Jeden ze vzácných záběrů z minkovického lágru. Pořizování fotografií bylo považováno před rokem 1989 za špionáž. zdroj: Palach Press
* * *
Otrocká práce vězňů přinášela komunistickému režimu milióny v tvrdé měně. Podnik Preciosa zprivatizoval tehdejší ředitel Ludvík Karl. V roce 2015 mu prezident Zeman udělil státní vyznamenání. Vězni se odškodnění ani omluvy nedočkali.
Poslední komunistický lágr z padesátých let fungoval do 28. února 1990. Přezdívalo se mu Rudé peklo kvůli otřesným podmínkám srovnatelnými s koncentračními tábory či gulagem.
ENEPLNÍŠ NORMU, NEJÍŠ
I když mezi veřejností převládá názor, že v 70. a 80. letech byly praktiky stalinistických lágrů dávno opuštěny a totalitní režim své odpůrce trestal „pouze“ šikanou v zaměstnání nebo vyhozením ze studia, není to tak docela pravda: v Minkovicích přetrvaly metody fyzického a psychického teroru v takřka nezměněné podobě až do konce roku 1989.
Tajný projekt KSČ Založení lágru proběhlo tajným rozkazem ministra vnitra Rudolfa Baráka z 1. března 1958 ke zřízení nápravně pracovního tábora Minkovice vedle sklárny znárodněné komunisty roku 1948. Tajný tábor u Liberce nebyl zakreslen na mapách, všichni dozorci a propouštění vězni museli podepsat mlčenlivost. Zveřejnění informací o podmínkách v táboře se rovnalo obvinění ze špionáže anebo poškozování státních zájmů s mnohaletým vězením. Zdroj: www.kriminal-minkovice.wbs.cz
Zřízení minkovického kriminálu v roce 1958 mělo zcela pragmatický důvod: místní továrna Preciosa, která vyráběla především skleněnou bižuterii a broušené ověsy na křišťálové lustry, měla podle rozhodnutí ministerstva průmyslu ztrojnásobit objem výroby.
Třpytivé cetky, určené především na vývoz, přinášely komunistickému hospodářství tvrdou měnu. Ale světový věhlas jablonecké bižuterie byl vykoupen otrockou prací vězňů, díky níž mohla Preciosa rychle navýšit výrobu, aniž investovala do nových strojů.
ZUBY SI TRHALI NAVZÁJEM
Vězni pracovali v mrazivých halách nebo naopak v pekelném horku, v mačkárně korálků dosahovaly teploty až devadesáti stupňů. Neustále byli vystaveni chemickým výparům nebo unikajícímu plnu.
Neustálý styk s vodou a rozmělněným pískovcem odsouzeným navíc způsoboval ekzémy na rukou. Často je trápily plicní choroby, nedoléčené úrazy a vypadávání zubů vlivem nedostatečné výživy a hygieny. Vězni si je trhali navzájem, protože kvůli pracovnímu nasazení neměli šanci dostat se k zubaři.
Byl tady vězněn také Pavel Wonka, který na protest proti surovému bití a otřesným podmínkám odmítl pracovat, což vedlo k dalším trestům a násilnostem.
Jeho bratr Jiří Wonka ho ve věznici spolu s matkou v Minkovicích navštívil, ale jakmile jim Pavel začal líčit svou situaci, byla návštěva ukončena: „Skoro nikdy nebrečel, ale tenkrát měl slzy v očích,“ vzpomíná na setkání. „Byl zřízený, celý se klepal. Byla to tragédie osamělého bojovníka.“
Pavel Wonka v Minkovicích zahájil hladovku, odmítal pracovat, zhubl o dvacet kilogramů. Převezli ho do věznice Plzeň-Bory a poté do psychiatrické léčebny v Bohnicích. Po vykonání celého trestu vyšel 26. února 1988 vyšel na svobodu, ale ani poté se jeho zdravotní stav příliš nezlepšil. Dva měsíce poté zemřel po opětovném zatčení ve vazební věznici v Hradci Králové na plicní a srdeční embólii.
PĚT PSYCHOLOGŮ A PSYCHICKÝ TEROR
Společné věznění násilných kriminálníků a lidí odsouzených za politické paragrafy mělo svůj důvod: byl to důmyslný nástroj psychologického teroru. Kriminálníci měli politické vězně, kteří často pocházeli z intelektuálního prostředí, zastrašovat svou fyzickou převahou a dávat jim najevo, že jejich vzdělání a mravní převaha tu nic neznamená, že v očích stávajícího režimu patří všichni do téže, tedy té úplně nejnižší, kasty obyvatelstva.
Jednalo se přitom o jeden z mnoha způsobů, jak vězně udržovat v neustálém napětí a stresu, který neustával ani po vyčerpávající pracovní směně. Poté totiž následovaly takzvané sčítací prověrky, podobné apelům v koncentračních táborech.
„Když směna skončila, museli jsme několik hodin pod dohledem bachařů dokola v šestistupech pochodovat po dvoře,“ popsal Ivan Dejmal pro časopis Respekt. „Pořád pro nás vymýšleli nějakou práci navíc – v zimě přehazovat sníh, v létě různé brigády. V noci místo spaní jsme museli držet kontrolní hlídky nad ostatními, kdo usnul a nachytali ho, strčili ho na několik dní na samotku.“
Pobyty na samotce, takzvaném Zvláštním oddělení a Uzavřeném oddělení, znamenaly, že vězeň byl vystaven násilnostem bachařů naprosto beze svědků. V betonové kobce s tureckým záchodem, z něhož vylézali potkani, měli ještě více snížené příděly jídla, které navíc museli jíst přímo z podlahy – po donášce jídla museli totiž okamžitě vrátit prázdný ešus.
Poslední zbytky lidské důstojnosti se likvidovaly při namátkových osobních prohlídkách, jimž byli vystaveni všichni vězni. Skupina vybraných se musela svléct donaha a stát v pozoru nazí asi dvacet minut, než dozorci prohledali jejich oděv.
Ironií je, že nad psychickým stavem vězňů „bdělo“ v Minkovicích pět psychologů, kteří ale reálně skoro vůbec nepřicházeli do kontaktu s odsouzenými. Pouze prováděli pohovory s těmi, kteří předtím byli hospitalizováni v psychiatrické léčebně. Zbytek jejich práce byl čistě administrativní.
NIKDY SE NEOMLUVILI
Minkovická věznice byla v tichosti zrušena v únoru 1990 a její budova byla následně srovnána se zemí. Možná nejvíce zarážející na jejím příběhu je ale fakt, že někteří z těch, kteří se v 70. a 80. letech podíleli na týrání vězňů, patřili i mnoho let po listopadu 1989 k politickým a ekonomickým prominentům, aniž by museli své minulosti jakkoli čelit.
Rozkaz ke zrušení tábora vydala 7. ledna 1990 ministryně spravedlnosti Dagmar Burešová, poslední dozorci a vězni tábor opustili 28. února 1990. Existence lágru trvala přesně na den 32 let. Dosud nebylo úřady sečteno, kolik vězňů lágrem prošlo, odhaduje se až třicet tisíc. Dnes je v místě tábora pozemek obehnaný vysokou betonovou zdí s ostnatými dráty, chybí pietní místo, které by připomínalo utrpení vězňů pracovního lágru. Zdroj: www.kriminal-minkovice.wbs.cz
Mužem v pozadí otrocké práce vězňů byl před rokem 1989 Ludvík Karl, od 70. let ředitel národního podniku Preciosa, který po revoluci prosperující firmu zprivatizoval a dnes je jejím majitelem. Prezident Zeman ho v roce 2015 ocenil medailí Za zásluhy za stát v oblasti hospodářské.
Ani sám Ludvík Karl, ani Preciosa jako firma však nikdy neučinili žádný krok k tomu, aby se bývalým vězňům omluvili a odškodnili ty, na jejichž dřině a utrpení založili svůj věhlas a bohatství.
Celý článek:
* * *
Šest otázek a šest děsivých odpovědí na téma: Komunistický koncentrák Minkovice (1958 – 1990) ...
Proč vyznamenává prezident Zeman lidi s krví na rukou a jejich oběti?
Kdy postavíme i komunistický koncentrační tábor jako varování?!
Ano, zavírat oči před pravdou je zhoubné paní Marto Švagrová-Bystrovová!
Výbor na odhalení teroru KSČ v koncentráku Minkovice i jinde o.s. ...
Ostuda ČR: Největší koncentrační tábor v Evropě – Minkovice 1989 !!! ...
Seznam politických vězňů v Minkovickém koncentráku 1.3.1958 - 28.2.1990
Eva Kantůrková 1989: Osamělost politického vězně Pavla Wonky
J.Š. 5.3.2020
Read more...