Zpravodajství
- Podrobnosti
- Kategorie: Postřehy a komentáře
Dne 14. března 1953 byla sobota. Den jako každý jiný. Na naší Průmyslové škole chemické v Praze se střídali profesoři jednotlivých předmětů jako svatí na orloji Staroměstské radnice. Jen profesorka dějepisu pro náhlou nevolnost absentovala. Hodinu jsme zůstali bez pedagogického dozoru.
V té době nás nenapadlo nic „moudřejšího“ než Jardovi Malému, známému cholerikovi schovat černé tenistky, které jsme nosili jako přezůvky na tělocvik. Protože to byl žert po několikáté opakovaný a všechny úkryty již znal, vytáhli jsme je na vlajkovou žerď umístěnou na čelní stěně budovy, pod oknem naší třídy. Tam je už nenašel. Vyučování pokračovalo po polední přestávce ještě dvěma hodinami. O té druhé hodině se rozletěly dveře a do třídy vstoupili, spolu s ředitelem školy, tři muži v kožených kabátech. Následoval výslech všech přítomných studentů. Jejich posláním bylo zjistit, kdo na vlajkovou žerď pověsil černé tenistky zrovna v den kdy zemřel prezident Klement Gottwald. Bylo to ale vůbec poprvé, kdy jsme se všichni dozvěděli, že není mezi živými. V té době to věděl jen omezený okruh stranických a státních funkcionářů, včetně příslušníků státní bezpečnosti. Oficiální oznámení v rozhlase totiž následovalo s určitým zpožděním teprve v pozdních odpoledních hodinách.
- Podrobnosti
- Kategorie: Postřehy a komentáře
V padesátých letech byla pro výběr vedoucích pracovníků stanovena kriteria a požadavky ze zcela jiného světa, než by mnohdy zdravý rozum předpokládal. Od takového člověka pak nešly očekávat převratné technologické změny ve výrobě, ani nové přístupy k organizaci práce, ale zase s nima byla někdy legrace, pokud zrovna nerozhodovali o osudu jiných.
Moravský zákazník přicházel s přáním odlít složitý výrobek podle předloženého výkresu. Ten jako vždy obsahoval nárys, půdorys a bokorys, toho stejného výrobku. Vedoucí vzal výkres do svých rukou, dlouze se do něho zahleděl a nebylo pochyb o tom, že intenzivně přemýšlí. Po delší odmlce položí výkres na stůl a prstem ukazuje, že dva odlitky by dokázal vyrobit, ten třetí bohužel nikoliv. Zástupce moravské firmy po tomto sdělení nevyšel z údivu.
- Podrobnosti
- Kategorie: Postřehy a komentáře
Po letu do Kanady jsem neobdržel kufr, který spolu se mnou měl cestovat v zavazadlovém prostoru letadla. Nestalo se mě to poprvé. Při služebních cestách do Ruska jsem raději sebou vozil jen to nejnutnější, abych mohl mít zavazadlo u sebe, neboť několikrát skončilo kde nemělo. Po ohlášení ztráty na letišti v Montrealu jsem byl ujištěn, že po ztraceném kufru bude zahájeno okamžitě pátrání.
- Podrobnosti
- Kategorie: Postřehy a komentáře
Cesta z Washingtonu do Arlingtonu po silnici dálničního typu uplyne velice rychle. Skoro se zdá, že Arlington je okrajovou čtvrtí hlavního města Spojených států amerických. Ve skutečnosti tomu tak není. Arlington už patří do Virginie.
Co znamená pro každého Čecha vyšehradský Slavín, to pro Američana představuje Národní hřbitov Arlington. Je tu však podstatný rozdíl. Zatím co na Vyšehradě jsou pochováni spisovatelé, básníci, hudební skladatelé, divadelní umělci, vědci a přední průmyslníci, prostě řečeno česká inteligence, na Arlingtonském hřbitově jsou pochováni stateční vojáci, kteří obětovali své životy za americkou svobodu a demokracii od doby občanské války Severu proti Jihu, až po válku v Perském zálivu v posledním desetiletí a jistě zde budou pochováni i někteří vojáci, kteří zahynuli v letošním roce v Iráku a Afganistánu.. Přesvědčí vás o tom před vstupem na hřbitov sousoší čety vojáků, kteří na symbolicky dobytém území či ostrově vztyčují žerď s americkou vlajkou.
- Podrobnosti
- Kategorie: Z naší korespondence
Za to, že nedošlo k velkému krveprolití a nevyčíslitelným materiálním ztrátám v Praze i v jiných českých městech a obcích právem můžeme vděčit těmto dvěma americkým misím poslední možné pomoci.
* * *
Na konci války se na našem území stala pozoruhodná událost, o které se po osvobození a zvláště pak po roce 1948 nemluvilo. Jednalo se o dvě mise amerických důstojníků ( mezi nimi byli i Čechoameričané ) 23. sqvadrony, 16 obrněné divize 3. armády USA, kteří ve dvou obrněných a v několika terénních vozidlech s americkou a bílou vlajkou parlamentářů směřovali dne 7. května 1945 z Plzně do Prahy. Zdicemi a Královým Dvorem projížděli asi kolem 10 hod. dopoledne nadšeně pozdravováni náhodně stojícími občany kolem státní silnice. Stejný obraz doprovázel kolonu vozidel i v ostatních obcích a městech kudy vojáci projížděli. Nastalo však určité zklamání neboť se před tím hovořilo, že jede na pomoc bojující Praze americká armáda.
V té době nikdo nevěděl, že demarkační čára na které se měly setkat východní a západní armády, byla předem stanovena na Jaltské konferenci. Nebylo rovněž známo, že vrchní velitel spojeneckých vojsk generál Eisenhower žádal ruské velení o svolení, že k osvobození Prahy uvolní alespoň Československé letecké a tankové jednotky. Vše ale bylo náčelníkem generálního štábu Sovětské armády Antonovem zamítnuto. Pražské povstání tak stálo vedle značných materiálních ztrát na 5 000 zbytečně zmařených lidských životů obránců barikád i prostých Pražanů. Přesto 40 amerických parlamentářů mělo sílu mnohatisícové armády.
Read more...