Četl jsem chytrou knihu o správném hospodaření s časem. Na počátku autor líčí, jak destruktivní je pro naši psychiku vynález hodin. Hodiny byly sice jednou z nutných podmínek moderní civilizace, ale zároveň zapříčinily, že namísto abychom se díky jim staly kontrolory čili pány času, začali jsme času sloužit.
Středověký svět prý neznal nic jako pracovní spěch. Práce se dělala, a když byla hotová, byla hotová. Nebylo kam spěchat. V cyklicky vnímaném času středověkého člověka nic neuspěcháte, vždyť se vše vrací zase na začátek. Úprkem nikam nedoběhnete. Když dřív sklidíte, leda vám bude úroda déle hnít v sýpkách a sklepích.
Teď si to převeďme na současný stav zaměstnance ve firmě
Logické by bylo, kdybyste dostali zadaný úkol a plus mínus dobu, do kdy by měl být splněný. Je pak na vás, jak si to zařídíte, výplatu přece dostáváte za práci. Jenže ono se to cestou nějak zvrtlo. Zaměstnavatelé kdesi zaslechli, že čas jsou peníze, a vyvodili si z toho, že vám peníze platí za váš čas.
Jenže čas by přece měl být něco tak na výsost soukromého, že to nejde prodávat a kupovat. Pokud by někdo vlastnil váš čas, vlastnil by vlastně vás. Jestli se to nějak liší od otroctví, ukažte mi kde.
Současní manažeři nějak přivykli myšlence, že největší ctností je rychlost. Rychlost sama o sobě. Jenže kam se to vlastně urychlujeme? Rozhodně ne k tomu, abychom pak mohli jít docela pomaloučku ke studánce.
Ivan Adamovič
Průvodce přítomností, METRO 23.7.2024
***
P.S.
Neustálá honba za časem a penězi nám bere čas na skutečný život. Více prázdně existujeme, než žijeme. Obětujeme nevratný čas pro vydělání co nejvíce peněz, za které kupujeme věci, které ve většině nepotřebujeme. Nedivme se nárůstu stresu, nemocí a psychických problémů. Příroda a přirozenost člověka vždy reagují na nepřirozené chování. Přílišný blahobyt vždy vedl k degeneraci těla, ducha, společnosti – a návratu na počátek. JŠ
Read more...