„Jatka jsou napínavá, děsivá, pobuřující – a naprosto strhující kniha… Přečtěte si ji.“ William Kristol, Weekly Standard - Nejnovější vyšetřovací zpráva o transplantačním odvětví v Číně nepřináší dobré zprávy ani pro režim, ani pro disidenty. Rozsáhlý výzkum expertů došel k závěru, že v Čínské lidové republice dochází nejenom k daleko vyššímu počtu transplantací, než tvrdí tamní režim, ale že většina transplantovaných orgánů – až 1,5 milionu – byla odebrána vězňům svědomí. …
… Nidžat mu nic nepíchal, to lékař. Rozhovor však sledoval ředitel a nějací další soudní úředníci, a tak Nidžat zalhal: „To abys necítil bolest, až tě zastřelí.“ Mladík se vlažně zasmál a Nidžat, který věděl, že na ten pohled hned tak nezapomene, si počkal na konec popravy, aby se ředitele zdravotního střediska zeptal: „Proč jste mu tu injekci dával?“
„Nidžate, jestli se můžete nechat převelet k jinému oddělení, běžte co nejdřív.“
„Co tím myslíte? Doktore, co přesně bylo v té injekci, co jste mu píchli?“ „Nidžate, věříte v něco?“
„Věřím, a vy?“
„To byl antikoagulant, Nidžate. A možná, že půjdeme všichni do pekla.“
* * *
Urostlého Envera Tochtiho, člověka s příjemným hlasem a vizáží Buddhy, jsem potkal prostřednictvím neformální sítě Ujgurů žijících v Londýně. Přiznám se, že mi na první dojem připadal jen jako další emigrant žijící v sociálním bytě. Jenže Enver měl tajemství.15
Jeho příběh začal jedno červnové úterý roku 1995, kdy pracoval jako všeobecný chirurg v Ústřední železniční nemocnici v Urumči. Enver si vybavil neobvyklou konverzaci se svým nadřízeným, vedoucím chirurgem: „Envere, budeme dělat něco vzrušujícího. Už jsi někdy dělal operaci v terénu?“
„Ani ne. Co mám udělat?“
„Dej dohromady mobilní tým a vyžádej si sanitku. Ať jsou všichni nachystaní zítra v devět.“
Středeční ráno bylo bez mráčku. Enver zavedl dva asistenty a anesteziologa do sanitky a vyjeli za autem vedoucího chirurga, který je vedl ven z města, směrem na západ. V ambulanci panovala pikniková atmosféra, než si uvědomili, že vstupují do Popravního sektoru Západní hora, který se specializoval na zabíjení politických disidentů. Na polní cestě u prudkého kopce odstavil vedoucí chirurg auto a zašel k Enverovi, aby mu dal instrukce: „Až uslyšíš výstřely, jeď kolem kopce.“
„Můžeš nám říct, proč jsme tady?“
„Jestli to nechceš vědět, Envere, neptej se.“
„Ale já to chci vědět.“
„Ne, nechceš.“
Nadřízený mu uštědřil tvrdý pohled a odkráčel zpátky k autu. Enver viděl, že za kopcem se rýsuje nějaké policejní zařízení. Kolem pobíhali lidé - civilisté. Enver sarkasticky poznamenal, že to asi budou rodinní příslušníci, čekající, aby si odnesli těla a zaplatili za kulky, a všichni z týmu se začali přidávat s podobnými trapnými vtípky, aby prolomili dusivé napětí. Pak uslyšeli výstřely, možná salvu, a rozjeli se kolem popravního pole.
Enver jel za vedoucím chirurgem, a protože se soustředil, aby při jízdě nedělal žádné náhlé pohyby, neměl moc prostoru rozhlížet se kolem. Krátce zaregistroval, že na úpatí kopce leží deset, možná dvacet těl, ale policisté spatřili sanitku a divoce na něho začali mávat.
„Tenhle, je to tenhle.“
Na krví prosáklé zemi ležel rozpřažený, asi třicetiletý muž oblečený do modrých montérek. Všichni trestanci měli oholenou hlavu, ale tento měl dlouhé vlasy.
„To je on. Budeme operovat jeho.“
„Proč ho máme operovat?“ zaprotestoval Enver, zatímco se snažil nahmatat tepnu na vězňově krku. „Vždyť ten chlap je mrtvý.“
Najednou však Enver ztuhl a opravil se: „Ne, není mrtvý.“
„No tak operujte. Vyndejte mu játra a ledviny. Hned! Dělejte! Hněte sebou!“
Tým udělal to, co jim vedoucí chirurg nakázal, a naložili tělo do záchranky. Enver cítil, jak má všechny smysly otupělé: Rozstřihnout šaty. Uvázat končetiny ke stolu. Otevřít tělo. Snažil se následovat normální postup - sterilizace, minimální přístup, načrtnout řez. Tázavě se zadíval na svého šéfa. „Bez anestezie,“ prohlásil vedoucí chirurg. „Bez přístrojů.“ Anesteziolog tam jen tak stál se založenýma rukama, jako nějaký negramotný rolník, pomyslel si Enver, a štěkl po něm: „Proč něco neděláš?“
„A co bych tak měl asi dělat, Envere? Je v bezvědomí. Když ho řízneš, nebude reagovat.“
K reakci však došlo. Když se Enverův skalpel zanořil do těla, mužova hruď se křečovitě nadzvedla a pak zase poklesla zpět.
Enver se jako v blouznění obrátil k nadřízenému a zeptal se: „Jak hluboko mám řezat?“
„Řež tak zeširoka a do hloubky, jak to jen půjde. Bojujeme s časem.“ Enver pracoval rychle. Se svorkami se neobtěžoval, pravou rukou řezal a levou si odsouval svalstvo a měkkou tkáň. Zpomalil jen, když se chtěl ujistit, aby vyjmul ledviny a játra čisté. Ještě když muže zašíval - ne interně, k tomu už nebyl důvod; vše, co mohl udělat, bylo vynasnažit se, aby tělo vypadalo přijatelně -, všiml si, že mu tepe krev.16 Byl si jistý, že ten muž je stále naživu. Je ze mě vrah, zakřičel Enver v nitru. Neměl odvahu se na tu tvář znovu podívat, stejně jako si představoval, že i vrah by se vyhnul pohledu na svoji oběť.
* * *
První doznání: Doktor Enver Tochti vyjmul na xinjiangském popravišti játra a ledviny z živé lidské bytosti. Foto Simon Gross a Jaya Gibson.
* * *
Cesta zpátky do Urumči proběhla v tichosti.
Druhý den za Enverem přišel vedoucí chirurg: „Takže, včera, stalo se něco? Včera byl běžný, normální den. Že ano?“
Enver odpověděl ano a trvalo mu roky, než pochopil, že živé orgány mají u nového příjemce nižší míru odmítnutí a že kulka do hrudi sloužila - až na první děsivé zacuknutí - jako nějaká kouzelná anestezie. Udělal, co mohl. Tělo kvůli rodině zabitého úhledně zašil a uběhlo patnáct let, než se někomu svěřil, co se v tu středu přihodilo.
Nidžatovi to došlo v roce 1996.
Bylo to někdy kolem půlnoci, dlouho potom, co zhasla všechna světla v bloku s celami. Nidžat zabíjel dlouhou směnu posedáváním v kanceláři a debatou s ředitelem vězeňského zdravotního střediska. Když se na chvíli odmlčeli, ředitel se ho zvláštním hlasem zeptal, jestli si myslí, že je to místo prokleté.
„No, možná, že v noci působí trochu divně,“ odpověděl Nidžat. „Proč si to myslíte?“
„Protože tu bylo zabito až moc lidí. A všichni z nesprávných důvodů.“
Nidžat konečně pochopil. Antikoagulant. Nákladná „popravní večeře“ pro jeho oddíl vždy po cestě na popraviště. Agenti v civilu, kteří v celách přesvědčovali vězně, aby podepsali prohlášení, že darují orgány státu. A teď to ten zdravotní ředitel všechno potvrzuje: ta prohlášení byla pravá, jen nebrala v úvahu skutečnost, že vězni budou stále naživu, když je budou rozřezávat.
„Nidžate, opravdu půjdeme do pekla.“
Nidžat přikývl, upil z piva a ani se neobtěžoval předstírat úsměv.
* * *
Ukázka z knihy str. 18-21. Kniha má 344 stran…
P.S.
Antikoagulant zabraňuje srážení krve… Soudní procesy s pachateli už zřejmě brzy začnou - nevládní vyšetřovatelé mají seznamy zaměstnanců nemocnic, nahrávky rozhovorů s některými lékaři a řadu dalších důkazů. Je to jen otázka času. Více na World Organization to Investigate the Persecition of Falang Gong.
J.Š.16.7.2016
* * *
Čína: Pro orgány zabito až 1,5 milionu nevinných, tvrdí nová vyšetřovací zpráva
Nejnovější vyšetřovací zpráva o transplantačním odvětví v Číně nepřináší dobré zprávy ani pro režim, ani pro disidenty. Rozsáhlý výzkum expertů došel k závěru, že v Čínské lidové republice dochází nejenom k daleko vyššímu počtu transplantací, než tvrdí tamní režim, ale že většina transplantovaných orgánů – až 1,5 milionu – byla odebrána vězňům svědomí. …
* * *
Komentáře
jeden vytisk at Vam nekdo z Vaseho tymu poridi.. Kdyz uz se tam jezdite ucit, tak at nam to aspon pak muzete dobre vysvetlovat pred tabuli, PROC?
RSS informační kanál komentářů k tomuto článku.