… Polský tisk však konstatoval, že se v dějinách nevyskytuje obdobný případ, aby se některý národ tak snadno vzdal své samostatnosti jako Češi. …
Václav Šikl 1986: „Tvrdé a bezohledné uháněl český čas po pět desítiletí. Nyní zpomalil a vybízí k nahlédnutí zpět. Co zklamalo? Co selhalo? Byl jsem to snad já, čas, který vypověděl poslušnost, či lidé, jednající nebo nejednající, kteří mne nedokázali zkrotit podle svých práni a potřeb? Jak se mohlo stát, aby země, opírající se o tisíciletou tradici, byla v tak krátkém časovém úseku opakované bez boje obsazena cizími tlupami a dnes přeměněna v ubohý satelit? Odkud pramenil, a dodnes trvá, onen příkaz české vůli, aby nebránila své území a své domovy?!
Po únoru 1948 se však Eliáš stal neosobou a vdova po něm měla celkem oprávněně pocit, že kdyby ho nepopravili nacisti, popravili by ho komunisti.
Premiérem protektorátní vlády byl jmenován 27. dubna 1939, na jeho jméně se shodly politické špičky a prošlo i u Němců. V té době však již patřil k předním organizátorům domácího odboje. „Dobrovolně se nevzdávat ničeho, nevydat ani píď a hájit všecko, co se uhájit dá,“charakterizoval svou rezistenci.
… Jako premiér měl Eliáš možnost výrazně brzdit německé snahy po plném ovládnutí protektorátu. Jeho činnost se však neomezovala na rovinu administrativní: generál Eliáš patřil mezi organizátory vojenské odbojové skupiny Obrana národa a byl v kontaktu s londýnským exilem (jedna ze skrýší pro vysílačku byla dokonce na půdě jeho hanspaulské vily). Pro posouzení morálního významu Eliášovy činnosti je nutné si uvědomit, že jeho odbojová činnost spadala do doby, kdy nacistické Německo vítězilo na všech frontách.
… Berlínský lidový soud Aloise Eliáše odsoudil k smrti již 1. října 1941. Rozsudek nebyl na Hitlerův příkaz vykonán a Eliáš zůstával ve vazbě jako svého druhu rukojmí.O popravě bylo rozhodnuto až 19. června 1942. Eliáš ještě stačil napsat své ženě poslední moták: „Je všemu konec. Nemohu dále. Loučím se s Vámi všemi, ať mi má drahá žena odpustí. Líbám ji a k srdci tisknu. Zvítězíme!“
… Bezprostředně po válce byl Eliáš považován za národního hrdinu, jehož odbojové zásluhy se nikdo neodvážil zpochybňovat. Když byla v červnu 1947 na jeho rodném domě na Vinohradech odhalována pamětní deska s bustou, dokonce i komunistický ministr informací Václav Kopecký napsal, že Eliáš byl „hrdina a přitom lidsky krásný člověk, který své zájmy a nakonec i svůj život podřídil vyššímu zájmu, zájmu českého lidu a národu“. Po únoru 1948 se však Eliáš stal neosobou a vdova po něm měla celkem oprávněně pocit, že kdyby ho nepopravili nacisti, popravili by ho komunisti.
Rehabilitace generála Eliáše začala až v devadesátých letech. Urny manželů Eliášových byly v květnu 2006 slavnostně uloženy v Národním památníku na Vítkově.
Celý článek:
* * *
Tvrdé a bezohledné uháněl český čas po pět desítiletí. Nyní zpomalil a vybízí k nahlédnutí zpět. Co zklamalo? Co selhalo? Byl jsem to snad já, čas, který vypověděl poslušnost, či lidé, jednající nebo nejednající, kteří mne nedokázali zkrotit podle svých práni a potřeb? Jak se mohlo stát, aby země, opírající se o tisíciletou tradici, byla v tak krátkém časovém úseku opakované bez boje obsazena cizími tlupami a dnes přeměněna v ubohý satelit? Odkud pramenil, a dodnes trvá, onen příkaz české vůli, aby nebránila své území a své domovy?
V posledním svazku, nazvaném „Pod vládou Národní fonty“ Feierabend vzpomíná na svůj návrat domů v polovině června 1945, kdy se setkal s manželkou Hanou, která se právě vrátila z koncentračního tábora v Ravensbrücku. Se svým otcem, který byl spolu s celou řadou dalších Feierabendových blízkých příbuzných vězněn v Dachau, se již nesetkal, protože otec zemřel dříve než si autor v Londýné vyřídil povolení, aby se po pěti letech směl vrátit do Prahy. Tuto neuvěřitelnou překážku musel zdolat spolu s jinými pracovníky, v četné československých vojáků a letců, kteří se rovněž museli doprošovat nové, takzvané košické vlády, aby se po šesti letech a po šedesátiprocentních ztrátách z fronty směli vrátit domů. V předmluvě k poslednímu svazku mimo jiné zaznamenal:
„Chci zdůraznit, že moje kniha nechce být obžalobou těch, kteří vedli politiku Národní fronty od konce druhé světové války do únorových událostí... věřili, že Sovětský svaz podle svého smluvního závazku nebude zasahovat do československých vnitřních věcí a nebude jednostranně podporovat československé komunisty. Věřili, bohužel příliš dlouho, když už bylo jasné, že se Sovětský svaz a československé komunistické strany neřídí tím, co slíbily a k čemu se zavázaly, a že už začínají otáčet provaz kolem krku československé demokracie... "
* * *
Z úvodu Václava Šikla ke knize Ladislava Feierabenda „Soumrak československé demokracie“. Vyšlo v červenci 1986 v nakl. ROZMLUVY v Kanadě. O gen. Aloisi Eliášovi:
… Eliáš se mnou živě souhlasil a odůvodňoval to takto: Po provedení mnichovských usnesení byli jsme bezbranní jako strom v bouři. Nemohli jsme se ani mobilizovat, neřku-Ii bránit se. Němci mohli obsadit Prahu dříve než bychom vylepili mobilizační vyhlášky. Muniční továrny v Plzni, Brně, Poličce, Moravské Ostravě i jinde byly na dostřel německých děl nebo dokonce i kulometů. Hácha byl v Berně stejně bezbranný jako národ doma. Berlínský podpis je důsledkem Mnichova. Vojáci byli proti mnichovské kapitulaci a chtěli bojovat třeba proti všem, ale konečné rozhodnutí nebylo v jejich rukou, nýbrž v rukou politiků. Voják musí v demokracii poslouchat politika a československá armáda byla opravdovou demokratickou armádou. Proto nesmí nikdo přijít a obviňovat vojáky, že se nebránili.
Byl jsem přesvědčen stejně jako Eliáš, že nikdo nemůže přijít s tvrzením, že se republika měla bránit 15. března 1939, když se nebránila za mnichovské krize. Měl jsem však obavu, že se bude vyčítat, že armáda aspoň nezničila zásoby a vydala je bez výstřelu. Eliáš odpověděl, že ani za to nikdo nesmí vinit vojáky. Prezident Hácha jako nejvyšší velitel dal ministru národní obrany Syrovému rozkaz, že vojenská skladiště a zásoby mají být Němcům odevzdány netknuté. Syrový poslechl Háchu a Syrového poslechli generálové i jejich podřízení.
Armáda zůstala i po Mnichově demokratickou, jak byla vychována T. G. Masarykem. Ostatně všechno se seběhlo tak rychle, že Němci mnoho vojenských objektů obsadili dříve než do posádek přišel Syrového rozkaz. Hitler poslal na nás asi 20 divizí, tedy asi 200.000 vojáků plně vyzbrojených a čekajících na přepadení u hraničních sloupů. Za dvě hodiny byla jimi republika prolezlá, a nebyl ani čas položit nálože, ba někde ani čas vydat rozkaz, aby nálože byly položeny. Někde se tak sice mohlo stát, jako například v Praze na Ořechovce, ale zase byla obava, že by to mohlo stát mnoho nevinných životů. I tam však, kde snad bylo možno skladiště a zásoby zničit, přišel rozkaz politického vedení nic nedělat a vojáci museli poslechnout. Eliáš zdůraznil, že na vojně se rozkaz plní a nad rozkazem se neuvažuje, ale dodal, že i přesto někteří velitelé se chtěli bránit a že mnoho letců, nebýt sněhové bouře, by bylo odletělo se svými letadly a neuposlechlo rozkazů svých nadřízených. V Praze se o to pokoušelo mnoho letadel, ale jen některým zpravodajcům se podařilo odletět ve sněhové vánici. Nutno děkovat Bohu, že vojáci měli aspoň tolik času, aby mohli spálit zpravodajské archivy.
Eliáš mluvil zaníceně. Bylo vidět, že je rád, může-li někomu vyložit svoje stanovisko k situaci a tak ulehčit svému vojenskému srdci.
…Rothemerův tisk si ovšem nemohl odpustit jedovaté poznámky a napsal, že zhroucení Československa bylo nevyhnutelné, poněvadž Beneš v roce 1919 žádal o připojení národů, které by se podle zásady sebeurčení rozhodly připojit se k jiným státům, a že si Anglie nemusí dělat žádné výčitky, když Československo zaniklo, neboť jeho zánik osvobozuje britskou vládu od povinnosti ručit za československé hranice.
Francouzský tisk byl přece jen trochu zneklidněn, ale nevěřil, že by Němci chtěli anektovat to, co zbylo z českých zemí, poněvadž Hitler prohlásil, že nechce mít žádné Čechy v německých hranicích. Zdálo se to neuvěřitelné, jak je možné najít ještě někoho, kdo věří Hitlerovým prohlášením!
Zato polská reakce nad zánikem Československa byla velmi znepokojivá. Ve Varšavě je prý ve vládních kruzích zmatek a nepokoj. Polský tisk však konstatoval, že se v dějinách nevyskytuje obdobný případ, aby se některý národ tak snadno vzdal své samostatnosti jako Češi.
… V sobotu 18. března dopoledne jsem byl u prezidenta Háchy. Byl jsem dojat, když mně řekl: „Prodělal jsem peklo v posledních dnech. Byl jsem nečekaně postaven před osudové rozhodnutí za mimořádných poměrů. Nemohl jsem jednat jinak než jak se stalo. Nechci na to ani myslet. Byl jsem zaskočen a znásilněn. Vím, že historie mne bude soudit, ale doufám, že bude soudit spravedlivě.“ Hrůzu berlínské noci bylo stála vidět na prezidentově tváři.
Bylo mi Háchy upřímně líto. Na sklonku svého nepolického života se octl v situaci, která nebyla záviděníhodná. Musel rozhodnout o osudu národa, daleko od svých i daleko od vlasti, v jediné noci, unaven po cestě a zdolán -řítícími se událostmi. A pod výhrůžkou, že Praha bude zničena a za obav z krveprolití. Nepokládal jsem za vhodné, když jsem na Háchově obličeji viděl dozvuky strašné berlínské noci, ptát se na podrobnosti, a obrátil jsem předmět hovoru na svou cestu do Říma.
Referoval jsem o papežské korunovaci a o své audienci u Svatého Otce a vyřídil, že Papež poslal své požehnání. Hácha byl dojat a řekl, že by je býval potřeboval, když jednal s Hitlerem a Goeringem. …
* * *
Vlastním jeden výtisk, který se podařilo propašovat jednomu průvodci (jeho tašku totalitní celníci neprohlíželi). Obsahuje mnoho otřesných informací, dodnes utajovaných. Postupně je budu zveřejňovat.
Jan Šinágl, 17.8.2015
* * *
Hradčany: 70 let od návratu válečných čs. pilotů RAF do vlasti
Read more...