochyby prokázáno, že majetek mé matky nebyl nikdy konfiskován a ani zestátněn a tak byla jeho nepřetržitou vlastnicí od roku 1939 až do své smrti v roce 2010!
Opět se mýlí ten, kdo si myslí, že po předložení tak silného listinného důkazu se tento stát a jeho úředníci začnou kát a okamžitě a bezezbytku ukradený majetek vrátí.
Od roku 1998 je veden nákladný a od samého začátku politicky zmanipulovaný soudní spor, který se až na zásah ministra Pospíšila dostal v roce 2010 na stůl odvolacího soudu v Ústí n/L.
Tři dny před prvním jednáním soudu však žalobkyně a má matka v jedné osobě náhle umírá v nemocnici v Litoměřicích, kam jsem jí odvezl se silnými zažívacími potížemi. Podle odborníka mohly být tyto zažívací potíže vyvolány podáním chemické látky a nebo psychickým či fyzickým týráním.
Jedině smrt žalobkyně mohla zabránit jednání soudu a také téměř jistému úspěchu v její právní věci. A to si mnoho lidí prokazatelně nepřálo a dodnes nepřeje.
V pochybách o důvodech úmrtí jsem se s důvěrou obrátil na Krajské státní zastupitelství v Ústí n/L a poté i v Litoměřicích. I když jsem uvedl řadu indicií, které tvoří řetězec nepřímých ale logických důkazů, což zpočátku konstatovala i vyšetřující složka PČR, nebyli dodnes vyslechnuti všichni svědci.
Tito důležití svědci jsou podle mých zjištění nerušeně ovlivňováni a zastrašováni a krajští státní zástupci Jakovec s Kozlovou tomu nečinně přihlížejí.
Podobný nátlak je činěn i na mou tvrdohlavou osobu. Formy jsou různé, naposledy kdosi vystřelil okno na mém domě, zastřelil několik mých poštovních holubů a před časem jsem byl dokonce bezdůvodně vyhozen z práce. PČR se těmito zločiny odmítá zabývat. Alespoň ta Ústecká. Zřejmě má své instrukce, zřejmě stejné jako Jakovec s Kozlovou.
Pro jistotu znova připomínám, tento zatím dvacet let trvající a zatím nekončící příběh nekonečné řady zločinů proti bezúhonným občanům, se neodehrává na pozadí poválečných událostí, ale v roce 2012!
Byl tedy nejvyšší čas, že např. židle ředitele PČR v Ústeckém kraji nedávno změnila svého uživatele. Až časem jistě uvidíme, zda to byla změna positivní. Osobně věřím že ano.
Karel Samolák, 14.8.2012
Komentáře