Před 74 lety řádili v českém pohraničí vojáci, partyzáni a příslušníci revolučních gard. Vyháněli Němce za hranice, vraždili, znásilňovali a kradli. Vedla je nenávist, touha po pomstě a majetku.
Po kapitulaci Německa 8. května 1945 začaly postupně vycházet v tehdejších médiích výzvy k „odgermanizování“. I to se stalo impulsem k násilí.
„Na to nezapomenu. Hrůzostrašný pohled. Byli to šikmoocí Sibiřané. Šli beze slova, podél domů, husím pochodem. Jeden voják popadl mojí sedmiletou sestřičku a odtáhl jí. Maminka vyběhla před dům a klekla si na kolena před nějakými vojáky. Jednoho z nich důstojník zavedl na dvůr, kde jsem viděl, že ten Rus na mojí sestru hodil hromadu ostnatého drátu. Nevím, co se dělo před tím, jestli jí znásilnil.
Ten důstojník vzal bičík s kuličkami na konci a zbil ho do krve, pak šel do našeho domu, prošel patra a zpátky dolu, na skříni objevil bábovku, ulomil si kus, maminka mu donesla hrnek mléka, to všechno beze slova a pak promluvil skoro plynnou němčinou, že mu za války zavraždili tři jeho děti a že nedovolí týrat děti. Ale že bychom měli odejít, že za nimi přijdou Češi, a to nebude hezké,“ vzpomíná Sitte.
Táhněte do Německa!
Pár dní po kapitulaci Německa do Hrádku dorazily první hordy revolučních gard a vojáků. Walter si pamatuje, jak je v noci probudilo bušení na dveře, pak rána, jak je tři muži rozrazili:
„Okamžitě ven! Táhněte do Německa! To bylo to divoké vyhnání, které se dneska tak zpochybňuje. Vyhnali nás ven, byli jsme jen v nočních košilích bez ničeho, dědeček a babička stáli před domem a klepali se zimou. Když se maminka bránila, řekli jí, že to máme přeci kousek, ať táhneme. Český soused pan Podhajský se tím rámusem probudil. Otevřel dveře a mávl na nás: ´Pojďte, pojďte!´A nechal nás u sebe. Pan Podhajský byl už zaměstnaný na národním výboru, takže nám pomohl a nic se mu nestalo,“ vypráví Sitte.
V srpnu 1945 se vrátil jeho tatínek z amerického zajetí. „Mamince řekl, ať se sbalí, že tady nezůstaneme, že musíme okamžitě do Německa. Maminka nechtěla, řekla, že je tady doma, že jsme my přeci nic Čechům neudělali, nebyli jsme fašisti, tak co se nám může stát,“ vypráví Sitte.
Komunistické úřady jim zabavily domek a vystěhovaly na okraj městečka do malého činžovního bytu. Tatínek musel do továrny, přišli o většinu majetku. Přistěhovalci jim nadávali, různě je šikanovali. Rodina žádala o povolení k vystěhování, ale už bylo pozdě, hranice komunistický režim uzavřel.
Žádosti jim úřady zamítaly s odůvodněním, že jsou nepostradatelní v továrně. Maminka se ze zoufalství oběsila. V dopise na rozloučenou se rodině omlouvala, že tenkrát tatínkovi odchod do Německa rozmluvila.
Read more...