Jak dlouho se ještě bude náš stát a jeho představitelé chovat tak barbarsky, nekulturně a primitivně…?!
… Žid narozený v Polsku, žil později v Sovětském svazu, od roku 1948 byl občanem Československa, po roce 1968 emigroval a stal se občanem německým. K zbláznění, že? Byla již taková doba, byla již taková Evropa. On sám kdysi napsal, že "také naši předkové věřili, že lidé budou v budoucnosti lepší – tím mínili nás". Nejsme tedy něco dlužni, našim předkům? … Bohužel, v roce 1945 byla éra úspěšných podnikatelů násilně přerušena. V rámci třídního boje byli zlikvidováni a dnes, po znovunabyté svobodě podnikatelské, nám velice moc scházejí jejich zkušenosti, mravy a zvyky. Strach z toho, že by někdo byť poctivou prací a umem zbohatl, je však v této společnosti stále latentně přítomen. A stát pro jistotu rozvoj drobného a středního podnikání nepodporuje téměř vůbec. Ke škodě nás všech. … Janu Behrovi nejsme zdaleka dlužni pouze dům jeho rodičů v krnovské Pivovarské ulici. Pokrytecky jsme si do řad českých bojovníků padlých v bojích proti fašismu započítali všechny Židy. I ty z koncentráků, jimž jsme znárodnili, co se dalo, a kteří se nikdy nevrátili. I jejich památku jsme ukryli za nesmyslný příkrov, který nazýváme "neprolomitelností Benešových dekretů".
Na jeho přednášky stáli studenti fronty
… Dr. Ludwig byl nejen vynikající teoretik, ale především také praktik a experimentátor. Podpořil rozvoj a vznik řady chemických laboratoří a jeho přednášky byly vyplněny zajímavými pokusy, které uváděly jeho posluchače v úžas. Na jeho učené disputace se stály fronty a posluchárny nebyly vždy schopny pojmout všechny zájemce. Dokázal vynikajícím způsobem spojovat teorii s praxí. Proslavil se i tím, že řada jeho metod mohla být používána v kriminalistice, která do té doby neměla často potřebné důkazní nástroje. V tom byl přínos dr. Ludwiga neocenitelný. Vydával publikace, učebnice, dostalo se mu velkého společenského uznání. Byl jmenován dvorním radou, členem c. a k. Akademie věd (1877) a byla mu udělena i vysoká vyznamenání a řády. Vědec, který dokázal spojit své výborné znalosti a medicíny s praxí. V soudním lékařství se dodnes používá řada metod, jejichž autorem či inspirátorem byl tento vynikající chemik a lékař z Bruntálu.
… Od roku 1932 je jeho jméno na bronzové plaketě umístěné na zdi vídeňské univerzity. Vždyť zde nejen přednášel, jednu dobu byl i jejím rektorem. Jeho jméno nese téměř sto let i jedna z vídeňských ulic.
… Někteří primitivové, kteří přišli do Bruntálu v květnu 1945, neměli nic lepšího na práci než ničit vše, co připomínalo Němce. Tak rozmlátili na domě č. 12 i bustu muže, který patří mezi nejvýznamnější rodáky Bruntálu a je snad stále právem čestným občanem rodného města. Nepochopili, někteří dodnes, že Německo nedalo světu pouze Hitlera, ale také J.W. Goetha, J.Ch. Friedricha von Schillera, Ludwiga van Beethovena a konec konců i Karla Marxe. … Bohužel, o těchto a dalších vynikajících osobnostech naší země (ano, naší země) téměř nikdo nic neví (alespoň v naší zemi) a na bruntálském náměstí jejich rodné domy nepoznáte. Doba ničení soch a pomníků je snad již za námi. Leč to nestačí. Na místech, po nichž chodíme, si kdysi hráli malí kluci Ernst či Ludwig (a mohli bychom jmenovat mnoho dalších), možná, že si pouštěli lodičky v Černém potoce, jistě se učili první písmenka v některé z bruntálských škol, chodili na výlety do okolí, prostě tu žili.
Nikdy nic nikomu neudělali. Naopak – obohatili vědomosti lidstva a jejich objevy a znalosti slouží lidstvu dodnes. A svět je uznává velice. Tak proč proboha se jim nedostane potřebné úcty i v jejich rodišti? Že to bylo dávno? Nesmysl, uctíváme významné osobnosti i tisíc let zpátky. Že k nám nepatří? Že my jsme Češi a oni byli Němci? Když jejich předkové přišli osídlit tato původně nehostinná místa, nabídnutá jim českými králi, žádné Německo neexistovalo. Existovaly jen různé jazyky. A ctít řeč mateřskou je správné a potřebné ve všech národech. Hlásíme-li se k Evropě, hlásíme se ke všemu správnému a dobrému, co se v její historii událo. Evropa se k nim hlásí. Jméno Ernsta Berla nese ústav v Darmstadtu, ve Vídni je ulice Ernsta Ludwiga. Dvou rodáků z bruntálského náměstí. Jen u nás zavíráme oči. Podívejte se na naše propagační tisky. Chlubíme se stavbami – významnými domy, zámky, hrady, sochami, pomníky, kostely, kaplemi. Lákáme k jejich prohlídce turisty. Mnohé z nich postavili a zaplatili nějací "Němci". Tak dejme potřebné místo i těm, kteří jsou svým životem a úctyhodným dílem stále živí. Neboť jak jinak se chceme skutečně vrátit do Evropy?
Dílo význačného sochaře Josefa Obetha, bustu dr. Ernsta Ludwiga, již nikdo neslepí. Rozletěla se na stovky střípků v jedné z tisíců epizod poválečných událostí, s nimiž se pochopitelně dnes neztotožňujeme. Minulost se již stala, ta se změnit nedá. Ale postrádá-li naše přítomnost potřebný smysl pro spravedlnost k věcem minulým, nežijeme dobře. V říjnu tohoto roku si připomeneme, že před 84 lety odešel z tohoto světa vynikající spisovatel, aforista a glosátor Gabriel Laub (1928 – 1998). Žid narozený v Polsku, žil později v Sovětském svazu, od roku 1948 byl občanem Československa, po roce 1968 emigroval a stal se občanem německým. K zbláznění, že? Byla již taková doba, byla již taková Evropa. On sám kdysi napsal, že "také naši předkové věřili, že lidé budou v budoucnosti lepší – tím mínili nás". Nejsme tedy něco dlužni, našim předkům?
Před 140 lety přivedl do hor koleje
… V třicátých letech minulého století zaměstnávali Machankové v šesti místech počínaje Vídní celkem 1813 dělníků. Na tento počet muselo stačit pouhých 203 úředníků, mistrů, dílovedoucích, montérů a pomocných sil. Neuvěřitelné.
Sloužit veřejným zájmům a podporovat všeobecné blaho, to byly základní atributy slušných podnikatelů 19. a 20. století ještě před nástupem totalitních režimů. Machankové všichni pracovali aktivně v olomouckém městském zastupitelstvu, či v obchodní a životnostenské komoře. Pro nás je zajímavé, že Dr. Ignác Machanek byl významným organizátorem kulturního života, a to nejen v Olomouci. Sám se přátelil se slavným hudebním skladatelem E. S. Engelsbergrem, rodákem z Andělské Hory a podporoval řadu jeho kulturních aktivit. Max Machanek se například zasloužil o vybudování sadů v Olomouci na místě bývalých pevnostních zdí. Machankovi budovali sociální zařízní, lázně, organizovali vznik starobní a invalidní dělnické pokladny, založili "Zaměstnanecký a dělnický podpůrný fond", "Jubilejní podpůrný fond" a "Přídavkový pensijní fond". Zajímavé je, že Machankové zřizovali v Hlubočkách i v Mariánském Údolí hostince, jejichž výtěžek byl věnován nemocenské pokladně. Jejich kulturní přístup k tomu , čemu dnes říkáme design, byl úžasný. Rozsah, kvalita a tvary jejích výrobků nás dodnes uvádějí v úžas. Jako tomu bylo před sto lety u jejich zákazníků v Evropě, v Americe, v Brazilii i v Mexiku. Mimochodem v Brazilii a v Mexiku byly nejoblíbenější naše strojky na maso – vynález to z hlav našich dělníků. Bohužel, v roce 1945 byla éra úspěšných podnikatelů násilně přerušena. V rámci třídního boje byli zlikvidováni a dnes, po znovunabyté svobodě podnikatelské, nám velice moc scházejí jejich zkušenosti, mravy a zvyky. Strach z toho, že by někdo byť poctivou prací a umem zbohatl, je však v této společnosti stále latentně přítomen. A stát pro jistotu rozvoj drobného a středního podnikání nepodporuje téměř vůbec. Ke škodě nás všech.
Žid, který již nechtěl být Kurtem
… Historie Slezska, ale i jiných pohraničních oblastí, je v určitých dobách naplněna soužitím, spoluprací, a někdy i konfrontací více národnostních i náboženských skupin. Prolínání kultur – zejména německé, židovské a české - bylo tragicky přerušeno událostmi druhé světové války. Následkem holocaustu a poválečné emigrace byly tyto regiony ochuzeny o přítomnost Židů, poválečné vyhnání pak přeťalo několikasetletou přítomnost spoluobčanů německé národnosti. Zdejší spoluobčané židovského původu, ač převážně německy hovořící, stejně jako většina příslušníků moravských a slezských židovských obcí, byli loajálními občany Rakousko-Uherska a poté i Československé republiky.
Ještě 28. října 1937 proběhla například v krnovské synagoze slavnostní bohoslužba na počest státního svátku republiky. V roce 1935 jmenovala mnohá města v Sudetech (Bruntál, Moravský Beroun) prezidenta Masaryka svým čestným občanem u příležitosti jeho 85. narozenin. Mnichovská dohoda a následné odstoupení pohraničí Německu však učinila z těch židovských spoluobčanů, kteří neuprchnuli dále do vnitrozemí Československa, bezbranné oběti nastupujícího nacistického teroru.
I ti, kterým se podařilo včas uniknout do vnitrozemí, neunikli smutnému osudu, když nacisté obsadili zbylou část země. S výjimkou několika rodin, kterým se podařilo ještě v letech 1938 - 1939 emigrovat převážně do Anglie, Švédska či jiných zemí, a s výjimkou těch, kteří ze sionistických pohnutek odešli ještě před válkou do Palestiny, se většina členů židovské komunity stala obětí tzv. konečného řešení židovské otázky. Koncentrační tábory přežilo pouze několik stovek jednotlivců. Vyhnali jsme je poté pro jistotu také, a jejich majetek jsme jim nikdy nevrátili.
. . . Po staletí tedy spolu bez problémů žili v různých evropských pohraničních oblastech lidé mnoha národností. Nerozlišovali, zda ten či onen má takový či onaký původ, a vůbec se neptali, odkud přišel. Bylo důležité, aby uměl pracovat, obdělávat pole, starat se o dům, děti a choval se zbožně. Posléze přišly zhoubné teorie nacionální a krize hospodářské. V roce 1939 nevěřili mnozí čeští Němci v Sudetech, že jejich sousedé, s nimiž žili po desetiletí v dobré shodě, jsou – Židé.
. . . Židé v oblasti Nízkého Jeseníku vesměs hovořili německy a měli i německy znějící jména. Když se jim náhodou podařilo přežít peklo nacistických koncentračních táborů, dostalo se jim po válce znovu pokoření a újmy. Po návratu jim byl majetek zabrán znovu, respektive nevrácen a oni sami byli vyhnáni jako Němci. Většina z nich neměla sil se tomuto dalšímu bezpráví bránit. Krnovský Kurt Behr naštěstí přežil koncentráčnický pochod smrti z města Gliewitz do města Neustadt. Dne 3. května 1945 byl osvobozen britskou armádou a začal pátrat po své ženě Elizabeth, kterou neviděl od září 1944, když ji odvezl z ghetta v Lodži do koncentračního tábora v Osvětimi - Birkenau. Nakonec se přece jen sešli v Belgii. V prosinci 1946 emigrovali do Spojených států amerických.
… Dne 1. října 1937 byl povolán do Československé armády a sloužil u 28. pěšího pluku celé dva roky. Po Mnichovské dohodě byl propuštěn z armády s odůvodněním, že jeho mateřskou řečí je němčina (sic!).
… Již v Belgii si změnil německé křestní jméno Kurt na české Jan. Tak silně na něj zapůsobily hrůzy nacismu.
… Hudebně nadaný Jan Behr se ve Spojených státech uplatnil. Nejprve působil v různých cestujících hudebních tělesech a zcestoval s nimi celé Spojené státy. V hudebním světě získal záhy autoritu a pozornost. V roce 1954 byl jmenován dirigentem Metropolitní opery a spolu s ní se v roce 1966 přestěhoval do Lincolnova centra, kde opera působí dodnes. Dirigoval zde plných 23 let, skládal a také učil na Mánesově koleji v New Yorku. V roce 1977 odešel do penze. Zemřel 21. listopadu 1986.
Nikdo pochopitelně netušil, že Kurt Behr odešel z tohoto světa na protest proti válkám a rasismu již krátce po roce 1945. Dějiny Metropolitní opery jsou spojeny již po staletí s řadou jmen vynikajících českých umělců. Rodák z Krnova Jan Behr k nim patří také, byť se o tom bohužel téměř neví. S nonšalancí jemu vlastní přispíval světu svým hudebním talentem a změnou svého křestního jména ten svět nenápadně varoval. O tom pochopitelně tenkrát nemohli v redakci New York Times vědět. Je dobře, že přišel čas, kdy o tom můžeme psát i u nás. Mnoha našim rodákům jsme toho hodně dlužni.
… Janu Behrovi nejsme zdaleka dlužni pouze dům jeho rodičů v krnovské Pivovarské ulici. Pokrytecky jsme si do řad českých bojovníků padlých v bojích proti fašismu započítali všechny Židy. I ty z koncentráků, jimž jsme znárodnili, co se dalo, a kteří se nikdy nevrátili. I jejich památku jsme ukryli za nesmyslný příkrov, který nazýváme "neprolomitelností Benešových dekretů".
* * *
* * *
Ke smyslu českých dějin aneb Čvančaro, čtěte!
V jisté diskusi, nevybavuji si už přesně, jestli zde na blogu, na sociálních sítích nebo jinde, jsem byl napaden, že, zhruba řečeno, jednám proti smyslu českých dějin. To mne zaujalo, neboť nic takového jsme ve škole neprobírali a nepamatuji si ani, že by se mi příslušného výkladu dostalo z literatury polistopadové. Vzpomínám si pouze, že smysl českých dějin a význam českého národa (sub specie jeho domnělé zbytečnosti) byl jakýmsi traumatem v době 1. republiky, a také, že se k němu, a vůbec k významu české existence ve smyslu obrozeneckého snažení, nadčasově a velice pertinentně vyjádřil H. G. Schauer (za což byl posléze celonárodně zatracen a jeho dílo označeno českými chauvinisty za filosofickou sebevraždu národa – což si, pravda, jakožto člověk konservativní a myšlenkově konsistentní, musel pokládat za čest). K Schauerovi se nicméně ještě vrátím.
http://slepeckahul.pecina.cz/2012/08/ke-smyslu-ceskych-dejin-aneb-cvancaro.html
Jan Šinágl, 20.8.2012
Read more...