Udělají z vás pacienty, říká rebel české medicíny MUDr. Jan Hnízdil. Co vlastně nejvíc rozhoduje o našem zdraví? My sami. Jak žijeme, ale taky v jakých podmínkách. Asi před třemi roky provedla Luisa Corrado, ekonomka z Cambridge, studii, v níž zjišťovala, ve kterých zemích EU jsou lidé nejspokojenější, a tedy nejzdravější. A k velkému překvapení se ukázalo, že to nejsou slunné země jižní Evropy, ale Dánsko, Norsko, Finsko. Že pro spokojenost a zdraví lidí je nejdůležitější důvěra ve státní správu, vymahatelnost práva a kvalitní mezilidské vztahy – tedy fungující občanská společnost. Přesně to, co nám tady chybí. Přichází ke mně spousta pacientů, na které těžce doléhá to, co se děje v naší společnosti. Bolí je z toho hlava, mají žaludeční vředy, deprese... Jak je mám léčit? Aby se uzdravili, musí se uzdravit společnost, ve které žijí.
* Léků kupujeme čím dál víc, medicína je čím dál rafinovanější – tak jak to, že skoro každého něco bolí, že nejsme čím dál zdravější?
Ukazuje se, že čím víc stát investuje do zdravotnické propagandy, tím nemocnější jsou občané. Říká se tomu medikalizace lidského života. Moji babičku když bolelo koleno, tak věděla, že si má odpočinout, dát si priessnitz – a za dva dny zase běhala. Dneska se stejným problémem běžíte na ortopedii, tam vám udělají rentgen. A pan doktor nad ním se zasmušilým obličejem prohlásí, že máte artrózu. Z celkem zdravého člověka s problémem je rázem pacient s diagnózou. Dostanete léky proti bolesti, takže už ji necítíte a pokračujete v zatížení, které ji vyvolalo. To je nejkratší cesta k tomu, si kloub úplně zničit.
… Náš společenský systém se vyznačuje dravostí, bezohledností, iluzí neomezeného ekonomického růstu. A přitahuje lidi s podobnými vlastnostmi. Bezohledné, nezodpovědné, egoistické, bez svědomí a soucitu, bez schopnosti týmové práce. Oni ten systém dál rozvíjejí, vytvářejí společenské podmínky, které jsou pro zdraví nebezpečné.
… Každý ví, že se člověk může narodit bez ruky nebo s nějakou tělesnou vadou. Málokdo ale chápe, že se může narodit člověk s poškozeným charakterem. Nebo i bez něj. Když se dostane do vysoké funkce, je zle. Není síly, jak ho odstranit, demokratický mechanismus na to vůbec nepamatuje. Pro některé projekty našich politiků, jako je třeba olympiáda v Praze, Opencard, lyžařské závody na Hradčanském náměstí či šampionát v Liberci, mám čistě medicínské vysvětlení. Zrodily se v mozcích charakterových invalidů.
…. Ve Spojených státech podrobují adepty testům osobnosti. K jejich odhalení se dá použít i elektroencefalografie. Ani to ale nezaručuje, že se psychopat do vysoké funkce nedostane. Nejúčinnější lékem proti tomu je občanská společnost. Ono totiž nestačí vyjít párkrát na Václavák a zazvonit klíči. Tím, že hodíme lístek do volební urny, pro nás práce nekončí, ale začíná. Měli bychom se každý den zajímat o to, co se děje kolem nás. Žádat politiky, aby skládali účty. Tlačit na ně. Zmenšit jim manévrovací prostor, aby nemohli rozvíjet ty své šílené nápady.
* A jeho stav byl „neslučitelný se životem“. Proč se nedá říct „umřel“?
Protože se někam ztratil selský rozum. Já začínal jako mladý doktor v nemocnici pod Petřínem. A když tam přivezli třeba osmdesátiletého pacienta s těžkým infarktem a selháním plic, byl jsem opakovaně svědkem toho, jak obrovské úsilí tým lékařů vyvíjel, aby ho „zachránil“. Pracovala tam taky jedna stará internistka, Ukrajinka. Přišla, podívala se a řekla s tím svým přízvukem: „Néééchat umřit.“ A bylo to. Selský rozum velel neprodlužovat tomu člověku utrpení, ale umožnit mu klidně odejít.
* Nepřipadáte si občas jako Don Quijote?
Vůbec ne. Já s medicínsko-farmaceutickým komplexem nebojuju. To by byla ztráta času. Vidím jedinou možnost – začít budovat úplně nový model medicíny, založený na komplexním přístupu a kvalitním vztahu mezi lékařem a pacientem. To žádný ministr nezavede, dá se to udělat jedině zdola. Tím, že si lidé uvědomí nebezpečí. Že přestanou polykat tablety a lži politiků. Každý musí vzít zodpovědnost za svoje zdraví a za svůj život na sebe. Ne se odevzdat tu farmaceutické firmě, tu nějakému politikovi. Ale ta lehkost, s jakou to lidé dělají, mě děsí.
Read more...