Aktualizováno 19.5.2024: Češi už podle velvyslance Kafky na sudetoněmecké sjezdy nehledí s obavami - "Vztahy mezi Čechy a Němci, samo sebou včetně sudetských Němců, ušly za poslední léta značnou cestu. Je to možné považovat za skvělý, ale nikoliv ojedinělý počin," řekl Kafka se zmínkou o vztazích mezi Angličany a Iry a také o komplexnosti společných dějin. Ta učí historii přijímat, ale nikoliv se jí nechávat svazovat, uvedl Kafka.
Císař Augustus byl Masarykem Říma (tištěné LN 18.5.2024, článek zatím nedostupný): Archeolog Pavel Titz: „Zájem o Marobuda svého času neblaze poznamenalo nacionalistické období českého dějepisectví, které nechtělo připustit, že by první státní útvar na našem území založil Germán.“
LN Ještě naše generace se ve škole učila o franském kupci Sámovi… „No vidíte, tento mýtus se bohužel stále drží. Přitom o kupci Sámovi nevíme prakticky nic, celá teorie o jeho „státním útvaru“ stojí na pár větách jedné kroniky. O Marabudovi naopak mluví všechny relevantní antické zdroje, a o to navíc s velkým respektem. Takový Velleius Paterculus dokonce výslovně říká, že na našem území vytvořil „impérium“, tedy státní útvar, který začínal hrát roli rivala římského impéria. Proto ta Tiberiova výprava v roce 6 n. l.
***
Vrcholem ve změti rezolucí a smluv však bylo, že si nikdo nevšiml, že všichni signatáři Pittsburské smlouvy již byli občany USA a jako takoví nebyli oprávněni mluvit za Slováky! Takže před zfalšováním ze strany doktora Hodži platila pouze Svatomartinská rezoluce!
***
Nemilosrdné zacházení se Slováky
Slovensko je od 1. ledna 1993 samostatným státem. Cesta k němu byla kamenitá. Poté, co bylo dlouho tlačeno sem a tam mezi Uhry a Habsburky, byla zemi poprvé nabídnuta cesta k samostatnosti po skončení první světové války. Pak ale 31. května 1918 vystoupil Tomáš G. Masaryk u zahraničních Slováků v Pittsburgu a uzavřel s nimi dohodu o společném boji za nezávislost.
Zrada na Slovácích
Do rejstříku hříchů české politiky patří i zrada na Slovákcích při vzniku státu v roce 1918, o níž podrobně psal Gottfried Zarnow v knize "Masaryk - Beneš" (Berlín 1939, 236 stran). Následující řádky vycházejí z tohoto díla, ale mohou jen shrnout nejdůležitější body.
Češi se od roku 1879 těšili v Rakousku velké politické svobodě pohybu, zatímco Slováci měli v Uhrách jen malý vliv. To přimělo mnoho Slováků k emigraci, zejména do Ameriky, kde dosáhli hospodářské a kulturní prestiže. Po vypuknutí první světové války uznali možnost získat nezávislost na Maďarech a zaslali v tomto smyslu memorandum všem civilizovaným národům světa. Češi se pohnuli až v roce 1915, a proto není pravdivé Masarykovo tvrzení, že jako první popularizoval Slováky ve světě (s. 105).
První zklamání
Dne 22. října 1915 se v Clevelandu (Ohio) na žádost Čechů sešli zástupci obou etnik a podepsali Clevelandskou smlouvu. Již v únoru 1916 se však Slováci rozhodli navázat přímý kontakt s vládami v Londýně, Paříži a Petrohradě, protože neměli pocit, že s nimi Češi jednají jako s rovnocennými partnery. Cestou do těchto měst byl pověřen mladý právník Dr. Štefan Osuský. Jeho první zastávkou byla Paříž, kde ho Masaryk přesvědčil, aby se stal jeho tajemníkem a zdržel se plnění úkolu. Osuský nadále pobíral plat tajemníka od Slováků, kteří toto porušení důvěry hned neprohlédli. Pocházel z úvěrového zůstatku, který byl zčásti za cenu velkých obětí našetřen. Bylo zvykem dodržovat postní dny, aby se ušetřené peníze vrátily do slovenské pokladny. Češi, na které to neudělalo dojem, brzy dosáhli soudního příkazu zablokovat slovenský účet pro čistě slovenské projekty, protože z Clevelandské smlouvy odvodili, že peníze mohou být použity pouze na "československé" projekty (s. 111).
Kontroverzní usnesení
V tomto období se Slovenská liga v Americe zasazovala o politické a kulturní osvobození Slováků v rámci uherského státu. Dne 12. července 1917 však Beneš napsal Dr. Šámalovi, představiteli "Maffie" v Praze, aby "spojil Slováky s námi, abychom se stali silnějšími proti Němcům". Dr. Šrobár, zástupce "Maffie" v Maďarsku, pak zorganizoval demonstraci na 1. května 1918 v Liptově, ve Svatém Mikuláši. Zúčastnilo se jí pozoruhodně málo lidí, většinou 14 až 15letých chlapců a dívek z okolních vesnic. Rezoluce přijatá na shromáždění byla politicky neškodná a dozorující maďarští úředníci ji nekritizovali. Za jejich zády však Maffiot Houdek den předtím propašoval do zahraničí druhou verzi a předal ji tisku. Hovořilo se v ní o "vůli slovenského lidu osvobodit se od Maďarů a spojit se s Čechy". Přiložena byla zpráva o údajně brilantním průběhu schůze (s. 116).
Když Masaryk přijel 5. května z Ruska do Chicaga, našel tento "dokument" a mohl tak překonat poslední odpor spojenců proti vytvoření česko-slovenského státu. Nyní ještě musel získat na svou stranu Slováky v Americe.
To se mu podařilo 30. května 1918 v Pittsburgu. Masaryka tam toho dne přivítal nejen dav asi 1000 Slováků, ale také významní američtí občané. Slíbil Slovákům úplnou nezávislost v novém státě, což bylo zaznamenáno i ve smlouvě podepsané následujícího dne (s. 129). Touto smlouvou přesvědčil 19. června 1918 prezidenta Wilsona, aby se stal jediným zástupcem Čechů a Slováků. Později prohlásil, že Liptovská deklarace učinila Pittsburskou dohodu bezcennou, jako by o této (zmanipulované) rezoluci z 1. května 1918 nevěděl již 30. května!
Nakonec byl čechoslovakismus v ohrožení ještě 30. října 1918, dva dny po vzniku státu
K.u.k. Ministr zahraničních věcí hrabě Julius Andrassy uvolnil 27. října Slovensko k národní samostatnosti. Předseda Slovenské národní strany Matej Dula pak 30. října pozval do Turčan na svatého Martina asi 60 až 70 lidí z okruhu svých známých. Většinou hlasů přijali rezoluci požadující právo Slováků na sebeurčení, jejich účast na mírové konferenci a zkušební desetileté období společného státu. Když byl tento text již večer v tiskárně, čechofilské síly v čele s Dr. Hodžou se prosadily a přinutily tiskárnu změnit původní znění. Přitom se právo na sebeurčení "slovenského" národa změnilo na právo "československého" národa a z "většinového hlasování" se stalo "jednomyslné rozhodnutí" (s. 183). Masaryk a Beneš interpretovali tento "dokument" jako dodatečný souhlas slovenského národa s unitárním státem vyhlášeným v Praze a jako slovenské zřeknutí se referenda. Toho druhého se Češi obzvláště obávali, protože by nepochybně ukončilo všechny jejich sny o moci.
Odpor otce Hlinky
Protesty amerických Slováků byly proti pražské mocenské politice neúčinné. Dokonce i když se v roce 1919 objevili v Paříži, česká delegace jim sdělila, že Pittsburská smlouva je nesmyslná. Čeští legionáři začali v únoru 1919 obsazovat Slovensko a správa přešla do českých rukou. Nebáli se zasahovat do škol a kostelů a vnucovat převážně katolickému obyvatelstvu Husův kult. K zajištění těchto opatření byl cenzurován tisk.
Slovensko se stalo českou kolonií
Otec Andrej Hlinka se s tím nemohl smířit. Byl předsedou Slovenské ľudové strany, založené v roce 1913, a jako zastánce slovenského názoru si již za maďarské vlády odseděl 33 měsíců ve vězení. Nyní se navzdory zákazům cestování vydal do Paříže (přes Polsko), aby upozornil svět na bezpráví páchané na Slovácích. Dr. Benešovi se však okamžitě podařilo dosáhnout toho, že francouzská policie tohoto nepříjemného napomínače zatkla a deportovala.
Stejně jako sudetští Němci nebyli Slováci na mírové konferenci vyslyšeni (s. 201).
Čtyři dny po návratu do rodné rožmberské obce byl Andreas Hlinka v noci na 13. října 1919 zatčen. Jeho pohůnci vnikli v noci na faru a překvapili duchovního ve spánku. Téhož dne ministr Dr. Šrobar rozpustil Slovenskou lidovou stranu a zakázal vydávání stranických novin "Slovák". Hlinkovo uvěznění mu mělo zabránit v účasti na zasedání "Revolučního národního shromáždění" 29. února 1920 a v narušení jednomyslného přijetí nové československé ústavy. Snahou bylo také udržet obraz jednotného národa. Slovákům například nebylo přiděleno 70 z 270 křesel v "Revolučním národním shromáždění", jak by odpovídalo jejich populační velikosti, ale pouze 54, z nichž si Češi zajistili čtrnáct (jedno z nich pro Masarykovu dceru Alici). Rozdělení zbývajících čtyřiceti křesel ještě více znevýhodňovalo skutečné Slováky, protože ačkoli 80 procent z nich bylo katolického vyznání, 30 křesel připadlo evangelíkům a jen 10 katolíkům. Němci, Poláci, Maďaři a Rusíni nebyli do revolučního parlamentu vůbec připuštěni (Kalvoda, Geneze, s. 432).
Brány vězení se pro otce Hlinku otevřely až 18. dubna 1920, ale žádné obvinění proti němu vzneseno nebylo (s. 208). Jeho propuštění bylo nevyhnutelné, protože toho dne získal navzdory věznění mandát v pražském parlamentu.
V parlamentu pokračoval se svou Slovenskou ľudovou stranou v boji za nezávislost. V roce 1922 se také obrátili na Společnost národů, což vyvolalo mezi Čechy velké rozhořčení. V roce 1925 se jeho Slovenská ľudová strana postavila proti různým zákonům, které měly oslabit výsadní postavení katolické církve. Slováci to ve volbách v listopadu téhož roku ocenili a přinesli lidové straně velké vítězství. S posíleným sebevědomím spojil 10. prosince 1925 slovenský senátor Kovalik Čechy s husitstvím, což vedlo k nepokojům a útokům v parlamentu.
K nepokojům došlo také v říjnu 1933 při projednávání nového stranického zákona. Protože jejich projevy byly potlačeny, Slováci na protest opustili sněmovnu a zpívali svou hymnu. Tato událost se časově shodovala s velkou poutí v Neutru na oslavu 1100. výročí slovenské církve, která se k nelibosti Čechů změnila v mohutné shromáždění Slováků za jejich samostatnost pod Hlinkovým vedením. Jedním z řečníků byl i Dr. Tiso, kterého poslouchalo asi 15 000 Slováků, většinou v národních krojích (Viator, s. 166 a Dorfbote, 29. 10. 1933).
Pro Čechy to nebyla dobrá doba, protože koncem srpna 1932 se se svou touhou po autonomii ozvali i Podkarpatští Rusíni.
Mučednická smrt doktora Vojtěcha Tuky
Národní Češi se dopustili nepředstavitelného bezpráví na profesoru Dr. Vojtěchu Tukovi. Spoléhal na svou poslaneckou imunitu a opakovaně se odvolával na desetiletou zkušební dobu stanovenou ve Svatomartinské rezoluci (30. října 1918). První pokus zavřít ho za údajnou špionáž ztroskotal, protože dva svědci předvolaní proti němu tvrdili, že byli k výpovědi donuceni bitím. Po několika týdnech však státní zástupce předložil jako novou svědkyni Christine Schrammovou z Vídně. Ta uvedla, že si od ní doktor Tuka pronajal pokoj pro svou špionážní činnost.
Dr. Tuka byl odsouzen k 15 letům vězení. Česká tajná služba za toto svědectví zaplatila 50 000 korun a vyplácela měsíční rentu 250 šilinků. Brzy však vyšlo najevo, že paní Schrammová dostávala pouze důchod a že peníze zmizely v kapsách agenta tajné služby a informátora plukovníka Soukupa z pražského ministerstva války (Viator, s. 25 a násl.).
Dr. Tuka byl po devíti letech (1937) omilostněn, do roku 1939 žil v Plzni a stal se náměstkem předsedy vlády Dr. Tisa. V roce 1945 padl opět do rukou Čechů a v roce 1946 zemřel oběšením (stejně jako Tiso).
Slováci dosáhli svého cíle
Po dlouhých útrapách dosáhli Slováci v roce 1993 svého cíle. Samostatnosti předcházely roky 1938, 1939 a 1968, ale Slovensko se nakonec od českého státu oddělilo 31. prosince 1992. Historie odhalila falešnost česko-slovenské umělotiny. Češi samozřejmě mohli s rozdělením státu v roce 1992 souhlasit s relativním klidem, protože v jejich zemi od roku 1946 nebyli žádní Němci, které by bylo třeba s pomocí Slováků držet při zemi. Ke cti Slováků však lze říci, že svou roli, která byla pro Němce tak osudná, nesehráli dobrovolně (F. V.).
Zdroje: V. F: Der Dorfbote, týdeník, České Budějovice, roč. 1933; Kalvoda, Josef, Geneze Československa; Zarnow, Gottfried, Masaryk - Beneš, Berlín 1938; Viator Secundus, Dopisy Masarykovi.
WITTIKOBRIEF květen 2024
***
Edvard Beneš, zasloužil se o komunismus a válečné zločiny
… Neboť bez vyhnání tří milionů českých Němců, kteří měli svoji vlastní trpkou životní zkušenost s nacistickým „rájem na zemi“ již za sebou a nepochybně by neměli sympatie ani pro ten nadcházející komunistický, by Češi nemohli roku 1946 spáchat svoji volební sebevraždu.
Edvard Beneš, tedy ten, který se neštítil ani toho aby svým dekretem podruhé ukradl již jednou nacisty ukradený Židovský majetek a dále ho „daroval“ komunistickému SSSR je hanbou této země, nikoliv tím kdo se zasloužil o stát.
Že se v budově tohoto „daru“ nalézá bývalé Sovětské, nyní Ruské velvyslanectví, nakonec ale všechno vysvětluje.
Read more...