„... Co dělat, je hrozně daleko od národa k národu; všichni jsme čím dál tím víc sami. Už bys raději nikdy nevytáhl paty ze svého domova; raději zamknout vrátka a zavřít okenice, a teď nás mějte všichni rádi. Mne po nikom už nic není..."
***
13 Epištoła k sudetským Němcům
Na rozdíl od rozhlasového (a dosud netištěného) Tichého hlasu je Čapkova Epištoła k sudetským Němcům známa, protože była určena pro Lidové noviny (18. 9. 1938, s. 3-4) a była také nejednou knižně přetištěna (Na břehu dnu, 1966, s. 412-413; OCC 3, s. 506-508).
Oba projevy dělí od sebe jen pár dní, ale „Epištola" rostla už z podstatně změněné situace. Hitler - ,,pře svědčen, že ani Francie, ani Británie nebudou kvůli Československu bojovat" (Churchill, s. 259) -vyčkával na příhodnou chvíli, aby bez následku spolkl Českoslo vensko tak jako Rakousko. Zato zapadní diplomatické młýny mlely naplno, aby za každou cenu zabránily situaci, kdy by - samy nenapadeny - musely kvůli Československu vstoupit do války. ,,V noci ze 13. na 14. září vešel pan Daladier ve styk s panem Chamberlainem. Francouzská vláda zastavala názor, že setkání francouzských a britských představitelů s Hitlerem by snad moh lo mít svou váhu. Chamberlain se však už poradil jen sám se sebou. Z vlastní iniciativy telegrafoval Hitlerovi a navrhl mu, že ho přijede navštívit. Dalšího dne o svém kroku informoval kabinet a odpoledne obdržel Hitlerovu odpoveď obsahující pozvání do Berchtesgadenu.
15. září dopoledne tedy britsky ministersky předseda odletěl na mnichovské letiště. Nebyl to zrovna správně zvolený okamžik. Když se to dověděli v Praze, čeští představitelé nemohli uveřit, že je to pravda. Byli konsternováni, že právě ve chvíli, kdy mají vnitřní situaci v Sudetech poprvé pevně v rukou, si britský ministerský předseda jede navštívit přímo Hitlera. Měli pocit, že to oslabí jejich pozici vůči Německu (Churchill, s. 271 az 272). 16. 9. odjížděl Chamberlain z Berchtesgadenu informovat svou vládu a Francii přesvědčen, že připojením převážně německých okresů Československa k Německu všechna nebezpečí pominou. V týž den, aniž ještě znal výsledky berchtesgadenských rozhovorů, francouzský ministerský předseda Daladier instruoval ,,francouzského vyslance v Praze, aby tam sdělil, že francouzská veřejnost by se protivila válce s Německem, kdyby nebyla přímo napadena vlast, resp. nevládla jistota britské pomoci" (Klimek, s. 627). A 17. 9. prý sám prezident Beneš před tímto vyslancem uvažoval o dobrovolnem vydání části Sudet s asi milionem obyvatel.
Epištola znamená list oslovující, poučující celou pospolitost. Čapek ve své „Epištole", psané s největší pravděpodobností 17. 9. a adresované cele obci sudetských Němců, reflektoval přiostrující se situaci tím způsobem, že sám také přitvrdil vlastní stanovisko a že byl vůči svým případným sudetským čtenářům nemilosrdny logikou svého uvažování. Nežádal po nich, aby změnili názor, ale tlačil je k tomu, aby změnili úhel pohledu: aby posuzovali svou věc v evropském měřítku, dokázali zaujmout historické hledisko (,,ten dosavadní stav... vyvíjel se po tisíc let"), volili mezi stavem napravitelným a nenapravitelnym (tj. válkou), aspoň na chvíli si připustili, že svou při nemusejí vyhrát, že i oni mohou být poraženi. Nutil je - sražené do jednoho ideologicky uni formovaného šiku, aby se stali „soukromými lidmi" a brali za věci osobní odpovědnost. Ale znovu to był - v řevu „Heim ins Reich!" - jen „tichý hlas".
EPIŠTOLA K SUDETSKÝM NĚMCŮM
Dnes události nastupují tak rychłe, že to, co píši teď, může být zítra nebo pozítří povídáním už zbytečným; ale cítím, že lépe je mluvit nadarmo než mlčet před osudem ještě pořád odvratitelným.
Nemám práva ani moci, abych v této chvíli čímkoliv přispěl k řešení sudetoněmecké otázky; ale jako každý Čech, jako každý Evropan mám právo položit jinou, daleko obecnější a daleko prostší a jednoznačnější otázku: Chcete válku, nebo mír? Ani ta válka, ani ten mír se netýkají jenom vás; jsou věcí celé Evropy a celého lidstva. Tuto otázku klade dnes celý svět také někomu jinému, aby na ni jasně a definitivně odpověděl; ale márne, pokud na nás jest, nejvážnější důvody ptát se také přímo a osobně vás, lidí z Kadaně a Liberce, lidí z Kr nova nebo Trutnova nebo kdekoliv jinde stoji krov vaší rodiny: chcete vy, vy sami za sebe, vy podle svého vlastního rozumu a srdce - chcete válku, nebo mír?
Můžete tu otázku opáčit a položit ji nám druhým. Bez váhání vám odpovím za všechny Čechy i Slováky, za všechny Evropany: že chceme mír. Tak samozřejmá je obecná jednomyslnost. V této věci, že se cítím v právu říci to za nás za všechny: chceme mír pro sebe, pro celou Evropu, pro cely lidský svět; chceme mír pro své děti i pro generace budoucí. Snad budeme my, snad bude cela Evropa donucena bránit se proti porušení míru; ale jedna věc je a bude pro všechny věky jasná, děj se co děj: že v hrozícím konfliktu ta strana, do níž náležíme, válku nechtěla.
Věřím pevně, že by také mezi vámi było moc máło těch, kteří by rovnou řekli: Ano, já chci válku. Snad víc by se našlo těch, kdo by odpověděli: Raději válku nežli dosavadní stav. Taková odpověď by była vytáčkou; ten dosavadní stav nebyl a není něco definitivně uzavřeného; vyvíjel se po tisíc let a jeho podstatná, pro vás jenom příznivá změna była už a je opravdu na dosah ruky. Naproti tomu válka je něco, co by se nedalo zastavit ani vzít zpátky; těrn milionum mrtvých byste uz život nevrátili. Tady není jenom volba mezi něčím lepším a horším, nýbrž mezi skutečnostmi napravitelnými a nenapravitelnými.
Netřeba se divit, že snad leckoho z vás doposud ani ve snu nenapadlo, že by se případná válka mohla skončit jinak než vítězstvím režimu, se kterým jde jeho srdce; to je koneckonců věc přirozená lidské duši - my také nechováme ani nejmenší pochybnosti o tom, kdo by był vítězem v takové konflagraci; ale asi si to představujeme my a vy právě obráceně. Było by asi bezúčelné chtít se předem přehádat o tom, co se má stát; ale zanechme aspoň na okamžik dohadů, ve kterých jste stejně laici, a k tomu ještě jednostranně informovaní, a připusťte si ve skrytu druhou možnost: že to ten stát, který nechci jmenovat, prohraje; a ta prohra, na to múžete vzít jed, bude národní katastrofou. Myslete na tu pohromu a její další důsledky jako na pouhou možnost; a pak znovu se před svým svědomím a láskou k svému národu rozhodněte, jste-li pro válku, nebo pro mír.
A nemyslete si, že na vaší odpovědi, vy němečtí jednotlivci z Českého Krumlova nebo Karlových Varů nebo Šumperka, nezáleží a že to, co se stane, stane se z vůle dějin. Ne. Bude to vaše vůle - nebo vaše vina, jak se to vezme; ale była by to vůle nebo vina strašlivá a vy, vaše města a vesnice, by si ji odnesly nejvíc. Tentokrát by se bojovalo na německé půdě; déle než sto let neudělal váš národ tuhle zkušenost - a dnes, to víte, vypadá válka jinak; tomu se říká pokrok vzdělanosti. Dnes nevypovídají válku jenom hlavy států, nýbrž národy; a jeden každý z vás představuje ten národ. Není to jen vaše právo, je to vaše povinnost tu otázku si položit a hledat na ni konečnou odpověď.
Řeknu upřímně, nedovedu si ani představit tvař člověka, který by řekl: Ja chci válku. Ale chcete-li mír - a s tím se neobracím k stranám nebo k vůdcům, nýbrž k lidem soukromým, jako jsem sám; chcete-li opravdu mír, mír pro sebe a své děti, mír pro svůj národ, který milujete-, stačí. Potom se domluvíme. Pak už, ať nás cokoliv dělí, budeme mít něco společného, co budeme každý ze své strany podpírat: budeme mít společnou vůli k míru. Pak už se z nás i vás stanou spolupracovníci - nejenom na vašem přírodou i dějinami společném sudetském koutě, ale na míru světa. A na záchraně milionu krásných lidských životů. Ti, kdo by padli - ať by to był Australan, nebo Němec -, mají také nějaká práva, nemyslíte?
***
Karel Čapek ve svém posledním příspěvku napsaném pro Lidové noviny, Pozdravy (25. 12. 1938, s. 1-2):
„... Co dělat, je hrozně daleko od národa k národu; všichni jsme čím dál tím víc sami. Už bys raději nikdy nevytáhl paty ze svého domova; raději zamknout vrátka a zavřít okenice, a teď nás mějte všichni rádi. Mne po nikom už nic není..."
25. prosince 1938 Karel Čapek „zemřel na zápal plic pozdě rozpoznaný" (J. Čapková, s. 209).
Karl Jaspers: „Otázka viny“: „Morální prohřešky jsou základem poměrů, z nichž vyrůstají politická vina a zločin. Dopouštět se nesčetných malých činů nedbalosti, pohodlného přizpůsobování, laciného ospravedlňování bezpráví, nepozorované podpory bezpráví, podílet se na vzniku veřejné atmosféry, která šíří nejasnost a jako taková teprve umožňuje zlo, to vše má za následky, které zčásti také podmiňují politickou vinu na poměrech a dění.“
***
Jáchymov byl perlou Krušných hor. Zničil jej odsun a komunisté
Read more...