… V Čechách se i tak dosud šoa pojímá jako cosi cizorodého: ne jako specifická a přitom neoddělitelná součást národní tragédie, ale jako osud „těch druhých“. Stručně řečeno: zdejším symbolem nacistické krutosti jsou Lidice, jejichž příběh zná každý školák, ale jen málo lidí ví, že v noci z 8. na 9. března 1944 byly v plynových komorách zavražděny téměř čtyři tisíce Židů z terezínského rodinného tábora v Osvětimi-Birkenau a že to byla – vedle obdobných vražd z počátku července téhož roku – největší masová vražda čs. občanů během druhé světové války a v moderních dějinách vůbec.
* * *
V noci z 8. na 9. března 1944 byly v plynových komorách zavražděny téměř čtyři tisíce Židů z terezínského rodinného tábora v Osvětimi-Birkenau. Památku obětí největší masové vraždy československých občanů v moderních dějinách připomínáme textem Adama Drdy.
Jak se k antisemitismu a holocaustu staví česká veřejnost a jak zkreslený je pohled na vlastní dějiny, se ukázalo při 70. výročí osvobození koncetračního tábora v Osvětimi. Na Pražském hradě tehdy, v roce 2015, promluvil na konferenci „Let My People Live!“ i Miloš Zeman.
Co by řekl jiný prezident?
Zeman na konferenci mimo jiné prohlásil, že nám všem hrozí „superholocaust“ (byl to mimořádně necitlivý výrok vůči obětem, neboť by z něj mohlo plynout, že to, co prožily, byl jakýsi holocaust „nižší úrovně“).
Prozíravější a uměřenější český prezident (a vůbec jakýkoli český politik) než je ten současný například mohl pohovořit kriticky do vlastních řad, zamyslet se nad českým špatným svědomím a sklonem vylepšovat vlastní obraz v dějinách. Neměli jsme na tom hrozném židovském osudu taky nějaký drobný podíl?
Dodnes se traduje, že v českých zemích (Slovensko s jeho odlišnou historií nechme stranou) před okupací v podstatě neexistoval antisemitismus a že chování československých úřadů k židovským uprchlíkům před Hitlerem bylo příkladné, že jim byla republika otevřena jako útočiště.
Přitom ani jedno není pravda: otevřenost vůči utečencům se příliš nelišila od poměrů v jiných západních státech (tzn. o otevřenosti nelze mluvit); antisemitismus byl „za Masaryka“ nepřijatelný v podobě otevřené nenávisti, politické ideologie či dokonce praxe státních orgánů, což jistě není málo, ale současně to vůbec neznamená, že by nepřetrvával „v lidu“, že by se víceméně vskrytu neudržoval – ukázalo se to ostatně za druhé republiky, kdy se doslova vydral na povrch.
O Židech v Terezíně ani zmínky
Traduje se také, že české chování vůči pronásledovaným židovským spoluobčanům bylo za okupace – řekněme – neproblematické. Jenže to platí jen v případě, kdy za neproblematickou považujeme převládající lhostejnost, spojenou s možností sem tam si přikrást ze židovského majetku nebo se mít líp díky likvidaci židovské konkurence.
Představitelé čs. exilu se k perzekuci občanů židovské národnosti vyjadřovali ojediněle, odbojovým organizacím nestála za zvláštní aktivity, ghetto v Terezíně hlídali čeští četníci.
Každý druhý český Žid, který přežil vyhlazovací tábor, vzpomíná, jak mu nežidovští přátelé a sousedé po návratu upřeli majetek, který si u nich jeho rodina schovala před deportací. Prezident, který by tyhle věci připomněl, by přinejmenším prokázal jistou míru odvahy.
A byla by tu samozřejmě ještě další možnost: říct pár slov o nenávisti, s níž se v každodenním životě setkávají čeští Romové, a která není starému antisemitismu tak docela vzdálená, zabývat se prasečákem v Letech u Písku a tak dále…
Komunistům se po roce 1948 šoa nehodilo do rámce státní ideologie. Židovští mrtví byli šmahem zahrnutí do celkových počtů národních „obětí boje proti fašismu“. Zdůrazňovalo se, že v tomto boji zahynulo zhruba 350 tisíc lidí, ale zamlčeno většinou zůstalo, že 270 tisíc z nich byli Židé z českých zemí, Slovenska a Podkarpatské Rusi.
V některých fázích byl komunistický režim výslovně antisemitský. Normalizace dokonce představuje snad ještě horší období než 50. léta. Památník Terezín byl v žalostném stavu, o Židech nebylo v prostorách někdejšího ghetta ani slovo.
Teprve v 90. letech začaly česky vycházet klíčové knihy, odborné práce, vzpomínky, deníky…
Největší vražda v našich dějinách
V Čechách se i tak dosud šoa pojímá jako cosi cizorodého: ne jako specifická a přitom neoddělitelná součást národní tragédie, ale jako osud „těch druhých“.
Stručně řečeno: zdejším symbolem nacistické krutosti jsou Lidice, jejichž příběh zná každý školák, ale jen málo lidí ví, že v noci z 8. na 9. března 1944 byly v plynových komorách zavražděny téměř čtyři tisíce Židů z terezínského rodinného tábora v Osvětimi-Birkenau a že to byla – vedle obdobných vražd z počátku července téhož roku – největší masová vražda čs. občanů během druhé světové války a v moderních dějinách vůbec.
Read more...