Narodila jsem se v Praze v druhé polovině padesátých let minulého století. Rodiče to neměli v životě lehké, obzvláště v letech po mém narození, kdy se v Československu děli opravdu hrůzné věci.
Začnu svoji u babičkou. Bohužel jsem ji nepoznala, zemřela v 52 letech. Znám ji z vyprávění své maminky. Babička byla velmi rázná, energická a velmi dobrá kuchařka. Pocházela z chudé rodiny a vzala si za manžela dědu, který byl rodilý Pražák z Libně.
Babička v roce, kdy se zakládala v Československu KSČ, do strany vstoupila. Údajně věřila v lepší zítřky. S dědečkem žili v malé chaloupce uprostřed lesa ve Velkých Popovicích. Pro mne jedno z nejnádhernějších míst na světě. Lesy kolem, jezírka, voňavé puškvorce, babiččina zahrádka, lípy v době květu nádherně vonící a koncert včel, který slyším dodnes. Jedna lípa uprostřed paloučku a u ní lavička, na které jsme sedávali s maminkou a vyprávěli si. Šumění lesa, vůně přírody, bosé nohy v trávě a maminčin hlas. Dědeček v té době byl ještě na živu a tak mám jen mlhavé vzpomínky, ale vím, že byl ke mě velmi hodný a laskavý.
Jak se postupně ukazovalo, lepší zítřky se nekonaly a tak má babička došla za tamním předsedou /bohužel jméno nevím/ a prý velmi energicky mu červenou knížečku členky KSČ mrskla na stůl a dodala pár jadrných slov. Znám babičku z vyprávění své maminky o tom, jaká rázná skutečně byla, věřím proto, že tohle gesto učinila. Možná tehdy ani nevěděla co všechno vystoupením z komunistické strany odstartovala. Za zlé jí to rozhodně nemám. Jsem hrdá na své rodiče, že do strany nevstoupili a nedali se nikdy zlomit, neudávat a nedonášet na spoluobčany.
Read more...