… Když komunisté uchopili moc, záhy mu jeho statečnost „spočítali“: „V roce 1950 najednou tatínka zavolali na bezpečnost, a ukázalo se, že jelikož jsme za okupace přechovávali parašutisty ze Západu, musí tatínek odevzdat pušky. Hajný bez pušek – přece není možné! A museli jsme se navíc z pohraničí odstěhovat do vnitrozemí. Pro rodiče to byla… zrada – nebo jak to nazvat.“
… Na sklonku války byli Przybylovi evakuováni do Libavé, a když se po osvobození vrátili do Bohumína, neměli kde bydlet, jejich byt byl jako německý majetek zapečetěný. Uchýlili se do opuštěného polorozpadlého domu, odkud otce Františka záhy odvedli do internace v Ostravě. Ingeborg zůstala jen s matkou, v chudobě a o hladu, protože přídělové lístky pro Němce byly zcela nedostačující. František Przybyl se vrátil za půl roku: „Byl vyhublý a zavšivený a takový zaskočený. Nevím, co zažil, nechtěl o tom vyprávět. Nikdo ho pak jako Němce nechtěl zaměstnat, lidé se báli.“
V dubnu 1947 dostali Przybylovi úřední výzvu, aby se připravili k transportu – měli být odsunuti do Německa. Odjeli do Kyjova, kde na ně však místo vlaku čekal nákladní vůz, který je spolu s několika dalšími lidmi odvezl do Svatobořic: „Viděli jsme strážní věž a dvojitý plot a mezitím ještě natažené nějaké dráty. Byli tam samí staří lidé. Nemocní, postižení a opuštění.“
V táboře, kde lidé umírali na nemoci a nedostatek péče, nebyly téměř žádné děti, Ingeborg neměla přátele, nenašla je ani ve škole, kam z lágru docházela: „Měla jsem jen knížky, to mi hodně pomohlo. Spolužáci mě neměli rádi, denně mě pronásledovali. Házeli mi na hlavu aktovky nebo shnilou řepu. Vždycky mě hnali ze školy až do tábora, to byl takový jejich sport. A jednou přišla učitelka o přestávce do třídy, a nějaké děti na mě plivaly. A já jsem jí říkala: ,Podívejte, co mi dělají!‘ A ona: ‚Však ty jsi vinna!‘ Vůbec jsem nevěděla, čím jsem se provinila.“
Většina lidí v táboře musela i tehdy zadarmo pracovat, František Przybyl byl zařazen ve skladišti. Byl diabetik, jeho zdravotní stav se zhoršoval. V srpnu 1949 byla rodina ze Svatobořic odvedena, místo civilního života však Przybylovy čekala další částečná internace, tentokrát v Mohelnici.
Úřady je z neznámých důvodů neposlaly do Německa, ale udělily jim úplná občanská práva až v roce 1955 – nedlouho poté František Przybyl zemřel na neléčený diabetes. Ingeborg vystudovala zdravotní školu, dnes je předsedkyní Svazu Němců Severní Morava a Orlické hory a žije v Šumperku.
* * *
Schwarzenberg v @RESPEKT_CZ o Havlovi: "(...) on se na mě tak usmál a říká: „Ty jsi tady dlouhá léta nebyl, tak já ti něco povím. Lidé baráky opraví, i ten les se zazelená, seženeme filtry do továren. To lze vyřešit. Ale škody na duších, to bude trvat dlouho.“ A měl pravdu.
J.Š.
Read more...