S náležitou pompou oslavil včera stovku filmový režisér Otakar Vávra, patrně nejznámější prostitut české kinematografie. Gratulovat přišel i Václav Klaus, který Vávru již dříve ocenil státním vyznamenáním; což nepřekvapí, uvědomíme-li si, že Klause a Vávru spojuje vypjatý chauvinismus.
Dílo Otakara Vávry je čirou ukázkou umělecké prostituce, je uměním služebným, neupřímným a neuthentickým – a tedy ani vlastně ne uměním v pravém slova smyslu. Přesto však Vávra vytvořil tři filmy, které uměním jsou a které prokázaly, že jejich tvůrce byl, pokud právě nesloužil mocným tohoto světa, skutečným umělcem. Psychologická a z dnešního pohledu už poněkud nudná a příliš do sebe zahleděná Zlatá reneta (1965), lyrická, citlivá a herecky i režijně brilantní Romance pro křídlovku (1966) a Kladivo na čarodějnice (1969), film, ze kterého i po 42 letech mrazí a který je právem považován za jeden z vrcholů tzv. nové vlny české kinematografie, to jsou tři důvody, proč jméno režiséra Vávry nebude zcela zapomenuto tak, jak budou zapomenuti jeho netalentovaní souputníci a režimní spoluslouhové, jakými byli třeba Zbyněk Brynych nebo Karel Steklý.
Křesťan by řekl, Spiritus ubi vult spirat…
Read more...