…Umět se dobře zhroutit vám sice způsobí vrásky, ale je to rozhodně lepší než botox. Máloco vás tak osvobodí jako zažít selhání a dostat se z něj. Nechápejte to ale tak, že bychom měli zbožšťovat selhání. Prohra by neměla být novým typem vítězství…
***
Otázka dobrého života je výsostně filozofická, protože je výsostně lidská a dokáže přesáhnout horizont všedního dne. Zajímá nás všechny a říkal to už Platón: Dobrý život je prozkoumaný život. To znamená život, kde si tu otázku, co vlastně onen smysluplný život je, vůbec pokládáme. Chápu ale, kam tím dotazem míříte. Filozof by neměl dávat odpovědi, jak přesně život smysluplně vést. Nikdy by nemělo jít o to, aby vám někdo řekl: Dělejte toto, a toto naopak nedělejte, mějte rodinu, nebo ji nemějte, mějte toto zaměstnání a ne jiné. Filozof by podle mého měl kultivovat vědomí toho, že životní obsahy občas hodně přeceňujeme. Život je přece jenom nahodilý a člověk většinou příliš neovlivní, co se mu stane. Vaší snahou a povinností – a na to by mohl filozof poukázat – je se v tom, co se vám stalo, najít.
Jaká otázka vám teď zaměstnává mysl?
Pro mě bylo vždy důležité téma svobody, což připomínám i trochu provokativním titulkem nové knihy Nic není dovoleno. Dopředu ale říkám, že i když se zabývám svobodou, rozhodně nepatřím k těm, kteří mluví o nové totalitě. Myslím si, že stále žijeme ve svobodné společnosti. To ale podle mého ještě neznamená, že konkrétně vy nebo já jsme svobodné. Spoustu věcí totiž děláme spíše z dobrovolnosti než ze svobody. Neurčujeme si podmínky života, žijeme v podmínkách systému a systém nás formuje k tomu, abychom něco chtěli, nebo nechtěli. Proto je otázka svobody klíčová: Kde jsem já? Kde je společnost? A kde už jen reaguji na podněty?
O co přesně se v otázce svobody zajímáte?
Nejde mi ani tak o svobodu slova – byť to je samozřejmě také velmi důležité téma, myslím, že veřejný prostor je ochuzený o některé názory, protože lidé mají tendenci zastávat neměnné pozice –, ale spíš o to, zda mohou být lidé svobodní, když nejsou koncentrovaní. Je to ostatně něco, co fenomenologicky pozoruji sama na sobě. Když se neumíte soustředit, Google si vás posílá zleva doprava, shora dolů, stejně tak váš kolega nebo zaměstnavatel...
Když na to namítnu, že pro spoustu lidí je třeba právě v případě klimatické krize bití na poplach jediným možným způsobem komunikace, protože mají pocit, že dialog selhal?
Na to řeknu: Vidíme, kam vede alarmismus v Německu nebo ve Skandinávii. Společnost se stahuje a volí si strany, které nemají zelenou agendu vysoko. Bojím se toho, že alarmismus a snaha vychovat obyvatelstvo mohou vést k tomu, že přepneme do naprostého opaku a otázkou budeme nadobro znechuceni. Jen se podívejme do Německa, kde zelená politika byla tradičně velmi populární. A dnes? Propadá se na upozaděné pozice. Na druhé straně stojí Švýcaři, kteří si pochvalují, že se osvědčuje na lidi neřvat a neříkat jim, že končíme, ale naopak je pozitivně pobízet.
Jak podle vás pracovat se strachem, který může stát v pozadí celé té nálady?
Myslím si, že když budeme soustavně vyvolávat strach, tak ho mít prostě budeme. Ano, možná opravdu jako lidstvo brzy skončíme, kdoví, ale když to budeme takto formulovat, leckdo se vykašle na střídmost a péči o své bezprostřední okolí, protože si řekne, že to tedy asi nemá cenu. Což by byla chyba. Pokud budeme volat jen po globální změně, zbyde nám opravdu jen úzkost.
Bez globálního konsenzu to podle vás půjde?
Mám dojem, že přeceňujeme svou moc, a zároveň ji podceňujeme. Přeceňujeme ji, když si myslíme, že by člověk mohl „zachránit“ planetu. To podle mě nepůjde. Ale svou moc také podceňujeme. Když se budeme více a lépe starat o přírodu ve svém bezprostředním okolí, můžeme přece leccos ovlivnit. Nebylo by třeba fajn více pečovat o přírodní diverzitu? To je téma každému bližší a kdokoliv ho může ovlivnit. A také může za nějakou dobu vidět konkrétní výsledky. Zrovna naše země přitom šampion v přírodní diverzitě není…
Blížící se konec roku má spousta lidí spojený s reflexí. Je nějaká otázka, kterou bychom si měli položit?
Nejprve bych řekla, že všem držím palce, aby do konce roku dojeli. Jinak bych ale toto období otázkami příliš nezatěžovala. Spíš bych zbystřila pohled na to, co ve svém životě můžeme nechat vyklíčit, a zaměřila bych se na to, jak k sobě pustit naději. Pokud by si člověk chtěl přece jenom nějakou otázku položit, tak následující: Není naděje něco, k čemu mohu sám přispět? Kde bych na ni mohl číhat? Jedna filozofka hezky říká: Když si nevsadíte sportku, nemůžete doufat, že se stane něco hezkého.
Read more...