„Tento národ, který neoplývá talenty, hospodaří s nimi hanebně. Už nikdy nepochopí, jak ublížil této velké ženě.“ Josef Zvěřina, římskokatolický kněz, teolog, historik umění, filozof a vysokoškolský pedagog.
***
Nepřistoupila na kompromis a i v nelidských podmínkách si uchovala lidskou důstojnost, vnitřní svobodu a víru. Její otec MUDr. Bohumil Vacek, lékař-humanista, patřil k zakladatelům Čsl. Červeného kříže a k širšímu okruhu pátečníků kolem Karla Čapka a T. G. Masaryka.
V roce 1944 jsou po dlouhodobém žalářování v Drážďanech popraveni mladší bratr Růženy Vackové – primář táborské nemocnice MUDr. Vladimír Vacek, a její švagr doc. Dr. Alexander Gjurič. V důsledku toho jí umírá matka. Růžena Vacková se podílí na ilegálním odboji české inteligence a dne 2. února 1945 je zatčena, obviněna z přípravy velezrady a uvězněna v pankrácké cele, kde očekávala trest smrti. A bylo to právě 5. května 1945, kdy za zdmi pankrácké věznice vypuklo povstání, toho dne se otevřely cely smrti a Růžena Vacková, Josef Hutter, Václav Černý a mnoho dalších vězňů se dostalo na svobodu…
V roce 1947 byla Růžena Vacková jmenována mimořádnou profesorkou klasické archeologie na FF UK a po dr. Miladě Paulové se tak stala druhou ženou, jíž byla na akademické půdě udělena tato hodnost. Po únorovém převratu se jako jediná z profesorského sboru připojila ke studentům, kteří se vydali na Hrad, aby manifestovali podporu prezidentu Edvardu Benešovi. Na seznamu přednášejících v podzimním semestru 1950–51 již její jméno samozřejmě chybělo.
Dne 22. února 1952 byla profesorka Růžena Vacková zatčena a v červnu téhož roku v procesu vedeném s P. Ottou Mádrem a dalšími odsouzena Státním soudem v Brně „pro špionáž ve prospěch Vatikánu a USA“ na dvaadvacet let žaláře. Prošla věznicemi v Pardubicích, v Praze, Novém Jičíně, Opavě, Ostrově nad Ohří, Ilavě. Ve vězení strávila patnáct let, během nichž aktivně působila svými mravními hodnotami i vzděláním na své spoluvězeňkyně. Nikdy se nesmířila s tím, že by měla trpně snášet svůj trest, naopak vždy byla mezi těmi, kteří dávali otevřeně najevo své postoje a názory. Patřila mezi 64 žen, které v květnu 1954 na protest proti poměrům a podmínkám, v nichž v pardubické věznici žily, zahájily hromadnou hladovku. Byla také jednou z dvanácti žen, které koncem června 1956 napsaly osobní dopisy generálnímu tajemníkovi OSN DaguHammarskjöldovi v době jeho návštěvy v ČSR. V dopisech líčily důvody svého zatčení a zacházení s nimi ve vězení a dovolávaly se práv politických vězňů. Jejich odvážná akce vyvolala vlnu dalších represivních opatření. Růžena Vacková několikrát odmítla požádat o amnestii, ačkoliv jí to bylo nabízeno, a prohlásila, že neodejde z vězení dřív, než budou propuštěni všichni nevinně věznění kněží. A tak 27. dubna 1967 byla, po více než patnácti letech z vězení propuštěna. Na poslední chvíli ji ještě podstrčili k podpisu prohlášení, že „zachová naprostou mlčenlivost o všem, o čem se ve výkonu trestu dozvěděla“. Vrátila se až mezi posledními – takřka v předvečer Pražského jara.
V roce 1968 se stává členkou výboru Spolku politických vězňů K 231. V roce 1969 je plně rehabilitována, ovšem za nástupu „normalizace“ roku 1971 je její rehabilitace zrušena. Jako jedna z prvních podepisuje Chartu 77.
Po léta se v jejím bytě scházelo množství lidí, zejména mladých, kterým přednášela o umění i o křesťanské víře a podstatným způsobem ovlivnila jejich morální postoje. Mnoho jiných lidí se ocitlo v podobné situaci, ale k víře se nepřiklonili. Ona v ní našla sílu pro sebe i pro ostatní. Po posledním záchvatu mrtvice ztratila řeč. I to přijala a naučila se mlčet. Blahoslavení tiší… Profesorka Růžena Vacková zemřela 14. prosince 1982.
Její mravní statečnost a celoživotní vědecké a pedagogické dílo došlo svého ocenění v roce 1992, kdy jí byl prezidentem Václavem Havlem udělen Řád T. G. Masaryka in memoriam.
http://cesky-dialog.net/clanek/7745-ruzena-vackova-univerzitni-profesorka-vezenkyne-svedomi/
***
Vzpomínky politické vězenkyně z 50. let Dagmar Šimkové nepřestávají mrazit
J.Š. 23.4.2021
Read more...