Minulý týden jsem ve Švýcarsku strávil několik dní. Podělím se s vámi o několik zkušeností. Posuďte sami, zda si ze Švýcarska můžeme vzít příklad.
Můj švýcarský pas a identifikační průkaz (občanka), pozbyly platnost. Navštívil jsem patřičný pasový úřad kantonu Luzern. Po vysvětlení postupu jsem zavolal do ambasády CH ve Vídni (převzalo agendu ambasády CH v Praze), po telefonu sdělil potřebné údaje a obratem byl odeslán e-mail do pasového úřadu v Luzernu. Následovalo fotografování, sejmutí otisku prstů, elektronický podpis a zaplacení poplatků (158,-Sfr, se slevou 57,- Sfr, za současné objednání obou). Žádost byla odeslána do státní tiskárny pasů v Bernu. Událo se během jednoho dne. Zaručené dodání jsou dva týdny, max. 10 pracovních dnů. Každý průkaz je zaslán jednotlivě a doporučeně.
Během pobytu jsem potkal žáky základní školy, kteří pořádali finanční sbírku na svůj Klassenlager (letní tábor své třídy), kdy jako poděkování nabízeli vlastnoručně upečené výrobky. Rád jsem je podpořil. Mne oslovila skupina školaček z Chorvatska, Portugalska a Kosova, plynně hovořící německy i švýcarskou němčinou. V lese jsem potkal další skupinu dětí, které se sáčky sbírali odpad od lidí i zvířat. Asi to dělají dobře, když jsou lesy čisté, ale jde převážně o prevenci a výchovu. Vzpomněl jsem si na zaneřáděné české lesy…
Mimochodem víte, že v amerických národních parcích žádné odpadní koše nenaleznete? Mají zásadu „Co si přinesu, také si odnesu“ a také to skvěle funguje!
Navštívil jsem i moji bývalou firmu, kde mne i po 30 letech spolupracovníci poznali. Bylo to radostné, překvapující a o to spontánnější setkání. Stejně tak v tenisovém klubu, kde jsem před 20 lety „presidentoval“. Nádherná setkání, vzpomínání na společně prožité na terase klubové restaurace. Zaplatit útratu mi samozřejmě umožněno nebyloJ
Nocleh jsem měl zajištěn u švýcarských přátel s neskutečnou pohostinností a servisem. Byla to moji sousedé z dřívějška, kde jsem bydlel od roku 1983. Nezapomenu jak mi jako uprchlíkovi pomáhali praktickými radami, zvali na kávu, oslavy či zanechávali na klice či rohožce u dveří mého bytu bábovky, večeře a jiné pochutiny, které jsem jako svobodný mládenec po návratu z práce s povděkem vítal. Jiná země, jiný mrav…
Jednoho večera se porouchala nějaká elektronická krabička a nešla televize. Stačil jeden telefonát, přes internet, odborník zjistil problém, na druhý den přišla nová a televize byla opět v provozu.
Ani 700 km vzdálenosti na upřímnosti a opravdovosti našich vztahů nic nezměnilo. Doufám, že zakoupených pět velkých růží pro hostitelku ještě dlouho v obývacím pokoji pokvetou.
Jan Šinágl, 12.5.2019
Read more...