.. V početné skupině deportovaných se obratem utvořily zločinné gangy, jejichž členové si pro sebe obstarávali potravu hrůzostrašným způsobem: dobíjeli umírající a jedli jejich ostatky. Ze zdravých lidí zaživa odřezávali kusy masa a s otevřenými ranami je ponechávali svému osudu. Jedné ženě s odřezanými lýtky se podařilo z ostrova zázračně uprchnout a o prožitých hrůzách informovat obyvatele blízkého Nazana. ..
* * *
Ostrov Nazinskij uprostřed sibiřské řeky Ob získal neblahou přezdívku Ostrov kanibalů. V květnu roku 1933 sem Josif Vissarionovič Stalin nechal přemístit několik tisíc lidí, kteří zde měli založit novou zemědělskou osadu. K jídlu jim tu však zanechal jen dvacet tun mouky.
Počátkem roku 1933 přišli šéf tajné služby Genrich Jagoda a generální náčelník gulagů Matvěj Berman s originálním nápadem, jak sovětská města očistit od podvratných živlů, osob bez dokladů a bezprizorních kulaků, kteří v rámci přechodu na socialistické zřízení ztratili svá živobytí. Zhruba dva zadržených mělo být přesídleno na Sibiř, kde by začali obdělávat místní, dosud panenskou půdu a přetvořili ji na úrodná pole, která by jim zajistila zdroj vlastní obživy. Jagoda s Bermanem počítali s tím, že během dvou by tito nedobrovolní zemědělci byli plně soběstační.
Stalinovi se plán zamlouval, ale na jeho uskutečnění nenašel prostředky. Vybudovat nová sídliště pro dva miliony lidí kdesi v pustině přeci jen potřebovalo vstupní kapitál. Plán byl přesto schválen a prvních šest tisíc lidí nedobrovolně putovalo na ostrov na řece Ob poblíž sibiřské vesnice Nazino.
Na ostrově o délce tři kilometry a šířce pouhých 600 metrů byli vysazeni jak bývalí obchodníci a statkáři, tak pouliční zlodějíčci i nebezpeční kriminálníci, pro které se nenašlo místo ve věznicích. Většinu osazenstva tvořili muži, žen tu bylo jen něco přes tři stovky. Skupinu hlídaly stráže, které zastřelily každého, kdo se pokusil z ostrova uprchnout.
První nepokoje se mezi deportovanými vyskytly už ve chvíli, kdy se začalo rozdělovat jediné dovezené jídlo - mouka. Jednak jí nebylo dost pro všechny a jednak se z ní těžko dal vyrobit chléb, když na ostrově nebyly žádné pece ani jiné kuchyňské vybavení. Vyhladovělí lidé rozmíchávali mouku ve vodě z řeky a takto ji jedli, přičemž se mnozí nakazili tyfem. Byli i tací, kdo se moukou udusili, když se ji pokoušeli jíst jen tak.
V početné skupině deportovaných se obratem utvořily zločinné gangy, jejichž členové si pro sebe obstarávali potravu hrůzostrašným způsobem: dobíjeli umírající a jedli jejich ostatky. Ze zdravých lidí zaživa odřezávali kusy masa a s otevřenými ranami je ponechávali svému osudu. Jedné ženě s odřezanými lýtky se podařilo z ostrova zázračně uprchnout a o prožitých hrůzách informovat obyvatele blízkého Nazana.
Zprávy o příšerných podmínkách v ostrovním táboře otřásly i otrlými komunistickými funkcionáři. O zrušení osady se rozhodlo hned po měsíci od jejího založení, v té době už však z původních 6000 deportovaných byla naživu jen necelá třetina.
Zhruba dva tisíce lidí se stalo obětí hladu, nemocí, šarvátek a vražd, další dva tisíce zmizely beze stopy a byly prohlášeny za mrtvé. Identifikaci mrtvých ztížil fakt, že spousta osadníků byla deportována na ostrov bez jakýchkoli dokladů - ty jim byly zabaveny už při zadržení, případně odcizeny během transportu.
Read more...