100.000 liber sterlingů, které přiznala londýnská vláda, se jí zdálo málo…
Ukázky z knihy, vydané v roce 1986v Londýně, nakl. ROZMLUVY
… Je čas na hledání vnitřních útočišť nad záznamy o uplynulé půlce století, v níž několikrát zahynuly pokusy o československou demokracii. A je také příležitost k porovnávání a doplňování zpráv a výpovědí.
Tvrdě a bezohledně uháněl český čas po pět desítiletí, nyní zpomalil a vybízí k nahlédnutí zpět. Co zklamalo? Co selhalo? Byl jsem to snad já, čas, který vypověděl poslušnost, či lidé, jednající nebo nejednající, kteří mne nedokázali zkrotit podle svých přání a potřeb? Jak se mohlo stát, aby země, opírající se o tisíciletou tradici, byla v tak krátkém časovém úseku opakovaně, bez boje obsazena cizími tlupami a dnes přeměněna v ubohý satelit? Odkud pramenil, a dodnes trvá, onen příkaz české vůli, nebránila své území a své domovy. …
… V případě svědectví doktora Drtiny je proto třeba uvítat zprávy jiného člena a ministra exilové vlády, doktora Ladislava Feierabenda, který však nesouhlasil s prezidentovou důvěřivou politikou východní a skončil v zatrpklém mlčení dalšího exilu, zatímco Drtina, Benešův stoupenec nejvěrnější a neoddanější, se nakonec pokusil o sebevraždu ze zoufalství, když byl svou modlou opuštěn... ", jak oba muže charakterizuje Václav Černý ve své knize. Skutečností ovšem je, že Prokop Drtina skočil z okna, když do jeho bytu vnikaly policejní orgány komunistické hrůzovlády a Feierabend v poválečném exilu nemlčel, nýbrž v průběhu dlouhých a existečně obtížných let postupně svoje svědectví uložil do osmi svazků vzpomínek a zápisků, které dnes představují prospěšný doplněk i zajímavý kontrapunkt k verzi Drtinově. Ještě jako člen protektorátní vlády Feierabend posílal Benešovi hlášení o situaci v Čechách. Po svém Útěku za hranice v lednu 1940 byl po celou dobu války v osobně přátelském a pravidelném styku s prezidentem a jeho podrobné záznamy o hovorech s Benešem přinášejí posud neznámé poznatky k státně politické práci závěrům, činům a nakonec prohrám Masarykova dědice.
… V jednotlivých svazcích Feierabend podává rozbor Benešovy osobnosti a postupně se měnící orientace jeho politiky od uznání čs. provizorní a později reprezentativní vlády až k první cestě do Moskvy a zdůvodňuje svůj rozchod s Beneem, který opustil nejen princip kontinuity první republiky, ale také zásadu, že všechny změny musí schválit příslušné instituce po návratu domů na domácí půdě. S otázkou mnichovské kapitulace se však prezident nedokázal vyrovnat a stále se k ní vracel při každé veřejné příležitosti i v soukromých rozmluvách:
„… rozhovory mi ukazovaly, že si není jist, zda jeho rozhodnutí za Mnichova, nebojovat, bylo správné. K výročí Masarykovy smrti Beneš rozhlasem domů řekl, že Masarykův úsudek o nacismu byl zdrcující a jediný: ať se děje co děje, vytrvat a nepovolit v boji. Říkal tím, že jsme měli bojovat, kdybychom se řídili Masarykem?
Také věty v Benešově projevu k Státní radě, že národ svou svobodu musí vždycky vojensky bojovat a že Československo bylo hotovo válku podniknout v roce 1938 i za cenu jednoho miliónu životů, jsem si nedovedl dobře srovnat se skutečností, že jsme nebojovali.
Nebo na oficiálním obědě, kde řekl Britům: potřebovali jsme k svému rozhodnutí nebojovat více hrdinství a odvahy než k útoku na nepřítele. Naši vojenští velitelé žádali, abych odmítl kapitulovat a dal rozkaz k postupu proti německému vojsku, jež by vstoupilo na československé území. Odmítl sem jejich návrh. A řekl jsem: národ to musí vydržet, připravte sebe i vojsko. V témže projevu však Beneš prohlásil: nové hranice byly Mnichovem stanoveny tak, že Československo nebylo nadále schopno vojenského odporu.
Bylo tedy správné nebojovat, když jsme věděli, že tím ztrácíme možnost odporu? Nebude mnichovské rozhodnutí zdrojem oportunistické a dokonce defétistické nálady národa? Nebude pramenem mravní slabosti? Snad v každém rozhovoru dotkl se Beneš Mnichova a dával Britům vinu. Dospěl jsem k závěru, že Benešovo politické myšlení trpí komplexem Mnichova a že s tím musíme do budoucna počítat…“
… „...čím více jsem přemýšlel o výsledku návštěvy Beneše v Americe v roce 43, tím více jsem cítil, že největší užitek z ní měli Sověti, a nikoli Československá republika. Nezdůrazňoval Američanům důležitost států ležících mezi Sovětským svazem a Německem pro evropský, a tím pro světový mír, a nesnažil se zainteresovat Západ pro tuto oblast. Jeho projevy naopak naznačovaly; že střední Evropa svou geografickou polohou je sovětskou zájmovou sférou. To ve mně vzbuzovalo obavy, poněvadž jsem nevěřil, že by se Československo, politicky závislé na Sovětech, mohlo hospodářsky opírat o Západ. Posílil Beneš Rooseveltovu víru v poctivé úmysly Stalinovy? Něco napovídá Herbenův rozhovor s Benešem z 22. srpna 1945. “
V předposledním svazku, nazvaném „Soumrak československé demokracie“, Feierabend obsáhle komentuje stále se zhoršující vnitřní poměry v exilové vládě, události ve Slovenském národním povstání, situaci na Podkarpatské Rusi a nátlak komunistů, aby se londýnská vláda nevrátila domů ani v demisi. Jeho nesouhlas s Benešovou politikou narůstal a v únoru 45 podal demisi na svou funkci ministra financí. Dne 11. března prezident Beneš odletěl do Moskvy, kde se podřídil Stalinovi. Do poslední chvíle Feierabend na prezidenta naléhal, aby setrval v Londýně a vrátil se do Prahy s první vlnou západních osvobozovacích jednotek. Autorovo střízlivé, podrobné svědectví o rozpadu československé zahraniční akce zde dosahuje vrcholu podáním věcných podkladů o změnách v politické orientaci četných pracovníků druhého odboje. Tehdy již byly citelně oslabeny některé předpoklady, bez nichž obnova demokracie měla málo naděje na úspěch v osudném tříletí 1945-48.
V posledním svazku, nazvaném „Pod vládou Národní fronty“ Feierabend vzpomíná na svůj návrat domů v polovině černá 1945, kdy se setkal s manželkou Hanou, která se právě vrátila z koncentračního tábora v Ravensbrúcku. Se svým otcem, který byl spolu s celou řadou dalších Feierabendových blízkých příbuzných vězněn v Dachau, se již nesetkal, protože otec zemřel dříve než si autor v Londýně vyřídil povolení, aby se po pěti letech směl vrátit do Prahy. Tuto neuvěřitelnou překážku musel zdolat spolu s jinými pracovníky, včetně československých vojáků a letců, kteří se rovněž museli doprošovat nové, takzvané košické vlády, aby se po šesti letech a po šedesátiprocentních ztrátách z fronty směli vrátit domů. V předmluvě k poslednímu svazku mimo jiné zaznamenal:
„... Chci zdůraznit, že moje kniha nechce být obžalobou těch, kteří vedli politiku Národní fronty od konce druhé světové války do únorových událostí... věřili, že Sovětský svaz podle svého smluvního závazku nebude zasahovat do československých vnitřních věcí a nebude jednostranně podporovat československé komunisty. Věřili, bohužel příliš dlouho, když už bylo jasné, že se Sovětský svaz a československé komunistické strany neřídí tím, co slíbily a k čemu se zavázaly, a že už začínají otáčet provaz kolem krku československé demokracie... “
Po válce se Feierabend málo zúčastnil politického života, shromáždil však a předložil informace vztahující se k odmítnutí Marshallova plánu. Velmi významné jsou doklady o zrodu, růstu a rozsahu činnosti vyslance Zdeňka Fierlingera v Moskvě, který svým rozvratnictvím po válce dovršil dílo zkázy a neštěstí. Benešovu přítomnost v Moskvě a jeho neschopnost zabránit Fierlingerovým manipulacím při nesmyslně okamžité ratifikaci moskevské smlouvy, považuje autor za jednu z kardinálních příčin pádu demokracie, která se tak vzdala jedné z mála ze svých zbraní, totiž souhlasu parlamentu na domácí půdě. Vývoj ovšem ukázal, že přítomnost a skutečnost trvalého mocenského faktoru – jednotek Rudé armády – způsobila, že československý parlament nikdy svou zbraň nesouhlasu nepoužil. …
Z úvodu Václava Šikla
* * *
Ve vládách druhé republiky
Str. 18
O půlnoční přestávce mně řekl jeden kolega, že mnoho nechybělo a první Syrového vláda mohla být vystřídána vojenskou diktaturou generála Krejčího, šéfa generálního štábu. Také jsem se dověděl, že určitá část l´uďáků chce odtrhnout Slovensko od republiky a vyhlásit samostatný slovenský stát, a že na Podkarpatské Rusi je chaos.
Ve vládě Protektorátu
Str. 26
V předmluvě dr. Feierabend uvedl: Druhý díl pojednává o údobí, o němž zatím nevyšly žádné objektivní doklady. Komunistům už mezi lety 1945-1948 šlo o to, aby docela umlčeli domácí demokratický, nekomunistický, odboj proti nacistům a aby celý odboj vyvlastnili pro sebe. Domnívám se, že je povinností nás, kteří žijeme ve svobodném světě, podat pravdivé svědectví o tom, co se u nás dálo.
Podařilo se mi získat vylíčení odbojové činnosti od několika účastníků, mezi nimi od profesora Vladimíra Krajiny, který byl ve středu domácího odbojového hnutí. Věřím, že tato svědectví, doplněná mými zkušenostmi, budou příspěvkem pro budoucího historika.
Tento díl mých pamětí zabírá údobí od 16. března 1939 do ledna 1940, kdy se mi podařilo uprchnout z Protektorátu Čechy a Morava. Jedná tedy o době, kdy národ až na mizivé výjimky byl jednotný v odporu proti nacismu a proti okupantským vetřelcům; výjimkou byli jen fašisté a komunisté, přisluhující v té době Stalinově smlouvě s Hitlerem. Právě v té době vznikaly četné civilní a vojenské odbojové organizace, ovládané spontánně Masarykovou ideologií humanitní demokracie, které bojovaly na dvou frontách současně: proti nacistickým okupantům i proti komunistickým rozvracečům národní jednoty.
Knihu jsem začal psát v roce 1952. Musel jsem při sepisování spoléhat na svou paměť a na pomoc těch, kteří doma prožili líčené události nebo byli o nich informováni, a žijí ve svobodném světě.
V tom směru jsem díky zavázán mnohý přátelům a známým, mezi nimiž byli zejména paní a pánové: dr. Zděnka Černá, Ljuba Veselá, dr. Antonín Basch, D. R. Brower, Antonín Cekota, Dominik Čipera, dr. Jaroslav Drábek, Arnošt Heidrich, Ivan Herben, dr. Jiří Horák, dr. Matěj Josko, Lt. Marcel Ludikar, Josef Maendl, Václav Majer. Dr. Jaroslav Němec, Jindřich Nosek, dr. Jan Opočenský, inž. Antonín Pavel, dr. Adolf Procházka, dr. Theodor Procházka, dr. František Schwarzenberg, dr. Juraj Slávik a dr. Ediard Táborský.
Návrat do Prahy obsazené Němci
Str.29
Eliáš se mnou živě souhlasil a odůvodňoval to takto: Po provedení mnichovských usnesení byli jsme bezbranní jako strom v bouři. Nemohli jsme se ani mobilizovat, neřku-li bránit se. Němci mohli obsadit Prahu dříve než bychom vylepili mobilizační vyhlášky. Muniční továrny v Plzni, Brně, Poličce, Moravské Ostravě i jinde byly na dostřel německých děl nebo dokonce i kulometů. Hácha byl v Berlíně stejně bezbranný jako národ doma. Berlínský podpis je důsledkem Mnichova. Vojáci byli proti mnichovské kapitulaci a chtěli bojovat třeba proti všem, ale konečné rozhodnutí nebylo v jejich rukou, nýbrž v rukou politiků, Voják musí v demokracii poslouchat politika a československá armáda byla opravdovou demokratickou armádou. Proto nesmí nikdo přijít a obviňovat vojáky, že se nebránili.
Byl jsem přesvědčen stejně jako Eliáš, že nikdo nemůže přijít s tvrzením, že se republika měla bránit 15. března 1939, když se nebránila za mnichovské krize. Měl jsem však obavu, že se bude vyčítat, že armáda aspoň nezničila zásoby a vydala je bez výstřelu.
Eliáš odpověděl, že ani za to nikdo nesmí vinit vojáky. Prezident Hácha jako nejvyšší velitel dal ministru národní obrany Syrovému rozkaz, že vojenská skladiště a zásoby mají být Němcům odevzdány netknuté. Syrový poslechl Háchu a Syrového poslechli generálové i jejich podřízení.
Armáda zůstala i po Mnichově demokratickou, jak byla vychována T. G. Masarykem. Ostatně všechno se seběhlo tak rychle, že Němci mnoho vojenských objektů obsadili dříve než do posádek přišel Syrového rozkaz. Hitler poslal na nás asi 20 divizí, tedy asi 200.000 vojáků plně vyzbrojených a čekajících na přepadení u hraničních sloupů. Za dvě hodiny byla jimi republika prolezlá, a nebyl ani čas položit nálože, ba někde ani čas vydat rozkaz, aby nálože byly položeny. Někde se tak sice mohlo stát, jako například v Praze na Ořechovce, ale zase byla obava, že by to mohlo stát mnoho nevinných životů. I tam však, kde snad bylo možno skladiště a zásoby zničit, přišel rozkaz politického vedení nic nedělat a vojáci museli poslechnout. Eliáš zdůraznil, že na vojně se rozkaz plní a nad rozkazem se neuvažuje, ale dodal, že i přesto někteří velitelé se chtěli bránit a že mnoho letců, nebýt sněhové bouře, by bylo odletělo se svými letadly a neuposlechlo rozkazů svých nadřízených. V Praze se o to pokoušelo mnoho letadel, ale jen některým zpravodajcům se podařilo odletět ve sněhové vánici. Nutno děkovat Bohu, že vojáci měli aspoň tolik času, aby mohli spálit zpravodajské archivy.
Eliáš mluvil zaníceně. Bylo vidět, že je rád, může-li někomu vyložit svoje stanovisko k situaci a tak ulehčit svému vojenskému srdci.
Pokud jde o Anglii, listy konstatovaly, že nějaká vojenská intervence nepřichází v úvahu, neboť mnichovské záruky za československé hranice nikdy nevstoupily v platnost. Rothemerův tisk si ovšem nemohl odpustit jedovaté poznámky a napsal, že zhroucení Československa bylo nevyhnutelné, poněvadž Beneš v roce 1919 žádal o připojení národů, které by se podle zásady sebeurčení rozhodly připojit se k jiným státům, a že si Anglie nemusí dělat žádné výčitky, když Československo zaniklo, neboť jeho zánik osvobozuje britskou vládu od povinnosti ručit za československé hranice.
Francouzský tisk byl přece jen trochu zneklidněn, ale nevěřil, že by Němci chtěli anektovat to, co zbylo z českých zemí, poněvadž Hitler prohlásil, že nechce mít žádné Čechy v německých hranicích. Zdálo se to neuvěřitelné, jak je možné najít ještě někoho, kdo věří Hitlerovým prohlášením!
Zato polská reakce nad zánikem Československa byla velmi znepokojivá. Ve Varšavě je prý ve vládních kruzích zmatek a nepokoj. Polský tisk však konstatoval, že se v dějinách nevyskytuje obdobný případ, aby se některý národ tak snadno vzdal své samostatnosti jako Češi.
Opočenský nevěděl o reakci ciziny více než bylo v českých novinách a také nevěděl, zda bývalý prezident Beneš učinil nějaký projev. Vzpomněl si však, že sociálně demokratický poslanec František Němec bude asi více vědět, poněvadž má silný rádiový aparát, který chytá i Ameriku, proto jsme se hned vydali do Němcova domku pod letohrádkem Hvězdou v Liboci. Bohužel ani Němec nic nevěděl, protože nezachytil žádnou Benešovu zprávu.
V sobotu 18. března dopoledne jsem byl u prezidenta ir Háchy. Byl jsem dojat, když mně řekl: „Prodělal jsem peklo v posledních dnech. Byl jsem nečekaně postaven před osudové rozhodnutí za mimořádných poměrů. Nemohl jsem jednat jinak než jak se stalo. Nechci na to ani myslet. Byl jsem zaskočen a znásilněn. Vím, že historie mne bude soudit, ale doufám, že bude soudit spravedlivě.“ Hrůzu berlínské noci bylo stála vidět na prezidentově tváři.
Bylo mi Háchy upřímně líto. Na sklonku svého nepolitického života se octl v situaci, která nebyla záviděníhodná. Musel rozhodnout o osudu národa, daleko od svých a daleko od vlasti, v jediné noci, unaven po cestě a zdolán řítícími se událostmi. A pod výhrůžkou, že Praha bude zničena a za obav z krveprolití. Nepokládal jsem za vhodné, když jsem na Háchově obličeji viděl dozvuky strašné berlínské noci, ptát se na podrobnosti, a obrátil jsem předmět hovoru na svou cestu do Říma.
… Karpatoruský sněm vyhlásil 15. března samostatnost své zemičky, Vološin se stal ministerským předsedou a Julian Révay ministrem zahraničí. Oba doufali, že se jim s pomoci Němců podaří uhájit podobnou samostatnost, jakou měli Slováci a jednali s Maďary, ale nepořídili. Maďaři se souhlasem Hitlerovým anektovali území bývalé Podkarpatské Rusi a začali do něho hned vojensky pronikat, ač českosloslovenské vojsko a ukrajinská Sič jim kladly statečný odpor.
Protektorát za vojenské zprávy
Str. 38
Několik dní po okupaci Němci donutili ředitele Československé národní banky dr. Františka Peroutku a Josefa Malíka, aby podepsali transfer československého zlata v hodnotě asi 6 milionů anglických liber, které bylo uloženo na účtě Banky pro mezinárodní platy v Basileji, a to na Německou říšskou banku (Deutsche Reichsbank). Basilejská banka rozkaz provedla, ač její vedoucí činitelé znali politickou situaci a tedy věděli, že jde o politickou loupež.
Němečtí vojáci i civilisté kupovali v Protektorátu všechno možné. Krámy jich byly plny a museli být přednostně obslouženi. Běda obchodníku, který odepřel prodat s poukazem, že žádané zboží nemá, a gestapo u něho později toto zboží našlo. Přitom vojenská okupační správa vydala nařízení, že Češi nesmějí nakupovat nad svou denní potřebu. Němci začali odvážet do Říše československou vojenskou výzbroj a rabovat vojenské sklady. Zabrali materiál pro 20 divizí, 1582 letadel, 501 protiletadlových děl, 2175 děl, 785 vrhačů min, 469 pancéřových vozů, 43976 kulometů, 114000 pistolí, přes milion pušek, miliardy střel a tisíce tun kovů.
Okupační správa rozkázala vládě, aby vydala nařízení o zvýšené lesní těžbě. Marně jsem se snažil Němcům vyložit, že zvýšená těžba může mít v našich geografických poměrech zlé klimatické následky. Museli jsme vydat vládní nařízení, podle něhož majitelé lesů ve výměře přes 50 hektarů byli povinni těžit do října 1939 50% nad schválený hospodářský plán roční těžby jehličnatých dřevin. Toto nařízení bylo pak každý rok za německé okupace prodlužováno.
Český lid vyjadřoval hořkost nad svým osudem různým způsobem. Ulehčoval si šibeničním humorem a události charakterizoval pojmenováními — pronášenými s polským přízvukem (s přízvukem na druhou slabiku od konce slova) — jako například „dědek podpisový“ byl Hácha, „Žižka aušusový“ byl Syrový, „cirkus plechový“ byly německé obrněné vozy apod. Polský přízvuk byl výraz zklamání z toho, jak nás Beckovo Polsko za mnichovské krize napadlo a zabralo naše území. Anebo, aby lid vyjádřil své pravé city, kladl květiny ke hrobu Neznámého vojína a k pomníku mistra Jana Husa na Staroměstském náměstí, a nosil tam obrazy prezidentů první republiky T. G. Masaryka a Edvarda Beneše.
Němci se zpočátku nedovtípili, že to jsou známky jejich neoblíbenosti a ukazatele českého odporu. Teprve za několik dnů pochopili smysl těchto typických demonstrací, a generál Blaskowitz dal 21. března postavit německou vojenskou stráž k hrobu Neznámého vojína a 26. března osobně k němu položil věnec. K této ceremonii pozval generála Syrového.
Syrový, místo aby jako významný legionář, symbolizující československé politické osvobození, pozvání odmítl nebo s nějakou výmluvou zůstal doma, doprovázel k hrobu národního hrdiny vrchního velitele okupační moci, která nám vzala politickou samostatnost. Tímto činem se politicky znemožnil. Syrový ztratil popularitu hned po 15. březnu, když vešlo ve známost, že na Hradě podal Hitlerovi ruku a jedl jeho chlebíčky. Tehdy se jeho chování snad dalo omluvit tím, že ještě nevěděl, že bude žít v německém Protektorátu, a že si mohl myslet, že byl pozván Hitlerem jako ministr národní obrany k projednání vojenských věcí.
Generál Syrový byl však takové politické dítě, že si nebyl vědom toho, čeho se dopouští. Přesvědčil jsem se o tom ke konci prázdnin roku 1939, když jsem byl návštěvou v jeho vilce v Dobřichovicích u Prahy. Ve velké mansardě svého domku mně Syrový ukázal mnoho proutěných košů, které obsahovaly tisíce dopisů. „Podívej se, co jsem si vysloužil. To jsou všechno rozsudky smrti od bratří legionářů,“ řekl mi se slzami v očích a dodal: „V mnoha dopisech je přiložen provaz na oběšení. A to všechno za to, že jsem se šel poklonit památce národního hrdiny v doprovodu Blaskowitze.“ Syrový ani později nepochopil, že se stal přisluhovačem okupantů.
… Britský ministerský předseda Chamberlain prohlásil 31. března v britské Dolní sněmovně, že britská vláda dala Polsku záruku, že bude hájit jeho územní integritu, a že je zmocněn tuto záruku oznámit také jménem francouzské vlády.
… Uvědomoval jsem si, že vláda a její jednotliví členové budou muset s Němci spolupracovat. To bylo dáno povahou úřadu a rozložením mocenských sil. Pokud tato spolupráce nepřestoupí určitou míru, nebude patrně vzbuzovat pohoršení, poněvadž průměrnému českému člověku bude jasno, že je dána nutností. Kde však je mez této spolupráce, která bude českou veřejností považována ještě za únosnou a čestnou? To byla velmi choulostivá otázka a odpověď na ni byla velmi nesnadná. Bude moci na ni spravedlivě odpovědět člověk, který nebude zasvěcen do podrobností složitého poměru mezi protektorátní vládou a Úřadem říšského protektora, a přitom také nebude znát skutečnou mezinárodní situaci? Nebude zítra hříchem, co se dnes pokládá za ctnost? Nezmaří jedna chybička protektorátního ministra sto jeho dobrých skutků? Nestane se pak najednou „ze svátého sviňákem“? Kdo bude moci být spravedlivým soudcem nad činy protektorátní vlády?
Ve vládě generála Eliáše
Str. 43
Eliáš mně oznámil, že přijal Háchovu nabídku v pevné víře v mé setrvání ve vládě, která bude mít dva velké úkoiy: chránit existenci národa, již Němci určitě budou ohrožovat, a zabraňovat demoralizaci, o niž se Němci jistě pokusí. Tyto úkoly bude možno splnit, bude-li vláda v určité míře s Němci spolupracovat. Bude to spolupráce nechtěná a odporná, ale není vyhnutí, poněvadž odporovat mohlo znamenat národní sebevraždu. Připustil, že členové vlády budou vystaveni velkým rizikům a dokonce snad budou národními radikály nenáviděni, ale otázka osobního postavení ministrů není podle jeho názoru důležitá. „Žádá se na nás oběť, velká osobní oběť, a je na nás, zda ji chceme přinést. Pevně doufám, že stejně budou uvažovat ti, co povedou odboj doma a za hranicemi, a že ty přijdeš ke sejnému názoru a místo ve vládě přijmeš.“
… Někdy na začátku května dostali jsme od Franka příkaz, abychom vydali protižidovské zákony podle norimberského vzoru. Ve vládě byla dlouhá debata o tom, zda máme vyhovět a snažit se vymoci pro české židy nějaké úlevy, ač jsme všichni byli zásadně proti takovému zákonu. Ministr Kapras tvrdil, že se německému nátlaku neubráníme, a navrhoval, abychom vydali mírnější protižidovský zákon, ale většina ministrů se usnesla příkaz zamítnout. Asi 14 dní po zamítnutí Frank opakoval svůj příkaz, tentokráte písemně. Odpověděli jsme, že židé byli v Protektorátu odstraněni ze všech veřejných míst a z významných hospodářských pozic, nemají žádný politický a hospodářský vliv a proto že není potřebí vydávat zvláštní protižidovské zákony. Od Franka však přišel třetí příkaz, zase písemný a se lhůtou. Havelka se při jeho projednávání v ministerské radě kategoricky postavil proti vydávání protižidovských zákonů a navrhl vládě podat demisi, kdyby Úřad říšského protektora trval na svém. Havelkův návrh jsme schválili jednomyslně a byli jsme zvědavi, jaké to bude mít následky. Němci však na nás nežádali, abychom vydali protižidovské zákony a Reichsprotektor je vydal 21. června sám ve svém Verordnungs-Blattu. Velkou zásluhu o to, že jsme vyhráli, měl Hácha, který se plně postavil za naše stanovisko. Protektorát bylo jediné území pod nacistickým vlivem, které nevydalo protižidovské zákony.
Začátky mé podzemní práce
Str.48
Na schůzkách s vybranými členy výboru Národního souručenství jsem se blíže seznámil s architektem Vladimírem Grégrem, vnukem slavného mladočecha dr. Ed. Grégra. Poznal jsem, že hloubka Grégrova češství je silnější než jeho fašistické sklony, že nenávidí nacisty a horlivě proti nim pracuje, a stali jsme se přáteli.
Když se Grégr stal předsedou organizace české mládeže Národního souručenství, dovedl si ji zorganizovat tak, že měl oči po celém Protektorátě. Od něho jsme se dovídali, jak se český lid dívá na Háchu a na Eliášovu vládu. Národ pokládal Háchův podpis v Berlíně za politickou chybu, ale nikoli za zločin. Hácha byl v očích lidu tragickou postavou v tragické situaci, kterou nezavinil a většinou ho litoval. V okupaci národ viděl důsledek Mnichova a nevytýkal, že jsme se nebránili 15. března, neboť věděl, že by to bylo zbytečné prolévání krve. Věřil, že Československá republika bude obnovena, a spoléhal, že nás osvobodí síla zvenku. Také k Eliášově vládě měl lid dobrý poměr a nepokládal nás za zrádce. Viděl, že při vší své nemohoucnosti chráníme jeho zájmy, a nepřál si, abychom se nacistickými činy dali odradit a popustili svá místa fašistům.
Měl jsem příležitost přesvědčit se, že Grégrovy informace jsou správné. Bylo to při zájezdu na Vizovicko na Moravě, kam jsem jel potěšit oběti záplavy Dřevnického potoka, a při návštěvách skautských táborů, v nichž na Sázavě byla dcera Hanka a na Lužnici syn Ivo. Při zájezdu na Moravu jsem mluvil ve Zlíně s vedoucími i dělníky Baťových závodů, a od nich a od paní Marie Baťové, vdovy po zakladateli závodů Tomáši Baťovi, jsem se také dověděl, jak Baťovy podniky pomáhají rodinám těch, kdo byli od Němců perzekvováni, i jinak postiženým lidem a také židům, a jak umísťují přebytečné státní úředníky a vojáky.
Grégrovo zpravodajství bylo neocenitelné. Měl celkem spolehlivé zprávy o tom, co Němci chystají, a zachránil několik lidí před zatčením, poněvadž je dal včas varovat.
Byl jsem přesvědčen, že Grégr musí mít podzemní informační službu, a jednou, když jsme byli sami, jsem se ho na to zeptal. Dostal jsem však asi tuto odpověď:
„Mám k vám důvěru, ale z důvodů bezpečnosti nemohu na vaši otázku odpovědět. Pamatujte si, že zvědavost nepatří do podzemní práce a že organizace podzemní práce vyžaduje, aby ten kdo zprávu dostává, nevěděl, kdo mu ji poslal, a ten, kdo zprávu dává, neměl ponětí, pro koho je určena. Tak nemůže jeden druhého prozradit. Dále je nutné, aby každý podzemní pracovník jednal tak, aby v případě zatčení měl pohotově zdánlivě správný důvod svých činů a svých pohybů. Nejlepší jsou takové omluvy, které se dají svědecky dokázat, a nejlepšími svědky jsou osoby, které o podzemní činnosti postiženého nic nevědí. A konečně je třeba, aby každý podzemní pracovník byl hotov raději zemřít, nebo skončit sebevraždou, než by někoho prozradil. Hlavně není-li si jist, že dovede snášet tělesná a duševní muka. Proto má při sobě nosit nějaký smrtící prostředek.“
Gen. Eliáš: „Buď opatrný, víš že politici nedovedou mlčet.“
Začátek války
Str. 54
Souhra mezi bolševiky a nacisty byla dokonalá. Německo, díky Sovětům, se stalo vojensky nejmocnějším státem na světě a mělo zabezpečenou svou východní hranici. Stanovisko Sovětského svazu k nacistickému Německu vyjádřil ministerský předseda Molotov, když 1. listopadu 1939 mluvil před Nejvyšším sovětem SSSR o zahraniční situaci. Podle českých novin zdůraznil „V první řadě úplný převrat v poměru mezi Německem a Sovětským svazem, který vedl k vytvoření trvalého přátelství mezi těmito největšími státy v Evropě.“ V dalších svých vývodech řekl: „Válečný cíl západních mocností je prý zničení hitlerismu. Tento válečný cíl je prostě zločinný. Státní ideu jako je nacionálně-socialistická, možno odmítnout nebo přijmout, prohlásit ji však za důvod k válce je nesmyslné a zločinné. Pravým válečným cílem západních mocností je tedy uhájení jejich světovlády a další nerušené vykořisťování koloniálních národů“... „Sověty mají přátelský poměr k Německu. Bylo dosaženo praktické spolupráce a politická podpora německých mírových snah Sovětským svazem se již osvědčila. Hlavně při obtížné otázce ustanovení zájmových hranic na území bývalého polského státu. Sovětský svaz sleduje s hlubokým porozuměním boj Německa za odstranění versaillského systému, neboť trvá na stanovisku, že silné Německo je nezbytnou podmínkou míru v Evropě“... „Žvást o sovětizaci Baltických států je výrokem protisovětských provokací a má prospívat jenom našim nepřátelům. Nedotknutelnost suverenity Baltických států a zásada nevměšovat se do jejich vnitřních poměrů je docela jasně obsažena ve smlouvách o vzájemné pomoci.“
Jak se najednou otočil všemocný diktátor Stalin! Býval jedním ze strážců versaillského uspořádání v Evropě, ale nyní „s hlubokým porozuměním sledoval boj Německa za odstranění versaillského systému!“ Najednou Stalinovi nevadilo, že ho Hitler nepozval k mnichovské konferenci! Tak vypadal bývalý spojenec Francie a Československa.
Sovětské přátelství k Československu brzy vyprchalo. Sovětský svaz uznal Slovenský stát a zařídil v něm své diplomatické zastoupení. Do Moskvy přijel vyslanec Slovenského státu František Tiso. Byl bratrancem dr. J. Tisa, který byl 26. října jednomyslně zvolen prezidentem Slovenského státu. Československý vyslanec v Moskvě Zdeněk Firlinger dostal consilium abeundi a musel v prisinci 1939 vyklidit československé velvyslanectví a odejít ze Sovětského svazu.
Krvavý listopad 1939
Str. 69
Večer 27. října jsem odejel do Mirošova, abych strávil národní svátek v rodinném kruhu. 28. říjen byl pracovní den, ale městečko mělo sváteční ráz. Mnoho lidí obléklo sváteční šaty a rolnická mládež nosila poděbradky. Lidé se chovali podle směrnic tajných letáků, které už několik dní kolovaly a vyzývaly k tiché oslavě svátku samostatnosti, a neřídili se podle komunistických letáků, které nabádaly k demonstracím a nepokoji. V Mirošově byl důstojný klid. Klid byl však jen na povrchu. V nitru každého dobrého Čecha to vřelo a musel se ovládat, aby se to neprojevilo na venek.
Dny úzkosti
Str. 84
Také komunisté byli činní v podzemí a měli zájem, aby byli informováni o akcích národního odboje, ale nějakou plodnou práci neprojevili. Moskva chystala pakt s Hitlerem, a tak komunisté podle instrukcí z Kominterny nechtěli projevovat aktivitu proti Němcům, když by to současně znamenalo desavuování Moskvy.
1) „Politické ústředí“(P.U.), o němž jsme už mluvili.
2) Petiční výbor „Věrni zůstaneme“ (PVVZ), v němž vedle doc. dr. Josefa Fischera se zúčastnili zejména: dr. Karel Bondy, František Andršt, dr. Milada Horáková, dr. V. Kaufmann, prof. Wolfgang Jankovec, Rudolf Mareš, prof. Zdeněk Peška, prof. Čížek a dr. K. J. Beneš.
3) „Obrana národa“ (ON), vojenská organizace, v níž byly význačné osoby vojenské. V době počátku války to byli zejména: mjr. Jaroslav Hájíček, generál Miroslav Neuman, pplk. Čeněk Kudláček, plk. B. Boček, generál Olek Homola, pplk. Josef Balabán, pplk. Josef Mašin, škpt. Václav Morávek, plk. Jan Churavý, plk. Tomáš Berka a pplk. Jirků. Tím nejsou ovšem všechna jména vyčerpána.
Vedle časopisu „V boj“ vycházely ještě „Český kurýr“, „Informační služba národního osvobození“ (INSO), „RČS“ a komunistické „Rudé právo“, které bylo tištěno v Melantrichu. Komunisté se v letácích a v „Rudém právu“ až do přepadení Sovětského svazu věnovali zejména útokům proti dr. Edvardu Benešovi a západním demokraciím. V září 1939 byl gestapem zatčen první redaktor časopisu „V boj“ mjr. gšt. Zuzka; na jeho místo nastoupil týž den Ivan Herben.
Podobná akce byla opakována 28. října 1939. Letáky, psané podle instrukcí P.U., stylizoval a rozšiřoval doc. dr. V. Krajina, pplk. Josef Mašin, mjr. Hájíček, ředitel Melantrichu Vitásek a tajemník Blažej Vilím. Podplukovník Josef Mašin opatřil (za pomoci univerzitních docentů) několik pum, které vybuchly pod okny Protektora na Hradě. K 28. říjnu vydal také Ivan Herben zvláštní číslo časopisu „V boj“ s anonymní básní od Josefa Hory. Hora však věděl, pro jaký list píše. Toto číslo obsahovalo mnohé pasáže z Háchova dopisu Hitlerovi, které Herben dostal přes Elišku Junkovou a plk. Plasse od ministra Dominika Čipery.
Před vánocemi bylo zatčeno 180 důstojníků, když se prozradila zpravodajská služba, organizovaná Zdeňkem Schmoranzem v tiskovém odboru předsednictva vlády. Poslanec F. Richter při výsleších na gestapu prozradil plk. Třebického, Schmoranze a jeho zástupce Oswalda Svobodu, a ti pak prozradili další důstojníky. Z civilistů byli zatčeni Ivan Herben a před ním Arnošt Bareš; oba byli členy této skupiny.
Vánoce 1939 se staly mezníkem v domácím odboji, neboť část nejdůležitějších pracovníků po prozrazení P.U. odešla do ciziny, a bylo nutné domácí odboj reorganizovat. Domácí odboj sestoupil plně do podzemí a rozvinul se v letech 1940 až 1942, kdy se soustředil na zpravodajství a sabotáž. V letech 1940 až 1941 byla odhalena úskočnost komunistů (viz citáty našich zpráv v pamětech dr. Beneše).
Honolulu, Havaj, duben 1962
Prof. dr. V. Krajina
K tomuto článku dodává dr. Jaroslav Drábek, který se souhlasem Krajinovým některé jeho údaje doplnil, toto:
Vcelku nutno konstatovat, že nejen na začátku, nýbrž i později, vedoucí a rozhodující složkou odboje proti nacistům byla česká inteligence. To je patrno nejen ze složení odbojových skupin, ale potvrzují to hlavně doklady, které se staly přístupnými teprve po válce. K. H. Frank, Heydrich i ostatní předáci nacistů se proto opětovně a naléhavě dožadovali úplného a naprostého vyhubení české inteligence. To bylo základním požadavkem plánu na vyhubení českého národa a poněmčení českých zemí, který schválil a předložil K. H. Frank. Byl to takzvaný Grundplannung OA, který byl nalezen v archivu Konrada Henleina, a který byl Hitlerem přijat a také do značné míry i proveden. Vyhlazení české inteligence také opětovně požadoval K. H. Frank ve svých zprávách Hitlerovi, které byly objeveny v takzvaném Štěchovickém archivu. Doporučoval proti inteligenci použít takzvané „Sonderbehandlung“, to je prakticky vyvraždění bez soudu nebo zahubení v koncentračních táborech. Frank neustále zdůrazňoval ve svých zprávách Hitlerovi, že česká inteligence je prakticky neasimilovatelná. Skutečnost, že česká inteligence byla rozhodující složkou odboje, dosvědčuje i to, jak se komunisté nenávistně chovají ke všem složkám nekomunistického odboje bez výjimky, a jak se zoufale snaží vybudovat legendu o komunistickém odboji, používajíce o tom takových pochybených zjevů jako Julius Fučík, volavka getapa, a jiných.
Dr. Jaroslav Drábek
Z vlády doma do vlády v exilu
Str. 95
Po roce 1945 až do komunistického puče, kdy se daly strany tzv. Národní fronty terorizovat od komunistů, nebo aspoň pasivně přihlížely, jak komunisté falšují nejnovější dějiny, byl uměle zveličován každý čin komunistického příslušníka. V tomto temném období jsme si museli často říkat, že generál Alois Eliáš měl vlastně štěstí, když byl popraven nacisty, neboť komunisté by ho jistě hnali na lavici hanby, na lavici obžalovaných před Národním soudem. Také obrovské odbojové zásluhy Vladimíra Grégra byly zcela umlčeny, protože nebyl komunista, a nota bene vnuk z rodiny vzorných českých patriotů Julia Edvarda Grégrů.
První setkání s dr. Benešem
Str. 110
Ve věci svého existenčního zajištění jsem řekl, že zatím mám prostředky, a kdyby se exil protáhl, že si najdu přiměřené zaměstnání, abych mohl být řádně živ. Beneš mi kladl na srdce, abych — kdyby toho byla potřeba — od nikoho nepřijímal žádné peníze a obrátil se na něho. Neskrýval jsem, že v Paříži dr. Outrata mi nabízel půjčku, ale že jsem ji nepřijal. „Ode mne byste však peníze přijal,“ podotkl Beneš, a když jsem záporně zavrtěl hlavou, řekl s úsměvem: „Kolego, pamatujte si, že nejsem Outrata.“
Poměry v československém exilu
Str. 112
Brzy po svém návratu z Londýna do Paříže jsem se náhodou na ulici nedaleko našeho bytu sešel s význačným československým představitelem, armádním generálem Lvem Prchalou. Byl v civilu a nepoznal jsem ho. Připadal mi ustaraný a sešlý. Sám mne zastavil a vykládal, že po svém příjezdu do Francie byl internován a vyšetřován jako nespolehlivý. Tvrdil, že všechna udání proti němu byla vymyšlena, aby mohl být odstaven a nepřekážel Benešovi. Prchala zle láteřil na Národní výbor a na Beneše. Dr. Beneše neuznával jako hlavu odboje, protože kapituloval za Mnichova, ač vojáci — Prchala mezi nimi — ho žádali, aby bojoval třebas proti všem. O Národním výboru nemluvil jinak než jako o „odbojové sebrance“
V Paříži jsem slyšel, že Prchala chtěl v Polsku společně s poslancem inž. Františkem Schwarzem, bývalým členem Národní ligy, organizovat samostatný odboj. Dr. Juraj Slávik mne dodatečně informoval, že byl poslán Benešem z Ameriky zpět do Polska, aby Prchalu usměrnil. Prchala pak skutečně uznal Beneše za hlavu odboje a Slávika za politického zástupce pro Polsko, ale později se zase dostal do odmítavé pozice k Benešovi a Národnímu výboru v Paříži, když naši vojáci zavedli proti němu řízení, protože opustil v Polsku svoji jednotku. To bylo moje první a poslední setkání s generálem Prchalou v druhém odboji. Později v Londýně jsem o něm hodně slyšel, když za podpory některých Poláků byl v opozici proti československé vládě v exilu.
Spor v exilu se zakládal na dvou různých koncepcích, jedné takzvané „vyslanecké“ a druhé takzvané „prezidentské“.
Podle „vyslanecké“ koncepce byli vyslanci, kteří se po 15. březnu 1939 nevzdali svých míst, jedinými právoplatnými představiteli československé státní suverenity u vlády, u níž byli akreditováni. Byli mezinárodně uznanými zbytky autority republiky a měli tedy politicky mimořádně důležitou pozici.
Tuto koncepci prý zastával pařížský vyslanec dr. Osuský. Prakticky to znamenalo, že se po 15. březnu 1939 pokládal za jediného uznaného politického zástupce Československa ve Francii. Osuský pokládal dr. Beneše za soukromou osobu a nikoli za prezidenta republiky. Odůvodňoval to takto: Beneš se doma právoplatně, a to podle svých slov při loučení s národem dobrovolně a bez nucení, 5. října 1938 vzdal prezidentského úřadu a od té doby nikdy ani v Anglii, ani ve Spojených státech neprohlásil, že jeho demise byla neplatná, poněvadž byla vynucena zahraniční silou. Beneš uznával svého nástupce v prezidentském úřadě, dr. Emila Háchu, a dokonce mu k zvolení zvláštním dopisem blahopřál. Dr. Osuský se na základě této koncepce pokládal za oprávněna, aby s francouzskou vládou vyjednával ve všech věcech, týkajících se československého exilu. Osuský uznával Národní výbor, vždyť se stal jeho členem a měl v něm na starosti věci zahraničně politické, ale ve Francii vůči francouzské vládě byl podle svého přesvědčení jedinou osobou, která mohla s úspěchem jednat ve věcech našeho vojska a politické reprezentace.
Podle„prezidentské“ koncepce byl dr. Edvard Beneš stále právoplatným československým prezidentem, poněvadž jeho demise byla vynucena cizími politickými vlivy.
Na lodi v koncentráku
Str.134
… Únava a večerní chlad mne zahnaly na moje místo v trupu lodi, kde jsem něco pojedl ze svých zásob. Můj soused, kanadský katolický bohoslovec, půjčil mi noviny, z nichž jsem se dověděl, že německá vojska nepřetržitě postupují, ač Pétain dal rozkaz k zastavení palby. Němci překročili Loiru u Orleansu, v Burgundsku obsadili Langres a ve Franche Comté Besançon na švýcarské hranici. Kdyby takto pokračovali, měli by celou Francii obsazenou za dva tři dny. Prchal jsem opravdu v poslední chvíli. V novinách jsem také četl, že Sovětský svaz vojensky obsadil Litvu. Když Rusové nemohli dosáhnout toho, aby jim litevská vláda byla po vůli, zabrali prostě zemi. Vzpomněl jsem si na Molotovovu řeč z 1. prosince 1939, v níž každé sovětské zasahování do vnitřních poměrů baltských států prohlásil za žvást a protisovětskou propagandu. Moje přesvědčení, že Stalin má tajnou smlouvu s Hitlerem, bylo znovu potvrzeno. O Velké Británii jsem se z novin nic nedověděl.
Členem vlády v exilu
Str. 142
Viktor Jansa mi především vysvětlil situaci ve Velké Británii. Dunkirk byl podle jeho slov pro Angličany sice tragédií, ale také štěstím a snad záchranou. U Dunkirku Velká Británie ztratila prakticky všechnu svou výzbroj a doma neměla skoro žádné rezervy. Měla jen holé pěsti, jimiž by se byla mohla bránit, kdyby Hitler spustil invazi. Domobrana, takzvaná Home Guard, která byla organizována, aby bránila zemi pro případ německého útoku, neměla většinou kromě loveckých pusek žádné jiné zbraně. Král prý jí zapůjčil ze svých historických sbírek zbraní staré bouchačky, s nimiž se teprve musela učit zacházet. Situace po Dunkirku byla podle Jansy zoufalá, ale Britové nepropadli zoufalství.
Národní krize zocelila celý národ. Místo aby svěsil hlavu, plivl si do dlaní a začal horečně pracovat, aby zajistil obranu země. Tři dny po Dunkirku začaly továrny konečně naplno vyrábět tanky, letadla, děla a jiné zbraně, a domobrana se dala do stavby opevnění proti parašutistům a proti invazi po moři. Dunkirk připravil národ psychologicky na letecké, parašutistické a námořní útoky na britské ostrovy a lid po slavných Churchillových řečech věřil, že se mu podaří útočníka zadržet.
… Beneš nevěřil v žádnou trvalou dohodu mezi Hitlerem a Stalinem a zabrání Besarábie i Bukoviny komunisty pokládal za správné, neboť znamená uplatnění národnostního principu a soustředění Ukrajinců do jednoho státního celku. Přitom řekl, že se po válce nebudeme moci bránit požadavku Sovětského svazu, bude-li žádat, abychom postoupili Podkarpatskou Rus Ukrajině.Byl jsem zaražen Benešovým názorem na Podkarpatskou Rus, zejména proto, že její obyvatelstvo podle mých znalostí nebylo jen ukrajinské, a zeptal jsem se Beneše, zda to znamená změnu programu druhého odboje. Stále opakujeme, podotkl jsem, že bojujeme za starou Československou republiku v předmnichovských hranicích, ale najednou jsme ochotní postoupit její součást jinému. Beneš mně ujistil, že jeho stanovisko neznamená, že se něčeho vzdáváme. Znamená prý jen to, že budeme ochotni dobrovolně Sovětskému svazu postoupit Podkarpatskou Rus, neboť po válce bude určitě Sovětský svaz naším sousedem. Znovu zdůraznil, že náš program zůstává nezměněný: obnovení republiky v předválečných hranicích.
… Opočenský se zlobil na Osuského. Nebýt armády, tak prý se někteří spolupracovníci Národního výboru nedostali včas z Francie a padli do rukou Hitlerových. Evakuace Národního výboru nebyla podle Opočenského názoru řádně organizována. Například Outrata prý jí nevěřil a ujel sám s rodinou do Anglie.
… Londýn začal být plný pověstí a kombinací o příští československé vládě a že vláda má vypadat takto: Šrámek předseda, Masaryk zahraničí, Ingr válka, Slávik vnitro, Němec sociální péče, Ripka propaganda a Osuský, Feierabend a Nečas ministři bez portefeuille. Nečas mi svěřil, že se mu Šrámek jako ministerský předseda nelíbí, ale že se nebude stavět proti němu, protože spolu dobře vycházeli, když doma byli společně ve vládě. Nečas mi potvrdil, že proti Šrámkovi jsou i sociálně demokratičtí odboráři Jiří Štole a Josef Kosina a také dr Jaroslav Stránský. Ohledně Stránského jsem byl překvapen a nechtěl jsem tomu věřit. Konečně mne Nečas informoval, že Beneš jednal s československým německým sociálním demokratem Wenzlem Jakschem o účast Němců ve vládě, ale že se dohodli, že se tato otázka odloží na pozdější dobu. Proti Jakschově účasti se prý ostře postavili všichni členové pařížského Národního výboru a někteří z nich se prý staví nejen proti Jakschovi, ale také proti mně.
Od jiných jsem slyšel, že proti mému jmenování ministrem jsou také komunisté, a četní vojáci, zejména levě orientovaní důstojníci. Ti jsou prý také proti Ingrovi a Šrámkovi a intervenovali proti nám u prezidenta Beneše. Věděl jsem, že námitky proti mně jsou politické. Nevěděli nic o mé činnosti proti Němcům a že jsem byl už doma jako člen Eliášovy vlády ve styku s Benešem. Vadil jsem jim hlavně jako agrárník. Někteří stavěli se proti mně ze zásadních důvodů, že se prý musí dělat dělítko mezi vládou doma a vládou v exilu. Ripka mi to řekl přímo a dr. Prokop Drtina to nepřímo vzkázal po Opočenském.
… Všechny tři baltické státy se rozhodly, že se zřeknou politické samostatnosti a připojí se k Sovětskému svazu. Odhlasovaly to prý dobrovolně jejich parlamenty a jejich lid se prý nemůže dočkat, až Nejvyšší sovět schválí jejich připojení k Sovětskému svazu. Tyto tři státy přijaly nové ústavy, vyvlastnily všechen průmysl a banky, provedly pozemkovou reformu a zatkly všechny, kdo nesouhlasili s „vůlí lidu“. Tak skončily smlouvy baltických států se Sovětským svazem o přátelství a vzájemné pomoci.
Hitler se ve své řeči z 19. července chlubil, že už nikdo nikdy Německo a Sovětský svaz od sebe neoddělí, a litoval britský lid, že na něj přijde bída a hlad, poněvadž Churchill se nechce s Německem dohodnout a uzavřít s ním mír. Němci začali bombardovat britské ostrovy a vše působilo dojmem, že Němci v nejbližší době chystají invazi. …
Československá vláda i když jen provizorní
Str. 162
… Dr. Milan Hodža byl vhodným kandidátem na ministerské předsednictvo. Měl ve světě hodně známostí, znal cizí řeči, dovedl vystupovat na mezinárodním fóru a byl iniciativní a energický. Byl jednou z vedoucích politických postav doma a měl značné zásluhy o rychlé vzkříšení a moderní náplň slovenského života. Protože prezidentem republiky byl Čech, považoval jsem za vhodné, aby ministerským předsedou byl Slovák, který byl už doma ministerským předsedou, a to za mnichovské krize. Britské vládní kruhy by byly Hodžu velmi vítaly jako vedoucí osobnost. Proti Hodžovi bylo ovšem možno uplatnit vážnou námitku, že se neozval žádným protestem po 15. březnu 1939, když se Slovensko prohlásilo samostatným státem a české země se staly protektorátem Německa, ač žil v té době ve svobodné cizině. Hodža hájil samobytnost Slováků a chtěl, aby ji Beneš uznal už v exilu, a žádal, aby byl nad Národním výborem v Paříži ustaven ještě zvláštní stranicko-politický orgán. To bylo proti Benešově koncepci právní kontinuity první republiky a nestranickosti druhého odboje. Hodža vystupováním proti Národnímu výboru v Paříži jako funkcionář Národní rady rušil jednotu odboje, kterou Beneš pokládal za základní podmínku úspěchu práce v zahraničí.
Nevadilo Benešovi, že Hodža byl agrárník? Nebyl překážkou záhadný telegram, který francouzský vyslanec v Praze Delacroix poslal 20. září 1938 francouzskému ministru zahraničí Georges Bonnetovi? (O telegramu budu mluvit v kapitole „Práce ve vládě“.) Nepadal v úvahu také zdravotní stav Hodžův, který nebyl uspokojivý?
Bechyně byl bystrý a energický pracovník s velkou politickou zkušeností. Doma byl několikrát náměstkem ministerských předsedů. Byl dobrý žurnalista a náležel k levici, kterou Beneš označoval za vedoucí element v osvobozené republice. Bechyně odešel z domova ilegálně, čímž protestoval proti zřízení protektorátu, stejně jako Šrámek. Neznal však cizí řeči, byl v cizině neznám, ač měl určité styky s britskou Labour Party. Dával však často najevo bouřlivácké politické názory, které se do exilu nehodily. Nesouhlasil také s Benešovou koncepcí nestranickosti druhého odboje. A konečně: byl vážně nemocen. Už doma trpěl tuberkulózou plic a v exilu míval chrlení krve. To byly podle mého názoru důvody, proč se Beneš ze tří nápadníků na místo předsedy vlády rozhodl pro Šrámka a nejmenoval Hodžu nebo Bechyně. Mohu se ovšem mýlit.
Korespondence, která byla vedena mezi britským ministrem zahraničních věcí lordem Halifaxem a Benešem a vedla k uznání čs. provizorní vlády v exilu, byla vládě předložena teprve na žádost ministra dr. Osuského. Ukazovala, že britské uznání naší vlády neznamená ani uznání právní kontinuity první republiky, ani jejích hranic, a že naše vláda reprezentuje jen český a slovenský lid, ale nikoli Československou republiku. Čs. vláda v Londýně byla tedy v odlišné situaci v porovnání s ostatnímu exilovými vládami v Londýně.
Proč tomu tak bylo? Velká Británie spolupodepsala mnichovskou dohodu a nechtěla prohlásit, že ji pokládá za neplatnou. Přímým důsledkem Mnichova bylo nejdříve okleštění a pak rozdělení republiky na tři části. Britská vláda se nechtěla uznáním právní kontinuity první republiky vázat ve věci československých hranic. Mimo to v Protektorátě stále byla česká vláda a Slovensko mělo také svou vládu.
Beneš ve své rozhlasové řeči k domovu z 24. července 1940 stál na stanovisku právní kontinuity první republiky a jejích předmnichovských hranic. Prohlásil, že jsme neuznali Mnichov, že Masarykova republika žije právně a politicky dále, že právně on sám nepřestal být prezidentem republiky, že právně a politicky neexistuje nic, co provedl nacismus po 15. březnu 1939, a že je neexistující a bezprávné všechno, k čemu jsme byli od září 1938 nezákonně a neústavně přinuceni. Také Ripka jako mluvčí naší vlády v exilu trval ve svých veřejných projevech na kontinuitě první republiky a na předmnichovských hranicích.
… Československý exil přijal nově jmenovanou vládu bez nadšení. Komunisté žijící ve Velké Británii vydali zvláštní šestnáctistránkovou brožuru „Czechoslovakia’s Guilty Men, What The Czechoslovak Provisional Government Stands For“(Českoslovenští viníci; oč usiluje československá prozatímní vláda). Stavěli se v ní ostře proti vládě a dokonce ji činili odpovědnou za tragické osudy našich vojáků ve Francii, ač v té době vláda ještě neexistovala. Stejně ostře napadali prezidenta Beneše. Beneš se prý nemůže opírat o podporu krajanů za hranicemi, neboť se dvě třetiny organizací amerických Čechů a Slováků na sjezdu v Chicagu ve dnech 28. a 29. dubna 1939 vyslovily proti podpoře jeho politiky. „Jediná síla, na kterou se může spoléhat ve svém boji, je naše vlastní síla, síla pracujícího lidu všech národů a mocný Sovětský svaz,“ stálo v komunistické brožuře. Sovětský svaz byl v té době ovšem Hitlerovým spojencem a pomáhal mu k vítězství strategickými dodávkami všeho materiálu. Jak vidět, čs. komunistům to nevadilo...
Práce ve vládě
Str. 169
… Masaryk si stěžoval na továrníka Jana Baťu, který místo aby podporoval odboj, chová se tak, že se dostal na anglickou černou listinu pro své obchody s nacisty. Zato se velmi pochvalně vyslovoval o Tomíku Baťovi, synu zakladatele závodů Tomáše Bati, který v Kanadě ve vesnici Frankfortu založil nové sídliště Batawu a v něm továrnu podporující spojenecké válečné úsilí a náš odboj. (JAB byl největší podporovatel odboje v ČSR, zachránil i 2000 židovských rodin! J.Š.)
… Dožili jsme se velkého zklamání, když Spojené státy v únoru 1941 jmenovaly vyslance A. P. Drexel Biddlea u emigračních vlád Belgie, Holandska, Norska a Polska, ale nikoli u naší vlády. Byl to novy důkaz, že naše provizornost je něco méněcenného a že je rozdíl mezi námi a jinými emigračními vládami. Beneš byl velmi rozmrzen. Prezident byl na důsledky naší provizornosti velmi citlivý. Viděl jsem to, když mi ukazoval úvodník Timesů z 3. března 1941, který vypočítával, že Bulharsko je už sedmá země, kterou Hitler obsadil, ale nás do obsazených států nepočítal. A Times byly neoficiálním mluvčím britské vlády.
… Když jednotliví ministři poslali prezidentovi svá vyjádření o mírových cílech, mluvilo se na schůzkách o našich příštích hranicích a o řešení našeho německého problému. Prezident nám neřekl, od koho dostal jaké návrhy, ale stavěl se proti zabírání cizího území a spíše byl ochoten k hraničním ústupkům. Naznačil, že by bylo možno postoupit Německu výběžky Čech a Moravy, jejichž ztráta by neohrožovala politickou a hospodářskou samostatnost naší republiky, a hájil ústupky na hranicích slovensko-madarských.
Hlavní body návrhů, které jsem v březnu 1941 poslal prezidentovi, byly tyto:
1. Obnova hranic první republiky s tím, že hraniční čára proti Německu nebude vedena po hřbetech hor, nýbrž po jejich svazích na německé straně. Navrhoval jsem připojení Petržalky s okolím ke Slovensku. Dával jsem v úvahu žádat na Rakousku úzký pruh země na pravém břehu Moravy, jímž podle projektů měl být veden dunajsko-oderský kanál. Nepřál jsem si žádných změn vůči Polsku a Rumunsku.
2. Konec mezinárodní ochrany menšin. Nové Československo musí být státem Čechů, Slováků a Podkarpatských Rusů. Otázka národních menšin a úprava jejich poměrů bude vnitřní věcí státu. Kdo by s ní nesouhlasil, může se vystěhovat a dostane za svůj majetek plnou náhradu.
3. Povinnost Německa přijmout všechny říšskoněmecké občany, kteří budou po válce vyhoštěni, poněvadž se provinili proti republice nebo jejím českým obyvatelům. Německo nesmí mít právo přezkoumávat důvod vyhoštění.
4. Stejná povinnost jako pod bodem 3 postihne také Maďarsko.
5. Náhrada škody způsobené Německem a Madarskem, ale žádná válečná pokuta.
… Na čajích u prezidenta se také mluvilo o organizaci střední Evropy. Prezident od počátku upozorňoval na to, že žádná středoevropská federace nesmí být nepřátelsky zaměřena proti sousedním státům a musí mít přátelský vztah k Rusku. Všichni jsme se shodovali, že spolupráce s Poláky má být slibným počátkem středoevropské federace nebo konfederace.
… Ve vládě jsme všichni byli jednotni, že naše zahraniční akce nemůže a nesmí být založena na politických stranách, nemáme-li se dostat do vnitřních stranických sporů, které by ohrožovaly naši věc na mezinárodním fóru. Nebylo ani možno postupovat jinak, poněvadž složení politické emigrace nebylo shodné s politickým rozvrstvením národa. Ripka vyjádřil stanovisko vlády v článku „Strany a stranictví“, který uveřejnil v Čechoslováku z 18. dubna 1941. V tomto článku napsal také svoje mínění o stranickém dělení v budoucnosti:
„...bývalé politické strany, tak jak byly v první republice, jsou v národě celým vývojem od Mnichova překonány. Nechci tím říci, že vymizeli jednotlivci neb i skupiny agrární, lidovecké, živnostenské, sociálně demokratické, národně sociální, národně demokratické atd. Jistě, že existují dále; přezimují doufajíce, že jejich čas se navrátí a že budou pokračovat v tom, kde museli přestat v říjnu 1938. Ale to jsou lidé byvší. Minulost se nevrátí a nikdo rozumný si ani nemůže přát, aby se vrátila... Mluvíme-li proti obnovování stran, máme na mysli strany staré; jsme přesvědčeni, že jsou vývojem překonány, a že by bylo přímo národu škodlivé, kdyby se obnovovaly anebo se dály pokusy o jejich obnovení...“
Nahrážka parlamentu. Státní rada
Str. 177
… Komunisté se stavěli proti Národnímu výboru v Paříži, sabotovali ve Francii naše vojenské úsilí, rozvraceli naše vojsko v Anglii, dělali intriky před jmenováním naší exilové vlády, a tak všemožně zeslabovali náš odboj. Stavěli se také proti Velké Británii a podporovali politiku Stalinovu, který spolupracoval s Hitlerem.
… Prezident oponoval tak ostře mému názoru, že jsem měl dojem, že o zastoupení Němců je už dohodnut s poslancem Wenzlem Jakschem, představitelem německých sociálních demokratů z ČSR. Beneš mi v rozhovoru řekl, že v předmnichovských jednáních dával svým takzvaným čtvrtým plánem henleinovcům všechno, co si přáli, a že by nebylo spravedlivé, kdybychom v exilu chtěli našim demokratickým Němcům odpírat politické zastoupení. Jestliže jim dáme zastoupení ve Státní radě, ještě jim nic nedáváme, nýbrž jim jen poskytujeme fórum, na němž mohou přicházet se svými požadavky. A prezident dodal, že Němci ve svých požadavcích musí být velmi opatrní vzhledem k tomu, co se stalo 15. března 1939 a co se děje v Protektorátě, a že to řekl Jakschovi, a ten to vzal na vědomost.
… Ve Státní radě bylo 12 členů vlády, kteří neměli hlasovací právo, takže zbývalo 19 členů s hlasovacím právem. Poměr Čechů a Slováků byl 21:9 a za Podkarpatskou Rus byl členem dr. Pavel Cibere. Komunističtí členové Národního shromáždění bez ohledu na národnost a demokratičtí němečtí členové téhož shromáždění byli vyloučeni z členství ve Státní radě. V Anglii žili komunističtí senátoři Karel Kreibich, František Malík, Karla Pfeiferová, Josef Svoboda a Vítězslav Mikulíček, a komunističtí poslanci Kurt Babel, Gustav Beuer, Alfred Hádek, Anežka Hodinová-Spurná a Josef Valo. Demokratičtí němečtí členové Národního shromáždění v exilu byli: Wenzel Jaksch, Irena Kirpalová a Fr. Kógler. Z českých poslanců nebyl členem Státní rady inž. František Schwarz, příslušník Národní ligy, žijící také v Anglii.
… Sledoval jsem pozorně každé Benešovo slovo. Beneš prohlásil, že jsme nikdy Mnichovskou dohodu nepřijali a neuznali, že naše zákonná vláda nikdy nedala souhlas k provádění obsazení našeho území. To neodpovídalo skutečnostem. Dále prohlásil, že náš parlament nic z toho, co se stalo, ani neschválil, ani neratifikoval. To bylo správné, a byla to zásluha druhé vlády generála Syrového a vlády Beranovy, a tím se podle naší ústavy Mnichov nestal platný. Beneš dále správně konstatoval, že takzvaná druhá republika, mezinárodními kruhy fakticky považovaná za pokračovatelku první republiky, byla zničena mezinárodním zločinem, který se kryl podlým, nečestným a zbabělým atentátem spáchaným na prezidentu druhé republiky.
V celé prezidentově řeči nebylo jediné slovo namířeno proti Háchovi nebo proti protekorátní vládě. Považoval jsem to za důkaz, že Beneš věří mým referátům, které jsem mu přednesl po příchodu z domova, zejména že si je vědom těžkého postavení, v němž se Hácha a Eliášova vláda nacházejí po francouzské porážce.
Plně jsem souhlasil, když prezident prohlásil, že „vše, co děláme, je dočasné, a to jen po dobu války, a že ty věci nemají tvořit žádných trvalých precedentů, a že svobodný lid československý si rozhodne pak sám, jakou cestou půjde a co změní.“
Nebyl jsem překvapen, že Němci nejsou zastoupeni ve Státní radě, poněvadž jsem věděl od Beneše i od Jaksche, že se neshodli. Silně mě však překvapilo, když jsem slyšel z prezidentových úst, že jednal o vstup do Státní rady s komunisty, že chce v ní mít živel, který osvobozovací boj sabotoval a že se mi o tom ani slovem nezmínil. To a jak jsem se dodatečně od něho samého dověděl, měl už soukromý příslib Benešův, že bude jmenován nasvědčovalo, že mi nedůvěřuje a vidí ve mně jen agrárního straníka.
Beneš si ve svém poselství postěžoval, že Francie a Velká Británie neuznaly naši vládu v první den vypovězení války, a že Velká Británie neuznala právní kontinuitu první republiky a její hranice. Sovětskému svazu však nevytkl, že svou politikou podporuje Hitlera a že neuznal naši vládu. Vysvětloval jsem si to tím, že se mu nezdálo diplomatické zmiňovat se o těchto nepříjemných věcech, poněvadž ve své řeči vyslovil přesvědčení, že Sovětský svaz přejde v pravou chvíli na druhou stranu.
První schůze Státní rady dávala mnoho látky k přemýšlení. Benešovo poselství mělo v sobě mnoho rozporů, kterým jsem nerozuměl, ale které jsem později pochopil. Také věty odpovědi předsedy Státní rady Bechyně: „Moudrý člověk ví, že jeden mozek všechno nepromýšlí, jedny ruce všechno nevykonají a jedna osobnost všechno neobsáhne... Chci dále říci, že vůdcem demokratického národa nemůže být diktátor...“ naznačovaly, že mezi ním a Benešem jsou stále velké rozpory, a to nebylo dobré znamení do budoucnosti.
… Druhou plenární schůzi konala Státní rada 14. ledna 1941 už ve svém domě v Gwendolen Avenue v Putney. Umístění Státní rady v této části Londýna bylo hodně kritizováno a tvrdilo se, že se tak stalo na přání Bechyňovo, protože bydlel pár kroků nedaleko. Sídlo Rady bylo daleko od středu města, daleko od všech ministerstev a chodit tam znamenalo velkou ztrátu času. Mimoto místnost určená pro zasedání byla nevhodná. Měla tak špatnou akustiku, že musela být přepažena záclonou, aby bylo slyšet. Když jsem přišel poprvé do nových místností Rady, viděl záclonu a vzpomněl si na rozpory mezi Bechyněm a Benešem, prohodil jsem k Bechyňovi: „Tady je to jako v loutkovém divadle. Kdopak tady bude hrát? A kdopak tady bude tahat za provázky?
… Státní rada byla od začátku živnou půdou, v níž klíčila stranická politika, a „Nová svoboda“ byla pokusem vytvořit v exilu socialistický tiskový orgán. Sváděl k tomu příklad komunistů, kteří ustavili ve Velké Británii svou stranickou organizaci za vedení poslance Gustava Beuera a později Václava Noska, a organizaci mládeže s časopisem „Mladé Československo“.
Co jsme věděli o situaci v Protektorátu
Str. 187
… Když jsem se stal členem vlády, byl jsem přesvědčen, že budeme v ministerských radách dostávat pravidelné zprávy o situaci doma. Od Jansy jsem věděl, že plukovník Moravec je první osoba, kterou prezident Beneš každé ráno přijímá, a předpokládal jsem, že prezident bude zprávy o situaci odevzdávat vládě. V ministerských radách jsme se vsak o poměrech doma nedověděli nic; zprávy od zpravodajské služby nebyly nám předkládány a nikdo o nich nereferoval.
Intermezzo o Janu Masarykovi
Str. 189
… V Londýně jsme se rychle spřátelili. Masaryk nezakrýval, že úřad ministerstva zahraničních věcí přijal teprve po dlouhém zdráhání a jenom na Benešovo výslovné přání. Od Ripky jsem věděl, že mezi prezidentem a Janem Masarykem bylo vyměněno několik telegramů, než Jan konečně k tomu svolil. Když jsme se s Janem sblížili, řekl mi, že ho nebaví být ministrem a poslouchat různé hádanice v ministerských radách, ale že úřad ministra zahraničních věcí přijal, poněvadž otec mu před smrtí řekl: „Nikdy neopouštěj Beneše.“ Jan ten příkaz přijal a otrocky věrně ho vykonával. Přesvědčil jsem se mnohokráte — a patrně také moji kolegové v londýnské vládě —, že Masaryk svůj úřad vykonával bez nadšení. V zahraniční politice byl poslušným nástrojem prezidenta Beneše a byl rád, že nemusí dělat žádná vážná rozhodnutí. Když se v ministerských radách jednalo o kontroverzních věcech a stanoviska se ostře rozcházela, Masaryk se většinou neúčastnil debat, a když mělo dojít k bojovnému hlasování, odešel ze schůze s omluvou, že má nějakou důležitou věc. Jan Masaryk byl výborný propagátor. Nepřeženu, že v tom směru měl rys geniálnosti. V každé situaci věděl, co má říci, aby to chytlo posluchače. Jeho rozhlasové projevy z Londýna za války ho udělaly doma známým a populárním, a každý se těšil na „Honzovy řeči“. V druhém odboji se svou propagační činností ohromně zasloužil o naši věc, zejména ve Spojených státech. Všichni, kdo s ním přišli do styku, měli ho rádi, poněvadž hýřil humorem a rád pomáhal lidem. Hlavně malým lidem. Masaryk byl v tom směru jedním z nejušlechtilejších lidí, které jsem v životě potkal.
Rozhovory s Benešem
Str. 192
… Princip kontinuity neplatí pro vnitřní naše poměry. Neplatí pro poměr mezi Čechy a Slováky nebo mezi Čechy a našimi Němci, který se v nové republice jistě změní. V exilu však nemůžeme dělat žádné změny; o nich může rozhodnout po osvobození jen národ doma. V hospodářských a sociálních poměrech platí princip revoluce. Nastane-li v Evropě po válce radikální změna hospodářských a sociálních poměrů, začleníme se do tohoto revolučního hnutí. Není však v našem zájmu toto hnutí předcházet, jako by bylo chybou zůstávat za ním. Zatím nevidíme jeho obrysy, ale můžeme předpokládat, že bude znamenat doplnění demokracie politické demokracií hospodářskou a sociální. Tak bude dokončen vývoj demokratizace světa, který se začal za první světové války. Musíme však dbát toho, abychom tuto revoluci udrželi v rozumných mezích a zabránili zkomunizování vlády a země. Podle Beneše je náš národ tak vyspělý, že se to podaří. Ale zároveň se Beneš netajil obavami pro případ, že by se to nepodařilo.
… Molotov prohlásil, že Francie prohrála, poněvadž podceňovala roli Sovětů, a vysvětloval britskou neochotu přijmout Hitlerovu nabídku z 19. července 1940 na uzavření míru tím, že Velká Británie chce podržet kolonie a pokračovat v imperialistické politice. Molotov ubezpečil Hitlera, že Sověti zůstanou neutrální a dodrží smlouvu, která Hitlera zabezpečuje na východě. Události v Evropě jen posílily sovětsko-německou smlouvu, a proto každý pokus o vyvolání nepřátelství mezi Sovětským svazem a nacistickým Německem je marný. Molotov řekl, že vtělení baltických republik do Sovětského svazu se prý stalo na přání lidu, jak ukázaly plebiscity, a liboval si, že se Sovětský svaz zvětšil o 2,888.000 Litevců, 1,950.000 Lotyšů a 1,120.000 Estonců. Zabrání Ukrajiny a Bílé Rusi přidalo 13 miliónů osob a zabrání Besarábie a Bukoviny 10 miliónů lidí, takže Sovětský svaz má 193 miliónů obyvatel.
Netajil jsem se před Benešem svým odporem k chování Sovětů a svými obavami, aby se nakonec Sověti nedohodli s Hitlerem o rozdělení zájmových sfér na celém euro-asijském kontinentu a v Africe. Prezident vtělení baltických států do Sovětského svazu neschvaloval, ale sovětský postup nepokládal za tak hodný zavržení jako já. Řekl, že chování Sovětů je vysvětlitelné z důvodů politické a vojenské bezpečnosti. Přitom poznamenal, že Britové — na rozdíl od Spojených států, které ihned a jasně sovětský zábor neuznaly — rozmýšlejí, jaké stanovisko mají zaujmout. Baltické státy, řekl Beneš, se Britům zdají příliš malé a jejich geografická poloha taková, že jednání Sovětů má jakési oprávnění. Když jsem se ostře postavil proti takovému názoru, prezident neodporoval.
Při této návštěvě jsem se zeptal Beneše, zda jednal o uznání naší vlády se Sověty. Dověděl jsem se totiž od Bechyně, že Beneš jednal se sovětským velvyslancem u britské vlády Majským, aby Sověti uznali naši vládu a právní kontinuitu i hranice první republiky. Bechyně tvrdil, že se Beneš zlobí na Angličany, že neuznali právní kontinuitu a hranice první republiky a chtěl by je k tomu donutit sovětským uznáním.
… Churchillův projev v tento černý den a v této smutné době měl podle mého přesvědčení ohromný význam pro naše doma. Slavnostně vyhlásil, že Velká Británie odmítla uznat výboje Německa ve střední Evropě a kdekoli jinde, že obnovu čs. svobody učinila jedním z hlavních válečných cílů a že hodina osvobození přijde. Navrhl jsem proto v ministerské radě, aby vláda Churchillovi poděkovala. Můj návrh byl zamítnut, poněvadž prý Churchillův projev nevyzněl podle Benešova přání.
… Za britskou vládu prezidentovi odpověděl diplomatický zástupce u naší vlády Bruče Lockhart dopisem z 11. listopadu 1940 tohoto znění:
Vážený pane prezidente,
odvolávaje se na Váš dopis z 10. října, v němž se zmiňujete o některých výkladech v československých kruzích, týkajících se řeči ministerského předsedy v rozhlase k československému národu z 30. září 1940, jsem nyní s to dá- ti Vám pro soukromou informaci Vaší Excelence tuto odpověď:
Projev ministerského předsedy z 30. září musí být čten jako celek a nesmí být nesprávně vykládán vytržením jistých pasáží z celého kontextu. Mluvě o mnichovské dohodě pan Churchill pouze konstatoval, že tato dohoda byla zrušena, a každý jiný výklad neb interpretace této poznámky by byly zbytečné. V této souvislosti dovoluji si Vaši Excelenci upozornit na dopis lorda Halifaxe Vám z 18. července 1940. V tomto dopise Jeho Lordstvo praví: „Přeji si, aby bylo jasno, že vláda Jeho Veličenstva, přikročujíc k tomuto uznávacímu aktu, nemá v úmyslu se tím předem zavázat, že v budoucnu uzná nebo bude podporovat stanovení kterýchkoli hranic ve střední Evropě.“
Jsem zmocněn oznámit Vám oficiálně, že tento výklad byl míněn tak, aby se vztahoval na všechny hranice vůbec, včetně takzvaných mnichovských hranic. Věřím, že toto prohlášení umožní Vaší Excelenci odmítnout kritiky, které, zdá se, nejsou na místě v době, kdy oba naše národy bojují za své bytí.
Rozhovory s Benešem mi ukazovaly, že si není jist, zda jeho rozhodnutí za Mnichova nebojovat, bylo správné. Také to prozrazovaly veřejné projevy. K výročí Masarykovy smrti Beneš rozhlasem domů řekl, že „Masarykův úsudek o nacismu, jejž mu často až do své smrti opakoval, byl zdrcující, a že Masarykův závěr byl vždy jen jediný: „Ať se děje, co děje, vytrvat a nepovolit v boji proti tomuto zlu a zničit je až do kořenů.“ Beneš v témže projevu řekl, že „zachovat Masarykovi věrnost znamená jít do boje do všech důsledků, nekompromisně a bez ohledu na cokoli, do boje na všech frontách proti německému barbarství.“ Neříkal tím, že jsme měli bojovat, kdybychom se řídili Masarykem?
Také věty v Benešově projevu k Státní radě, 11. prosince 1940, že „národ o svou svobodu musí vždycky vojensky bojovat“ a že „Československo bylo hotovo válku podniknout v roce 1938 i za cenu jednoho miliónu československých životů“, jsem nedovedl dobře srovnat se skutečností, že jsme nebojovali.
Na obědě pořádaném 8. ledna 1941 Britským národním výborem pro obranu (British National Defence Committee) Beneš řekl:
„Československo potřebovalo k svému rozhodnutí (nebojovat) více hrdinství a odvahy, než bylo třeba k tomu, aby byl dán rozkaz k útoku na nepřítele. V onom kritickém okamžiku si naši vojenští velitelé vyžádali poradu se mnou jako s prezidentem republiky a nejvyšším velitelem československé armády. Za rozpravy žádali, abych odmítl kapitulovat a dal rozkaz k postupu proti německému vojsku, jež by vstoupilo na československé území. Vyhrožovali i prosili, někteří plakali. Řekl jsem jim, že plně uznávám jejich smysl pro povinnost i odpovědnost armády k národu a státu. Odmítl jsem však jejich návrh a zakončil rozhovor slovy: Válka přijde rychle, Anglie a Francie by dnes nebojovaly, ale naprosto jistě budou přinuceny bojovat později. Stůjte pevně, připravte sebe i vojsko. Národ to musí vydržet. Nedejte se unést, ať se stane cokoli, a vyčkávejte správný okamžik. Pak se dáme znovu do boje jako v roce 1914.“
Současně však řekl: „...nové hranice byly (Mnichovem) stanoveny tak, že tento stát (Československo) nebyl nadále schopen vojenského odporu.“
Bylo správné za Mnichova nebojovat, když jsme věděli, že mnichovskými hranicemi ztrácíme možnost vojenského odporu? Neznamenalo to vydat se na milost a nemilost Hitlerovi? Neměli přece jenom vojenští představitelé pravdu?
… Ve veřejných projevech Beneš tvrdil, že události mu daly za pravdu a že naše mnichovská politika bude zdrojem ohromné mravní síly národa. Přitom se mě vsak snad při každém setkání ptal, jak se máme z Londýna chovat, abychom udrželi národ v odporu proti nacistům, ale nevystavovali ho zbytečným obětem. Možnost omylu ve svém mnichovském rozhodnutí mi nikdy nepřiznal, ač sám sobě v tom směru patrně kladl mnoho otázek: Nebude mnichovské rozhodnutí nebojovat působit opačně, než jak veřejně hlásám? Nebude zdrojem oportunistické, a dokonce defétistické nálady národa? Nebude pramenem mravní slabosti, zejména pro slabší jedince? Nebude svádět ke kolaboraci s Němci, když každý odpor je nemožný?
Na začátku roku 1941 jsem si už byl jist, že Mnichov Beneše pronásleduje těmito otázkami a že se jich nemůže zbavit, ač o to v duši usilovně bojuje. Byl jsem přesvědčen, že prezident žije v hrozném dilematu. Začíná cítit, že se za Mnichova bojovat mělo, ale nechce to přiznat. Jen ve velikonočním poselství roku 1941 řekl: „Dodnes litujeme, že jsme nebojovali.“ Beneš byl asi ve stejném duševním stavu jako Hácha, když uvažoval o správnosti svého berlínského podpisu. Hácha to však ve svých soukromých rozhovorech přiznal, a tím trochu odlehčil svému svědomí.
… Beneš naproti tomu byl ochoten Sovětům odpustit, co by jiným neodpustil, poněvadž — jak mi několikrát řekl — jejich chování za Mnichova bylo bezvadné a byli ochotni nám pomoci. Nevadilo mu, že měli smlouvy s Hitlerem, pomáhali mu strategickými dodávkami a brojili proti „imperialistické válce“ západních mocností. Také mu nevadilo, že neuznali naši exilovou vládu. Pro všechny sovětské činy nacházel nějakou omluvu. Jednou to byla vojenská nepřipravenost, a tedy snaha získat čas, a jindy to bylo úsilí vyhnout se válce před tím. než do ní budou strženy Spojené státy. Dospěl jsem k závěru, že Benešovo politické myšlení trpí komplexem Mnichova, a že s tím musíme do budoucna počítat.
Poměry v Protektoráte
Str. 202
… Když přišly zprávy, že Němci chtějí doma pořádat plebiscit a po něm dát Protektorátu větší autonomii, president se se mnou dlouho radil. Soudil jsem, že ani Hácha ani Eliáš by plebiscit nepřipustili a raději odešli z vlády. Ripka však měl z plebiscitu obavu, aby se pod nátlakem nenašla velká část obyvatelstva, která by hlasovala pro německé stanovisko, byl pro útočnější způsob našeho londýnského vysílání a chtěl, aby se doma politika vůči Němcům zradikalizovala. Varoval jsem prezidenta před tím, abychom z Londýna přikazovali, co se doma má a co nemá dělat. Zdůraznil jsem, že plně věřím Háchovi Eliášovi a ti že nejlépe dovedou posoudit, co je doma únosné. Po nějaké době mi prezident řekl, že se potvrdilo moje stanovisko, že ani Hácha ani Eliáš žádný německý plebiscit nepřipustí. Vzkázal Háchovi, že se plebiscit nesmí za žádnou cenu konat a Hácha mu obratem odpověděl, že by on i Eliášova vláda odstoupili, kdyby tomu nemohli zabránit, a že by sám, kdyby toho bylo třeba, následoval příkladu maďarského ministerského předsedy hrabětě Telekiho. Beneš mi řekl, že měl z těchto dopisů velkou radost a ukázal je Angličanům. Háchovy dopisy prý udělaly na Foreign Office ohromný dojem.
Poměr k našim Němcům
Str. 204
… v Tatranské Lomnici jsem v roce 1937 poznal poslance Wenzla Jaksche. Czech a Jaksch byli němečtí sociální demokrati a z rozhovorů s nimi jsem se mohl přesvědčit o jejich loajalitě k naší republice. Na našem statku Šmikousech na Podbořansku měl jsem příležitost poznat své sousedy,, německé rolníky. Postupem času jsem měl mezi našimi Němci řadu dobrých přátel, hlavně mezi německými družstevníky a německými agrárníky.
… Nebyl jsem překvapen, že Němci nejsou zastoupeni v první Státní radě, poněvadž jsem věděl od Jaksche, že se s prezidentem nedohodl. Jaksch mi řekl 30. října 1940, když jsem ho navštívil, že žádal Beneše, aby s ním před vstupem Němců do Státní rady jednal o jejich postavení v nové Československé republice. Jaksch se odvolával na svou politiku před Mnichovem a po Mnichově a chtěl od Beneše písemný příslib, že se Němci v republice budou těšit zvláštní teritoriální autonomii. Beneš mu to odepřel s poukazem, že nikdo — ani prezident republiky — nemůže dát podobný slib, poněvadž o postavení Němců po válce bude muset rozhodnout národ doma. Jaksch mi řekl, že se za těchto podmínek vyslovil proti účasti Němců ve Státní radě. Řekl jsem Jakschovi, že plně souhlasím s prezident- tovým stanoviskem. Ukázal jsem na to, že poměr Čechů a Němců po válce budou určovat dosud neznámé okolnosti. Zatím nevíme, jaké budou naše hranice a kolik Němců v nich zbude, a proto je předčasné o těchto věcech mluvit. Stejně nesnadné je posoudit, jaký vliv budou mít válečné události na spolužití obou národů. Konečně jsem řekl Jakschovi, že, pokud vím, je proti němu i jeho vlastní tábor, a citoval jsem mu prohlášení, které 18. října 1940 vydalo 24 bývalých funkcionářů německé sociální demokracie v Československu, mezi nimi členové parlamentu Irena Kirpalo- vá a František Kögler.
Jaksche jsem vsak nepřesvědčil. Tvrdil, že jeho Treugemeinschaft Sudeten-deutscher Sozialdemokraten má právo mluvit za Němce v Československu, poněvadž ti, kdo se od ní odštěpili, doma neměli žádný vliv a ani v exilu mnoho neznamenají. Z rozhovoru jsem poznal, že Jaksch příliš myslí v představách posledních dvaceti let a pod vlivem jednání Josefa Seligera, vůdce německých sociálních demokratů, s Tuzarem. Litoval jsem, že politika henleinovců ovlivňuje Jakschovo stanovisko a že Jaksch pokládá za únosné přijít s požadavkem autonomie v době, kdy český národ doma v Protektorátě trpí a Československá republika byla nacisty zničena. Litoval jsem toho tím více, že jsem za návštěvy Jaksche v Beckenhamu poznal, že Jaksch i má český lid velmi rád.
Když jsem 6. listopadu 1940 referoval Benešovi o svém rozhovoru s Jakschem, Beneš mi řekl, že Jakschovi jasně vyložil, že v exilu nemůže být řeči o německé autonomii a že český národ nesnese, aby stále, jako dosud, žil pod německým tlakem. Z Benešovy řeči jsem však poznal, že zastoupení našich Němců ve Státní radě stále pokládá za důležitou věc. Beneš v té době pomýšlel vytvořit po válce ryze německé okresy a říci Němcům, že mohou žít v nich nebo se vystěhovat z Československa. Nebylo mi známo, zda byl v tom směru pod tlakem Angličanů.
Při této příležitosti Beneš také se mnou mluvil o svém jednání se zástupci Henleiriovými Kundtem a Sebekovským v září 1938. Oznámili Benešovi, že nevěří ministerskému předsedovi Hodžovi, a proto přicházejí se svými požadavky přímo k němu. Beneš se jich nejdříve zeptal, zda budou věřit jeho podpisu, a když přisvědčili, požádal je, aby sepsali své požadavky. Učinili tak, a on je podepsal. V henleinovské straně prý z toho bylo zděšení. Jeden z vedoucích nacistů se vyjádřil: „Um Gottes Willen, der Mann hat uns alles gegeben.“ Odpovědí na tento podpis však byla cesta Henleinova k Hitlerovi a henleinovské povstání. Beneš mi současně prozradil, že stejně jednal o slovenských požadavcích s dr. Josefem Tisem a dr. Martinem Sokolem, ale že Tiso přesto intrikoval proti republice.
I na začátku roku 1941 Beneš se mnou často mluvíval o otázce takzvaných sudetských Němců. Viděl jsem, že intenzívně přemýšlí, jak se vyrovnat s německým problémem, aby jednak uspokojil naše demokratické Němce, jednak zajistil bezpečnost našeho státu. Z rozhovoru jsem usuzoval, že Beneš pokládá obě stránky problému za stejně důležité. Já jsem zajištění republiky pokládal za důležitější než uspokojení našich Němců, a referoval jsem o rozmluvě, kterou jsem v tom směru měl s Jakschem 30. ledna 1941. Řekl jsem tehdy Jakschovi, že kdybych já rozhodoval, dal bych přednost odstoupení určitých výběžků Čech a Moravy, které nepotřebujeme z důvodů hospodářských, před teritoriální autonomií Němců. Upozornil jsem Jaksche, že svými požadavky na teritoriální autonomii nás nutí k tomu, abychom chtěli mít v republice co nejméně Němců a co nej zabezpečenější hranice. Poznamenal jsem, že politika, kterou provádí, je podle mého názoru proti Němcům v Československu. Připomněl jsem ovšem, že mluvím jako soukromá osoba, a nikoli jako člen československé vlády, a že jsem o svých názorech zatím se žádným kolegou z vlády ani s Benešem nemluvil. Jakschovi jsem dále řekl, že jsem proti jeho účasti ve vládě, která je vládou československého odboje, a že by to nebylo ani v jeho osobním zájmu, kdyby dával souhlas k věcem, kterými se vláda musí zabývat.
Jaksch namítal, že můj návrh je vlastně zakryté vystěhování Němců z republiky, že s ním nemůže souhlasit, poněvadž neví, zda by neskončil počeštěním Němců, kteří by v republice zůstali. Řekl mi, že uznává, že nebude možné po válce držet německé ostrovy v českých krajích ani německou univerzitu v Praze apod. Zdůrazňoval mi, že svými požadavky na územní autonomii chce zabezpečit spokojenost našich Němců a jejich loajalitu k našemu státu, a že tedy přijetí jeho návrhu je v československém zájmu. Jaksch tvrdil, že dohoda mezi Čechy a Němci je nutná velmi brzy, poněvadž jinak je obava, aby na konci války nedošlo ke krveprolití mezi oběma národy, které by jejich spolužití učinilo nemožným. Jaksch se zdál spokojen, když jsem mu řekl, že přes všechny nacistické krutosti bude nutné všemi prostředky zabránit krveprolití mezi Čechy a Němci a že můj návrh neznamená zčechizování Němců.
Jaksch mnoho neodporoval, když jsem rozhořčeně mluvil o chování německých rolníků, kteří léta patřili k německé agrární straně a zdáli se loajální k republice, ale pak najednou táhli za jeden provaz s Henleinem. Řekl mi, že zastupoval průmyslové dělnictvo, o jehož výchovu se staral, a to že zůstalo do posledního okamžiku věrné československému státu. Odmítl každou odpovědnost za politiku německých agrárníků. Přitom podotkl, že chování německých rolníků bylo také ovlivněno postojem české agrární strany k Henleinovi, a naznačil, že při hledání viníků se musím poohlédnout také po politicích ve své vlastní straně.
Z mého referátu o této rozmluvě s Jakschem nejvíce Beneše zajímalo, že Jaksch přiznal, že situace na konci války bude jiná než před Mnichovem a že některé německé ostrůvky v čistě českém kraji bude záhodné nějakým způsobem zlikvidovat.
Sotva jsem skončil referát o rozmluvě s Jakschem, ptal se mě Beneš, jak bych si konkrétně představoval řešení německé otázky, aby bylo doma i mezinárodně přijatelné. Odpověděl jsem, že bych po válce chtěl mít zabezpečeno území pro český národ nejméně v těch hranicích, jak jsme je za Eliášovy vlády připravili Angličanům. Beneš znal přesně tento návrh, protože jsem mu o něm podrobně referoval.
V tomto českém území bych chtěl počet Němců snížit na nejmenší možnou míru a nepřál bych si v něm mít veřejné německé školy. Němci, kteří by chtěli posílat své děti do veřejných německých škol, museli by se odstěhovat do okresů mimo české území. Neměl bych námitek, kdyby si Němci v českém prostředí vydržovali ze svých prostředků doplňovací německé soukromé školy. V okresích mimo české území byl jsem pro školskou rovnoprávnost obou národů. Tímto způsobem by bylo možno zajistit bezpečnost státu. Podle mých výpočtů dali by se státu věrní Němci umístit v okresích, které podle návrhu ležely mimo území nutné k zabezpečení našeho nezávislého politického a hospodářského života. Počítal jsem, že počet Němců s jejich rodinnými příslušníky, kteří se provinili proti našemu národu, přesáhne jeden milión duší a že budou muset být podle mezinárodních smluv, pokud neodejdou dobrovolně, vyhoštěni z republiky. Zdůraznil jsem prezidentovi, že při tomto řešení se nemusíme ani v budoucnosti obávat německé iredenty, poněvadž v nejhorším případě budeme moci na mezinárodní nátlak uvedené smíšené okresy odstoupit, aniž ohrozíme svůj národní a státní život.
Beneš velmi pozorně poslouchal. Řekl, že můj návrh je pozoruhodný, ale o jeho meritu se nevyjádřil. Věděl jsem však už z rozhovoru s ním ze 6. listopadu 1940, že by se nechtěl při mírových jednáních zatěžovat požadavkem po připojení určitých částí Německa k naší republice a že by byl spíše ochoten postoupit Německu Javornicko až k úpatí Jeseníků.
Věci hospodářské
Mnoho hodin jsme v rozhovorech s prezidentem věnovali věcem hospodářským. Beneš mi řekl, že budoucnost Československa bude z valné míry záviset na tom, jak úspěšně rozřešíme své poválečné problémy hospodářské a sociální. Byl přesvědčen, že Evropa po válce prožije politickou revoluci a že tato revoluce zasáhne také sociální a hospodářskou oblast našeho života. Beneš předpokládal, že budeme muset provést dalekosáhlé změny svého předválečného hospodářského systému, abychom ve svých zemích zabránili sociálním otřesům a popřípadě komunistické revoluci. Řekl mi, že se musíme připravit na omezení soukromého vlastnictví, a vyslovil se pro znárodnění přírodních a energetických zdrojů, základního a těžkého průmyslu a také určitých podniků v průmyslu spotřebního zboží. Cedulová banka musí být ve státním vlastnictví a stát musí mít také rozhodný vliv na vedení soukromých obchodních bank. President poznamenal, že se už nesmí opakovat, aby dr. Preis a Živnobanka diktovali státu různé podmínky, a že je nemyslitelné, aby průmyslové kolosy jako Škodovka, Vítkovice, Baťovy a podobné podniky mohly prosazovat své soukromé zájmy. Vyslovil přesvědčení, že doba liberalismu v hospodářství je nenávratně za námi a že se musíme připravit na řízené hospodářství, musíme připravit na řízené hospodářství.
Celkem jsem souhlasil s Benešovým stanoviskem, že máme-li po válce zabránit sociálním otřesům, popřípadě komunistické revoluci, musíme se připravit na změny hospodářského systému první republiky. Už doma jsem veřejně hájil, že naše demokracie politická musí být postupné doplňována demokracií hospodářskou a sociální a jako jeden z vedoucích mužů zemědělského družstevnictví a předseda Obilního monopolu jsem to také v praxi prováděl. Práce v tomto směru byla blízká mému myšlení i mému srdci.
Vyslovil jsem však před prezidentem obavy, abychom překotnými změnami hospodářského systému nezavedli místo hospodářské demokracie hospodářskou státní totalitu, která by s ohledem na nutnost udržet vývoz byla pro naši republiku a její lid zhoubnou. Jako předseda Obilního monopolu jsem získal v řízeném hospodářství velké zkušenosti a v praxi jsem poznal, jak je to ohromný problém srovnat soukromou iniciativu jednotlivců, která je rozhodujícím činitelem v hospodářství, s ústřední vůlí řídícího orgánu.
Beneš hned namítal, že hybnou silou v hospodářské oblasti musí i při řízeném hospodářství zůstat osobní iniciativa, a že bych mu špatně rozuměl, kdybych z jeho slov usuzoval, že chce odstranit soukromé vlastnictví ve velkém měřítku. Žádal mě, abych přemýšlel o celé naší poválečné hospodářské problematice, poněvadž se k ní ve svých hovorech budeme častěji vracet a rád by slyšel mé návrhy na její řešení.
Jakmile se Beneš dověděl, že byla vládou vytvořena hospodářská komise, která by připravila zásady budoucí úpravy našich hospodářských poměrů, vyslovil nad tím své uspokojení a žádal mě, abych ho o průběhu prací komise pravidelně informoval. Přitom vyslovil naději, že se komise dohodne na řešení odpovídajícím nové době a že svým hospodářským myšlením a svými zkušenostmi k němu podstatnou měrou přispěji.
Nevím, zda jsem byl jediným Benešovým informátorem o pracích komise. Neptal jsem se ho na to, a on mi sám v tom směru také nic neřekl. Beneš vyslechl vždy s velkým zájmem moje podrobné referáty o našich schůzích a o různých názorech, které jednotliví členové komise zastávali. Nikdy mi však neřekl, zda souhlasí s tím či oním řešením. Když jsem dával najevo obavy, abychom socializační program nepřehnali, a své zklamání nad tím, že se nemůžeme v ničem dohodnout, Beneš nebyl znepokojen. Upozornil mě, že tyto věci musí definitivně schválit národ doma, a proto netřeba si dělat těžkou hlavu z neshod v exilu.
Když se prezident dověděl od Masaryka, že by Angličané rádi viděli, abych jel do Spojených států a tam propagoval výrobky českých průmyslníků usazených nyní ve Velké Británii, velmi to uvítal. Podotkl, že Angličané potřebují každý dolar na válečnou výzbroj a že by moje cesta mohla být příspěvkem k válečnému úsilí Spojenců. „Kromě toho,“ poznamenal prezident, „mohl byste v Americe získat různé poznatky, které by nám po válce mohly být doma velmi užitečné. Jako jeden z našich vedoucích národohospodářů jste povolán k tomu, abyste při rekonstrukci československého hospodářství hrál vedoucí roli, a cesta do Spojených států by obohatila vaše vědomosti.“
Slováci a Češi
Str. 211
… Beneš mi řekl, že to nepůjde, aby si jen Slováci dávali podmínky pro společný život s Čechy. Také Češi musí mít právo schvalovat rozsah koncesí, které při řešení poměru mezi oběma národy bude možno Slovákům povolit, a také Češi musí mít právo říci, zda za podmínek, diktovaných Slováky, chtějí s nimi žít ve společném státě. Souhlasil jsem s Benešovým názorem, že Češi si nemohou dát líbit, aby Slováci přicházeli stále s novými, někdy ultimativními požadavky. Měl jsem však dojem, že Beneš stále myslí v rovině předmnichovského československého poměru a pomnichovský poměr nebere na vědomost. Proto sem prezidentovi jasně řekl, že poměr mezi Čechy a Slováky, jak existoval před Mnichovem, je věcí historie a nikdy se už nevrátí.
Osobní poměr ke mně
Str. 213
Beneš zcela výjimečně se mnou mluvil o soukromých věcech. Snad se nikdy nezeptal, co dělá v Protektorátě moje žena a moje děti. Lidská stránka ho nezajímala. Jaký rozdíl proti Háchovi. Bylo to snad proto, že Beneš neměl děti a že kromě politiky neměl žádné jiné zájmy. Když jsem se ho po uznání naší vlády přímo zeptal, zda se Němci nemstí na příslušnících členů vlády, řekl, že nic neví, ale slíbil, že mi řekne, jakmile se něco doví. Opravdu si mě brzy nato volal a řekl, že přišla zpráva, že mi Němci vše zkonfiskovali. Ač se mě ztráta jmění nedotkla, těšil mě, abych si z toho nic nedělal, že se mu to také stalo. Teprve na mou otázku, zda ví něco o mé rodině, řekl, že dostal zprávu, že je na svobodě. Vědomí, že žena i děti jsou na svobodě, mě blažilo, neboť jsem nevěřil, že by moje rodina mohla mít materiální starosti, když nad ní bděli Hácha, Eliáš a družstevní obec, zejména Stanslický. …
Václav Majer: V československé armádě ve Franciia av Anglii
Str. 216
… Když jsme konečně po sedmnáctidenní plavbě zakotvili v Liverpoolu, nebyl na nás právě pěkný pohled. Byli jsme armádou jen podle jména. Ale to, zdá se, Angličanům nijak nevadilo. Přijali nás přátelsky, s láskou a důvěrou. Naši letci, kteří se později účastnili letecké bitvy o Anglii, mohli to Angličanům aspoň částečně vynahradit. Také v Coventry, které bylo barbarskými nálety nacistů téměř srovnáno se zemí, se naše zákopnické čety vyznamenaly při záchraně raněných, při odklizování trosek a pomoci obyvatelstvu. Do smrti budu hrdý na to, že jsem se mohl těchto záchranných prací se zákopnickou četou druhého pluku také zúčastnit...
Reorganizace naší zahraniční armády v Cholmondeley Parku u Chesteru nebyla snadná. Rány utrpěné ve Francii byly příliš hluboké. Staly se také chyby a hledali se viníci. Disciplína a morálka utrpěly. Spalo se na zemi pod stany a strava byla zpočátku mizerná, neboť naši kuchaři se nevěděli rady s příděly uzených ryb, skopového, „sosičů“ a kapusty. Byla sice radost z uznání československé zahraniční vlády, ale ta podle názoru některých nedělala nic nebo dělala věci, které se mnohým nelíbily. Sebevědomí důstojníků a jejich autorita byly otřeseny, troufalost rozkladných živlů vzrůstala. Nerad na tu dobu vzpomínám. Takzvaní „španěláci“, kteří se vstupem do československé armády vysvobodili z internačních táborů ve Francii, vedení několika skrytými i otevřenými komunisty — jedním z nich byl Vládo Clementis — zahájili mezi vojáky nebezpečnou kampaň. Vydali hesla, že válka je ztracena, dříve či později i Anglie bude kapitulovat, že je to konec konců enom imperialistická válka a že je nutno armádu rozpustit a žádat prostřednictvím Sovětů, kteří mají s Hitlerem smlouvu, generální pardon a zajištění beztrestného návratu domů.
Naštěstí komunističtí agenti podcenili inteligenci a sílu demokratického uvědomění našich vojáků. Spolu s Václavem Holubem, Frantou Klátilem a s několika jinými chlapci jsme po večerech navštěvovali jednotlivé stany a hovořili s vojáky o nesmyslnosti, bláznovství a zradě komunistických rozvratníků. Také důstojníci pomáhali a mimoto na naší straně byli Valčík, Bubník a Gabčík, steří později byli vycvičeni jako parašutisté, byli vysazeni doma a vykonali spravedlivý trest na Heydrichovi.
Rozvratnický pokus selhal. Několik set mužů, ponejvíce „španěláků“ a komunistických agentů, bylo z československé armády v Anglii vyřazeno, Angličané je internovali ve zvláštním táboře pracovních oddílů a v československém táboře byl pokoj. Právem mohl Jan Masaryk již v říjnu 1940 oznámit domovu, že navštívil naše vojáky a že lid doma může být na svou zahraniční armádu hrdý. „Chlapci pochodovali nádherně. Muži staří a prošedivělí šli společně s mladými chlapci, disciplinovaně a pevně — a mašírovali směrem ku Praze,“ řekl našim doma tehdy Jan Masaryk.
A tak se o několik let později také skutečně stalo. Cesta vojáků naší zahraniční armády skončila vítězně. Ale svoboda země a lidu porážkou nacistického Německa zajištěna nebyla. To však je již jiná, tragická kapitola.
Psáno v Greebeltu, ve státe Maryland, dne 3. prosince 1963.
Londýn po červnu 1941
Str. 226
… Hitlerovým vpádem do Sovětského svazu se podstatně změnila vojenská situace a měla také pronikavý vliv na čs. politické prostředí v Londýně. Kdežto ještě 20. černá 1941 Jan Masaryk řekl, že „náš osud je spjat s osudem britské říše“, napsal 25. července 1941 Hubert Ripka: „Dospěli jsme zase k té mezinárodní pozici, které jsme si vždy přáli. Chceme spolupracovat v nejtěsnější shodě se Západem i Východem. Byla to koncepce Masarykova i Benešova, aby celá naše politika zahraniční i vnitřní byla orientována evropsky a světově, aby vyjadřovala organickou syntézu všech konstruktivních elementů civilizace západní i východní.“ Politická orientace se však postupně začala točit k Východu.
Češi a Slováci obraceli k východnímu spojenci naděje na válečné vítězství a na své osvobození. … Rusofilství a slovanofilství z Čechů a Slováků nikdy nevymizelo a nyní dostalo novou injekci. Mnozí z nich viděli jen slovanské Rusko a zapomněli na komunismus.
Komunisté a někteří sociální demokraté, jejichž mluvčími byli hlavně Rudolf Bechyně, Zdeněk Fierlinger, Bohumil Laušman a Václav Patzak, měli pro Sověty bezmezný obdiv a vůči Západu byli tak slepí, že neviděli — nebo nechtěli vidět — jeho přínos ke konečnému vítězství, zejména heroický postoj Velké Británie, když stála v boji osamocena. Tato skupina zesílila, když se zástupci komunistů stali členy naší Státní rady. Tvrdila, že je v čs. zájmu přimknout se co nejtěsněji k Sovětskému svazu a všemi prostředky pracovat k tomu, abychom se se svou republikou dostali do sovětské sféry a v novém státě žili pod sovětským politickým a hospodářským vlivem.
Tyto názory byly pro nás v britském prostředí nebezpečné. Potvrzovaly Angličanům, že naše oblast patří do východní Evropy a do vlivu Sovětského svazu, jak tvrdil úvodník londýnských Timesů „Power and Peace" z 1. srpna 1941, který hájil politiku starých velmocenských bloků. Budu z něho citovat:
„Vůdcovství ve východní Evropě je důležité, má-li se zabránit dezorganizaci posledních dvaceti let a nemají-li být slabší země vystaveny hospodářské katastrofě nebo prudké útočnosti. Toto vůdcovství může připadnout jenom Německu nebo Rusku. Ani Velká Británie, ani Spojené státy nemohou hrát — a ani nechtějí hrát — v této oblasti vedoucí úlohu, a bylo by osudné oživit politiku Spojenců z roku 1919, která vytvořila jednotné pouto mezi Německem a Ruskem proti západní Evropě. Nemůže být pochybnosti, že britské a ruské — a možno říci také americké — zájmy souhlasně vyžadují, aby ruský vliv ve východní Evropě nebyl zastíněn vlivem německým.“
Vlivný časopis „Economist“ z 16. srpna 1941 v článku „Eastern Fringe“ ukázal na nebezpečnost názorů vyslovených Timesy. Napsal:
„Ti, kdo jsou silně zamilováni do nevyhnutelnosti velmocenské nadvlády, vidí východisko v ruském vůdcovství. Zatím však Rusko neukázalo, že by osud státu k němu přidruženého mohl být něco jiného než pohlcení — pohlcení do ideologické stavby, která je neslučitelná s tradičním evropským konceptem svobody. ,Realismus4 nesmí omlouvat skutečnost, že osud baltických států je přesně to, čemu se Velká Británie snaží zabránit. Víra v »nevyhnutelnost* ruské hegemonie je odrůda převráceného mnichovanství.“
… Národní socialisté, ač tehdy neměli v exilu svou politickou organizaci, měli rozhodný vliv na exulantské ovzduší, poněvadž měli v Londýně hodně silných osobností a poněvadž s nimi šel ruku v ruce ministerský předseda Šrámek. Mnoho lidí bylo zmateno tím, že se od začátku roku 1943 v Ripkově bytě za přítomnosti jeho spolubydlících, šéfa Ripkova kabinetu dr. Ivo Ducháčka a člena Státní rady Julia Firta, konaly schůzky s komunisty. Byly prý při nich i jiné osobnosti národně-socialistického zaměření, které byly blízko prezidentu Benešovi, a také se jich prý často účastnil ministr dr. Juraj Slavik. O účelu těchto schůzek kolovalo mnoho pověstí, které se nedaly ověřit, poněvadž schůzky byly účastníky považovány za důvěrné. Tvrdilo se, že se schůzky konají za souhlasu, a dokonce z návodu prezidenta Beneše, který má zájem na spolupráci národních socialistů s komunisty. Houževnatě se tradovalo, že účelem schůzek je nejen to, aby byla zajištěna loajalita komunistů k prezidentovi a vládě, nýbrž aby se připravila jednota dělnického hnutí po návratu do vlasti.
Východní tábor také podporovala skutečnost, že postupně mizel strach z komunismu a obavy ze zkomunizování Československa. Komunisté ve Státní radě mluvili více o vlastenectví než o socializaci. Dr. Prokop Drtina dokonce řekl Opočenskému (26. září 1942), že by neměl námitek, kdyby Sověti zbolševizovali Rumunsko a Maďarsko. Opočenský, který byl s Drtinou ve velmi přátelských stycích, poznamenal k Drtinovu výroku ve svém deníku, že Drtina „vidí jen sousedství Ruska, nikoli naše ohrožení“.
Když ministr Masaryk byl redaktorem „Čechoslováka“ 8. května 1942 interviewován o strachu v Americe z bolševizace Evropy, odpověděl: „Strach z bolševizace Evropy je dosud značný, ale spíše v kruzích, které nejsou dobře informovány a které se spíše řídí pocity než fakty. Já osobně z bolševizace Evropy strach nemám...“ Masarykův výrok ukolébával v bezstarostnost i ty, kteří v Sovětech cítili nebezpečí.
K východnímu táboru se začali postupně připojovat oportunisté, kteří nesympatizovali ani se socialismem, ani se Sovětským svazem, ale cítili ve vzduchu, že by z příslušenství k východnímu bloku mohli mít prospěch. Východní blok pokládali za správnou stranu, a být na správné straně bylo pro ně důležitější než politické přesvědčení, poněvadž si chtěli po návratu domů zachovat pozice a moc. K nim náležel dr. Eduard Outrata.
Východní tábor rostl a sílil a začal ztotožňovat každého, kdo nebyl socialistou, s fašismem; na mušce měl hlavně agrárníky. Zdůrazňoval negativní postoj agrární strany při Benešově kandidatuře na prezidentský úřad v roce 1935 a námluvy agrární strany s Henleinem, ale mlčel o zásluhách agrární strany při dvacetiletém budování republiky. Největšími protiagrárníky byli dr. Prokop Drtina a dr. Hubert Ripka.
Vyneslo mi mnohou nepříjemnou chvilku, že jsem se stavěl proti těmto názorům. Nesouhlasil jsem s protibe nešovskou politikou agrární strany při prezidentské volbě v roce 1935, ale v Londýně jsem hájil, že v demokracii má každá politická strana právo postavit za kandidáta osobu, která se jí zdá vhodná, a proto se to nesmí vykládat jako fašismus. Také jsem se ohrazoval proti tomu, aby námluvy agrární strany s Henleinem, ač jsem s nimi doma nesouhlasil, byly pokládány za protistátní, ba velezrádnou politiku. Zdůrazňoval jsem, že strana jednala s henleinovci z vlasteneckých pohnutek, aby zamezila jejich šilhání za hranice, a že každá strana má v demokracii právo dělat politiku, kterou pokládá za nejlepší v zájmu národa a státu. Uváděl jsem, že Angličané nepokládají Nevilla Chamberlaina za zrádce.
Když Stalin hrozil, že uzavře s Německem separátní mír, nebude-li rychle zřízena v Evropě druhá fronta,, poznamenal jsem, že mohl mít druhou frontu už v roce 1939, kdyby býval šel na pomoc Polákům proti Hitlerovi. Levičáci mě označili za protistalinského a protisovětského. Chodili a šířili náladu, že nepatřím do vlády, poněvadž nechápu, že jedině Rusko nám může přinést svobodu, neboť bez Sovětského svazu nemohou Spojenci válku vyhrát.
V Londýně se najednou zapomnělo na všechnu komunistickou podvratnou činnost za první republiky. Nikdo si nevzpomněl na Gottwaldovu řeč z 21. prosince 1929 v čs. parlamentě, v níž prohlásil: „...Tvrdíte o nás, že jsme pod komandem Moskvy a že si tam chodíme pro rozum. Ano, naším nejvyšším revolučním štábem je Moskva a my se chodíme do Moskvy učit! A víte co? My se chodíme do Moskvy od ruských bolševiků učit, jak vám zakroutit krkem. V tom neuhneme ani o krok. Budeme rozkládat tento kapitalistický stát až do úplného zničení.“ Zapomnělo se, že komunisté stavěli kandidáty proti prezidentu Osvoboditeli T. G. Masarykovi, a jak nevlastenecky se chovali v exilu až do vstupu Sovětského svazu do války. Hodnota politické práce komunistů se najednou posuzovala jen podle toho, jak podporovali Beneše při prezidentské volbě v roce 1935 a podle jejich loajality ke Státní radě v Londýně.
... Jak hluboko vnikla východní atmosféra do Ripkova ministerstva, ukazoval článek komunistického člena Státní rady Václava Noska v „Čechoslováku“ k 28. říjnu 1942.
Nosek tvrdil, že masy dělníků vyšly 14. října 1918 do ulic a zasadily rakousko-uherské monarchii tak pádnou ránu, že se Rakousko do 14 dnů zhroutilo. Podle Noska byl 14. říjen, a nikoli 28. říjen 1918, vyvrcholením zápasu za svobodu. Komunista Nosek mohl být přesvědčen, že je tomu tak, ale náš vládní list neměl takový článek otiskovat. Od té doby jsem byl přesvědčen, že všechna krásná slova komunistů jsou jen taktikou, že však svou politiku nezměnili.
Západní tábor politicky ponenáhlu slábl. Odchod Milana Hodži v září 1941 do Ameriky a vystoupení dr. Štefana Osuského v dubnu 1942 ze Státní rady, když už předtím přestal být členem vlády, znamenaly velkou ztrátu. Dr. Juraj Slávik stále více inklinoval k národním socialistům, takže jsme ho přestali pokládat za agrárníka. Později potvrdil naše podezření, když nevstoupil do naší londýnské agrární organizace a soukromě mi řekl (16. března 1944), že vstoupil jako hospitant do strany národně socialistické.
Nevýhodou západního tábora bylo, že se mnoho jeho příslušníků, kteří s obavami sledovali politický vývoj v naší londýnské emigraci, nesmírně radikalizovalo. Bylo mezi nimi mnoho důstojníků a vojáků, zejména letců,, kteří svým obavám dávali výraz často nespravedlivou kritikou prezidenta a vlády.
Opoziční kruhy proti prezidentu Benešovi a čs. vládě, reprezentované generálem Prchalou, ředitelem Malíkem, Pridavkem a jinými, nepatřily ani k jednomu, ani k druhému táboru. Jejich útoky se soustřeďovaly proti prezidentu Benešovi, kterého pokládali za samozvaného vůdce odboje, ale orientace čs. exulantského prostředí je mnoho nezajímala. Dokazovala to brožurka „Naše akce“, kterou v Londýně vydal v roce 1942 dr. Karel Locher. V ní byl s oblibou citován Rudolf Bechyně, jeden z významných a vyhraněných představitelů východního tábora.
Na začátku roku 1943 politické poměry v čs. exilovém prostředí dospěly tak daleko, že vše, co bylo pravé, se zatracovalo, a vše, co bylo levé, se vychvalovalo. Kdo nepatřil k některé socialistické straně, a za takovou se pokládala i Šrámkova strana, byl považován za anachronismus, nehodící se do přítomné doby, a za reakcionáře patřícího minulosti. Mnoho se mluvilo o národní jednotě, ale pravičáci byli z národa vylučováni.
Konečně máme plnoprávnou vládu
Str.245
… Masaryk referoval, že pokládal za vhodnése psat článek, že také jiné národy měly své Lidice. Naše propaganda, tak draze vykoupená krví nejlepších českých vlastenců, nesla ovoce. Skoro ve všech státech svobodného světa vznikly nebo byly přejmenovány osady na Lidice. Ve Velké Británii i v jiných zemích se začalo sbírat na oběti Lidic a na jejich znovuvybudování. Angličtí horníci předcházeli dobrým příkladem a 6. září 1942 uspořádali velkou slavnost hornického lidu ve Stowe on Trent, jíž se zúčastnil prezident Beneš a která byla úvodem pro vybírání příspěvků na Fond pro vybudování nových Lidic. Postupně fond dosáhl částky milión liber šterlinků. Po zastřelení Eliáše si prezident pozval ministry na poradu o tom, máme-li učinit projev. Nečas navrhl, abychom vzhledem k situaci doma mlčeli, kdežto já usiloval o to, aby vláda o Eliášovi něco řekla. Pokládal jsem to za dluh vlády a také dluh osobní, ač jsem si byl vědom, že musíme být opatrní, abychom neztížili situaci doma. Ministr František Němec rozhodl svým hlasem proti mému návrhu, a tak londýnská vláda žádný projev neučinila.
… Podrobnosti celé věci vyjevil přednosta naší vojenské zpravodajské služby generál František Moravec, v březnu 1964, kruhu pozvaných ve Washingtone, D.C. Uvedl, že prezident Beneš nejen o vyslání parašutistů k atentátu na Heydricha věděl, nýbrž je dokonce v jeho přítomnosti přijal a dojemně — se slzou v oku — jim za odvahu děkoval. Dr. Jaroslav Drábek, bývalý generální prokurátor třetí republiky, který vyšetřoval zničení Lidic a Ležáků a byl také jako člen domácího odboje přímo či nepřímo od doc. dr. Vladimíra Krajiny, jednoho z vůdců domácího odboje v době atentátu, podrobně informován, referoval témuž kruhu pozvaných v dubnu 1964 toto:
Vyslání parašutistů k zabití Heydricha se stalo bez vědomí představitelů ÚVODU (Ústředního výboru domácího odboje), který byl prezidentem Benešem uznán za oficiální organizaci domácího odboje. Když se jeho představitelé dověděli o úkolu parašutistů, varovali před jeho provedením telegramem Londýn, ale nedostali odpověď. Po válce prezident Beneš řekl několika zástupcům domácího odboje, mezi nimiž byli dr. Drábek i dr. Krajina, že v Londýně nevěděl, že zpravodajská služba posílá domů parašutisty k zavraždění Heydricha. Je těžko věřit, že věděl-li o úkolu parašutistů ministr vnitra dr. Slávik, že by o něm nebyl informován prezident republiky.
Sověti proti spolupráci s Poláky
Str. 247
… Polský ministr vnitra Stanislav Kot mi (8. července — řekl, že Rusové začali jednat s podfukem, a proto je k nim nedůvěra. Nabízeli vrátit jen 20 000 polských zajatců z kampaně roku 1939, ač sami v květnu vypočítávali, že mají v zajetí 119 000 polských vojáků a 11 000 polských důstojníků. Kot mi řekl, že Němci hlásili, že je Sověti nemohou propustit, poněvadž je povraždili. Přitom podotkl, že nacistům sice nevěří, ale že je otázka, zda v tomto případě nemluví pravdu.
… Beneš byl pevně přesvědčen, že Sověti jsou pro česko-slovensko-polskou spolupráci, neboť mi řekl, že podle Fierlingerova referátu náměstek sovětského ministra zahraničí Vyšinskij vítá konfederaci polsko-československou. Sikorski vyslovil v dopise Benešovi z 21. října 1941 souhlas s pokračováním v československo-polských poradách a prohlásil, že hraniční spor o Těšínsko je nepatrná věc ve srovnání s významem federace obou států.
Za této situace se sešel koordinační výbor. Na české straně byl rozšířen o ministra Františka Němce a člena Státní rady dr. Jaroslava Stránského. Masaryk nebyl přítomen, poněvadž byl v Americe. Poláci předložili výboru návrh na československo-polskou unii, která by mohla být rozšířena o Maďarsko, Litvu a Rumunsko. Unie měla začít politickým sjednocením a od něho mělo být závislé sjednocení hospodářské. Na počátku měla zůstat národní cla, národní měny a národní cedulové banky, a teprve postupně se mělo pracovat k celní unii, k volné směnitelnosti měn a k stejné finanční politice. My předložili návrh konfederace. Jednotlivé státy konfederace měly si podržet svou suverenitu mimo vytčené věci společného zájmu, v nichž se postupně měla uplatňovat nadstátní suverenita. Mělo se začít ve věcech hospodářských: celní unie, společné obchodní smlouvy s cizími státy, společné dopravní instituce a společná měna. Pak se mělo přejít na věci politické: společné diplomatické zastoupení, společná armáda, společný parlament atd.
… V naší Státní radě Bechyně a Laušman měli však proti dohodě mnoho námitek, prohlásili, že konfederace s Polskem není v zájmu našeho národa. Také komunisté nebyli spokojeni. Na dohodu útočil ve Státní radě dále ministr dr. Outrata, a to z důvodu, že neobsahuje celní unii. Outrata mluvil proti dohodě, poněvadž byl, jak se dodatečně ukázalo, informován o pravých sovětských úmyslech a chtěl se zalíbit komunistům. Po debatě ve Státní radě nebyl jsem překvapen, když „Mladé Československo“, časopis komunistické strany v Londýně, se vyslovil proti československo-polské konfederaci a v témže smyslu také psala Bechyňova „Nová svoboda“. Nedlouho potom byly mi jasné příčiny našich radikálních levičáků i chování Outratova (otec emigranta do Kamady a bývalého senátora, který často vystupuje v českých médiích a na veřejnosti. Jeho manželka je z příbuzenstva slavného pražského železářství u Rotta. Zabránili jeho privatizaci, kdy měl připraven na jeho obnovu skvělý projekt Vladimír Rott z Curychu! J.Š.)
…Příští schůze koordinačního výboru se konala 3. června 1942. Sikorski totiž odejel koncem března do Washingtonu, aby jednal o hraničních otázkách. V Americe však nepořídil, jak nám referoval Ripka. Prezident Roosevelt byl pro odložení řešení hraničních otázek až po ukončení války. Poláci byli také zklamáni smlouvou britsko-sovětskou ze 26. května 1942, poněvadž doufali, že uzná jejich staré východní hranice, ale ve smlouvě nebylo o nich ani slova. Citlivost Poláků v hraničních otázkách jsem také poznal ze svého hovoru s ministrem Strassburgerem o Těšínsku. Řekl mi, že Poláci nikdy nezapomenou, jak Češi využitkovali ve Spa v roce 1920 těžkou situaci Polska, když Sověti stáli před Varšavou, a museli dát souhlas k dělení Těšínská, aby si zajistili pomoc Francie. Nemá nám za zlé, že se zlobíme na Bečka za to, jak se choval za Mnichova, ale také Poláci pokládají dohodu o Těšínsku za polský Mnichov.
Po tom všem jsem si uvědomil, že schůze koordinačního výboru 3. června bude nepříjemná, a nemýlil jsem se. Poláci na ní hned vznesli otázku rezoluce naší Státní rady o československé zahraniční politice. Státní rada totiž uvítala 18. května 1942 na návrh referenta komunisty Václava Noska polsko-československou práci, ale pokračovala takto:
„Československá republika, majíc plné pochopení pro životní zájmy polského národa, respektuje zároveň životní potřeby Sovětského svazu, a proto nemůže nedbat skutečností, které Sovětský svaz pokládá za základní nezbytnosti své státní politiky a své bezpečnosti...“
… Sovětské stanovisko proti politické a hospodářské spolupráci středoevropských států, také proti konfederaci pol- sko-československé, mi potvrdil 5. října 1942 Bogomolov. Řekl mi prudce nediplomaticky, že Sovětský svaz každý takový pokus považuje za nepřátelský čin vůči sobě. Dokud válka není vyhrána, Sověti si nepřejí, aby se mluvilo o jakémkoli uspořádání střední Evropy.
Den nato (6. října 1942) jsem obědval s novým polským vyslancem u naší vlády Tarnowským. Ani nepřímo jsem nenaznačil, co vím o stanovisku Sovětů k naší spolupráci s Poláky, ale on hned začal mluvit o prolhanosti Sovětů: Poláci stále marně hledají 10 000 svých důstojníků, kteří padli do ruských rukou a byli ubytováni ve dvou táborech. Přes intenzívní snahy nebylo možno zjistit, co se s nimi stalo, ale jeden sovětský komisař se prý podřekl, že byli pobiti Sověty. Tarnowski dodal, že on a mnoho členů polské vlády je přesvědčeno, že Sověti tento zločin spáchali, ale Poláci nejdou s tím na veřejnost, aby se poměr polsko-sovětský dále nezhoršil. Tarnowski mluvil proti naší zahraniční politice, která zakládá budoucnost Československa na Sovětském svazu a snaží se o to, aby také Poláci šli touto cestou. Je prý zhoubné cokoli budovat na sovětských slibech a Sovětům věřit.
O sovětském zákazu československo-polské konfederace jsme se oficiálně nedověděli v ministerské radě, nýbrž teprve 8. prosince 1942 na neformální schůzce ministrů u prezidenta Beneše. Beneš nám oznámil, že je nutné opustit myšlenku československo-polské konfederace, poněvadž Sovětský svaz se staví proti ní. Poznamenal, že tím neopouští myšlenku spolupráce mezi oběma státy, že však tato spolupráce musí mít jinou formu. Navrhne prý Polákům alianci, jakmile se ujistí, že Sověti nemají námitek.
Prezidentovým prohlášením jsem nebyl překvapen. Naše zahraniční politika stála na stanovisku, že se proti přání Sovětů nezúčastníme žádných spolků. …
Středoevropský manifest – další zásah Sovětů
Str. 257
Politickou hladinu československého exilu rozvířil v druhé polovině roku 1942 takzvaný Středoevropský manifest. Při konfederaci Mezinárodní organizace práce v New Yorku podepsali 5. listopadu zástupci Polska, Československa, Jugoslávie a Řecka v knihovně Columbijské univerzity prohlášení, v němž vyjádřili vůli spolupracovat po válce. Současně byl v New Yorku ustaven „The Central and Eastern European Planning Board“, jehož úkolem bylo spolupráci připravovat. Tuto událost komentoval londýnský „Economist“ takto:
„Ukáže-li se, že toto politické prohlášení je prvním krokem k vytvoření silného a jednotného bloku států střední Evropy, budou datum jeho podepsání a knihovna Columbijské univerzity, kde byl podpis uskutečněn, zapsány jako mezníky na dlouhé a obtížné cestě k evropskému míru. (...) Střední Evropa je však zeměpisně tak vzdálená od středisek světové moci, v nichž se mluví anglicky, že by bylo katastrofální, kdyby se chtěla výhradně spoléhat na jejich podporu. Jedinou alternativou je vytvořit silný a nezávislý blok, který by přemohl vnitřní tření, a jako politická, hospodářská a vojenská jednotka mohl uhájit své postavení, a tak se stát opěrným pilířem evropského míru.“
Komentář „Economistu“ posiloval mé staré přesvědčení, že státy středoevropské oblasti mají povinnost zapomenout na dřívější antagonismy a spolupracovat politicky i hospodářsky, mají-li trvale udržet svou nezávislost. Také připomínal, že není radno spoléhat na anglosaské mocnosti, nýbrž věřit především vlastním silám.
… „Spojenectví československo-sovětské je základním pilířem československé politiky vedle těsného spojenectví se západními mocnostmi a nejužší spolupráce s Polskem a ostatními středoevropskými státy.“
Na jaře 1942 všichni českoslovenští představitelé byli pro středoevropskou spolupráci a neměli námitek, aby se začala připravovat už za války. Také se nikdo neozval, když vešlo ve známost, že se středoevropská skupina ustavila a v dubnu 1942 začala pracovat. Když jsem politické krédo skupiny oznámil prezidentu Benešovi, doporučoval, abychom se v programu zmínili, že při jeho provádění spoléháme také na Sovětský svaz. Na mou námitku, že je těžko mluvit o Sovětském svazu v souvislosti s potíráním diktatur a hájením demokratické formy, Beneš odpověděl, že se můžeme snadno odvolat na to, že Sovětský svaz souhlasí se zásadami Atlantické charty a nechce se míchat do vnitřních věcí cizích států. Jinak prý můžeme při sovětské nedůvěřivosti vzbudit dojem, že jsme protisovětští, že naše střední Evropa je namířena proti Sovětskému svazu, a vyvolat podezření, že chceme budovat „cordon sanitaire“. …
Starosti s naší armádou
Str. 263
… Nato se Bechyně a Laušman ohlásili k prezidentu re-^ publiky, aby mu referovali o poměrech v armádě, a když je nepřijal, poněvadž byl o účelu jejich návštěvy předem informován, poslali na Ingra písemnou stížnost. Dopis byl podepsán Bechyněm, a prezidenta se velmi dotkl, poněvadž Bechyně v něm mimo jiné uvedl, že jeho syn nemůže sloužit v takové fašistické společnosti, jakou je naše armáda.
To jsem věděl od Ingra. Ve vládě se o tom nemluvilo. Bechyně později uveřejnil v „Nové svobodě“, že se dověděl od jednoho čs. generála, který přijel v červenci 1939 do Krakova, že po osvobození budou v republice vládnout vojáci a že příští forma vlády bude vojenská diktatura, a nikoli demokracie.
Generál Ingr svou odpověd uveřejnil v „Čechoslováku“ ze 17. října 1941:
„V časopise „Nová svoboda“, č. 6-7 na str. 112, pan Rudolf Bechyně napsal několik vět o tom, co prý vykládal a mluvil „československý generál, který v červenci 1939 přijel do Krakova.“ Pan předseda Státní rady písemně potvrdil, že oním generálem myslel mne. Nepokládám nyní za vhodno ani za potřebno, abych se zabýval všemi tvrzeními, která se v tom článku mne dotýkají, reaguji jen na tyto věty: „Dověděl jsem se /rozuměj Bechyně od Ingra/, že po osvobození republiky budou povoláni vojáci, to je členové generálního štábu, aby rozhodovali a vládli. Tady jsem měl vojensky přímé sdělení, že příští forma vlády už nebude demokracie, nýbrž vojenská diktatura.“ Prohlašuji, že jsem nikdy ani panu Rudolfu Bechyňovi, ani nikomu jinému, podobných sdělení a názorů nepřednášel, a že jsou v naprostém rozporu s mým přesvědčením. Uvedená tvrzení jsou nejen nesprávná, nýbrž i naprosto nepravdivá.“
13. října 1941, generál Ingr.
… Z Ingrova referátu jsme však vycítili, že není spokojen s velitelem naší jednotky plukovníkem Ludvíkem Svobodou. Podle naší úmluvy se Sověty byla v Moskvě zřízena čs. vojenská mise při sovětském vrchním velitelství, a ta měla jménem vrchního velitelství čs. armády v Londýně projednávat s příslušnými sovětskými místy všechny příslušné otázky. Bylo samozřejmé, že ministerstvo národní obrany chtělo mít stejnou organizaci u všech svých vojenských jednotek, ať se nalézaly kdekoli.
To nebylo příjemné Sovětům, kteří chtěli organizovat naši jednotku podle svých přání. Zejména si přáli, aby vojáci byli prodchnuti marxistickými ideami a dostali v tom směru důkladnou výchovu. Generál Ingr souhlasně s prezidentem Benešem stáli na stanovisku nepolitičnosti naší armády, jak tomu bylo v první republice.
Plukovník Svoboda byl ochoten se podrobovat sovětským přáním a neměl námitek proti pronikání politiky, jinými slovy marxismu-leninismu-stalinismu do naší jednotky. Tak docházelo mezí ním a šéfem naší vojenské mise generálem Heliodorem Pikou ke konfliktům, které se postupně zostřovaly. Londýn měl nadbytek důstojníků vojensky vychovaných v Československu, a proto je chtěl odeslat k naší jednotce v Sovětském svazu, která měla důstojníků nedostatek. Sovětské vedení nemělo radost z příchodu důstojníků z Anglie, kteří pro ně zaváněli západnickou mentalitou, a chtělo na důstojníky povyšovat vojáky, kteří v politickém směru — bez ohledu na vojenskou kvalifikaci — byli blíže Sovětům. Někteří důstojníci do Ruska poslaní byli dokonce Londýnu vráceni.
Z toho vznikaly od začátku konflikty, o nichž se ve vládě nemluvilo, ale o nichž jsem se dovídal od Ingra nebo z jiných pramenů. Už tehdy bylo jasno, že plukovník Svoboda, ač tehdy komunistou nebyl a snad ani s komunismem nesympatizoval, je ochoten z důvodů osobní ctižádosti vyhovovat sovětským přáním. Chtěl dělat rychlou vojenskou kariéru, ale té překážely předpisy, jimiž se připovyšování řídila naše vojenská správa v Londýně, neboť Svoboda neměl kromě dvouleté hospodářské školy žádné vzdělání. Nestačilo mu, že byl jmenován plukovníkem, chtěl být co nejdříve generálem, a k tomu mu měla dopomoci sovětská vojenská správa bez ohledu na to, že to bylo proti předpisům a přání naší vojenské správy a prezidenta Beneše. Dělal proto mnoho věcí na svůj vrub. Například o nasazení naší jednotky v Sovětském svazu do boje se neradil se svými čs. nadřízenými, ale psal dopis přímo Stalinovi, aby náš prapor byl odeslán na frontu. Tak se antagonismus mezi ním a generálem Pikou a ministrem Ingrem stále zvětšoval. To nebylo dobré znamení do budoucnosti.
V letních měsících roku 1942 rozdíly názorů mezi komunisty a jejich pomocníky z řad sociální demokracie a mezi naší vojenskou správou, resp. prezidentem a vládou, na úlohu naší pozemní jednotky ve Velké Británii, se začaly jasně projevovat. Nepokládali jsme za účelné, aby naše malá jednotka byla zasazena do boje při otevření druhé fronty. Komunisté si to vykládali tak, že si chceme šetřit své vojáky pro správu čs. území zbavených nepřítele a nechceme svými vojáky pomáhat Sovětskému svazu.
Prezident, vláda i vojenská správa byli pro rychlý a účinný nástup našich vojenských jednotek proti Němcům, a dokázali to tím, že hodně vojáků převedli do královského britského letectva, v němž naši chlapci bojovali hrdinně a měli velké ztráty. Byli jsme hrdi na své letce a pokládali jsme je za největší přínos našemu boji. Naše pozemní brigáda nemohla však při největší statečnosti přispět spojeneckému úsilí podstatným způsobem. Podle našeho názoru úloha naší pozemní jednotky mohla být významná teprve v posledních obdobích boje, když už vítězství, a tak cesta domů, budou v dohledu.
Také jsme nepokládali za vhodné, jako to dělali komunisté ve Státní radě a zejména ve svém časopise „Mladé Československo“, abychom ovlivňovali spojenecké vedení války voláním po brzkém otevření druhé fronty v Evropě. Ač jsme si přáli, aby západní spojenci ulehčili Rudé armádě účinným způsobem na jiném bojišti, nebyli jsme povoláni k tomu, abychom v tom směru dávali rady. …
Spory o postoj k domovu
Str. 268
… Vstup Sovětů do války národ uvítal radostně a byl si vědom, že Rusové budou muset určitou dobu ustupovat před německým náporem. Jen komunisté věřili, že Rudá armáda brzy začne ofenzívu a objeví se ve střední Evropě. Komunisté ve vlasti dostali z Moskvy rozkaz, aby se připojili k národní frontě, a ti tak hned učinili. Nacistický nátlak se zvýšil, další české listy byly zastaveny, další školy zavřeny a zatýkání pokračuje ve zvýšené míře, hlavně na venkově. Průmyslová činnost je sabotována zpomalováním práce a častou poruchou strojů a dopravních prostředků. Slovenští vojáci bojující na frontě přebíhají k Rusům. Věci prý došly tak daleko, že slovenské pluky budou muset být z fronty staženy a poslány domů.
Nálada mezi německým obyvatelstvem v Protektorátu je pokleslá a mnozí Němci prý Protektorát opouštějí. Z okolí Neurathova přišla zpráva, že německé ztráty na východní frontě jsou obrovské a vojenská situace neutěšená. Ruská kampaň, která měla skončit podle původních očekávání německých vojáků v roce 1941, se určitě protáhne, a proto se rychle dělají opatření na ruskou zimu, na niž není nic připraveno.
Po výměně Neuratha za Heydricha a po odsouzení Eňáše k smrti zprávy z domova byly stále hroznější a pokovaly, že nový nacistický režim v Protektorátě bude chtít přimět český národ násilím, ukrutnostmi a popravami k spolupráci s Říší. Bolestně se nás dotýkaly vzkazy o strašném údělu Josefa Čapka v koncentračním táboře a mnoha jiných. Primátor Prahy dr. Otokar Klapka byl prý ve stavu úplného duševního zhroucení dovlečen k soudu, aby vypovídal proti Eliášovi. Kancléř Přemysl Šámal byl prý odvezen do sanatoria v Berlíně, když bylo jasno, že nevydrží při životě déle než týden.
Domov vzkazoval, že za Benešem jde celý národ. Národ není komunistický, ale má více sympatií k Rusům než k Angličanům. K politikům první republiky je všeobecná nedůvěra. Hácha ani Chvalkovský nevěří ve vítězství Němců, a Hácha je težce nemocen. Plné uznání vlády přijali domácí odbojoví představitelé s nadšením a poslali prezidentu Benešovi zvláštní poděkování. Vysílání londýnského rozhlasu se prý obecně poslouchá a v Praze se brzy objevilo užívání písmene V jako znamení spojeneckého vítězství.
V lednu 1942 jsme věděli, že doma byla jmenována nová vláda. Ministerským předsedou byl dr. Krejčí, který si ponechal spravedlnost, dr. Bienert měl vnitro, dr. Kalfus finance, Hrubý zemědělství, plukovník Moravec školství a národní osvětu, dr. Kamenický komunikace a Němec dr. Walter Bertsch hospodářství. Hácha zrušil 1. května 1942 Národní souručenství.
Zdánlivý klid v Protektorátě byl přerušen 27. května 1942 atentátem na Reichsprotektora Heydricha. Pak nastalo období hrůzy, v němž Němci popravovali nejlepší syny a dcery českého národa. Mezi nimi byli moji spolupracovníci a přátelé, zejména také dr. Vladimír Matějka, dr. Veleslav Wahl a jeho bratr Karel. Také jsem dostal zprávu, že můj tajemník v Kooperativě Jan Filípek a architekt Vladimír Grégr byli odsouzeni k trestu smrti.
… Různý tón moskevského a londýnského rozhlasu dokazoval, že se komunisté nedovedou podřídit národní disciplíně, ač stále tvrdili, že jsou pro národní odbojovou jednotu a podporují prezidenta Beneše a jeho vládu. Od začátku, tedy i před nastoupením Heydrichovým, vedli kampaň proti Háchovi a protektorátní vládě generála Eliáše, a nazývali je zrádci, ač Londýn na ně tehdy neútočil.´
Atentát na Heydricha byl dokladem, že teror byl v té době nesprávnou politikou, na niž nacisté jen čekali, aby jí mohli co nejvíce využít proti českému národu. Štvaní moskevského rozhlasu k sabotážním činům dělalo na mne dojem, že komunistům nezáleží na tom, když nacisté odpravují českou inteligenci, poněvadž po návratu domů budou mít o mnoho rozhodných a statečných odpůrců méně.
Kdykoli jsem mluvil rozhlasem do vlasti a vybízel rolnický lid, aby nezapomněl na své sestry a bratry ve městech a průmyslových střediscích, schovával pro ně potraviny a tak sabotoval německý zásobovací systém Protektorátu, nikdy jsem nevybírej k teroristickým činům.
Vojenská situace té doby
Str. 273
… Stanovisko Čechoslováků a Poláků se tak diametrálně lišilo, že v Londýně kolovalo toto úsloví: „Je-li na ruské frontě dobře, mluvte s Poláky, a budete chráněni před nezdravým optimismem; a je-li tam zle, ptejte se Čechoslováků, a nepropadnete škodlivému pesimismu.“
… Vstup Spojených států do války znamenal však takové aktivum, že jsme přes všechny tragické události na Dálném východě pokládali vítězství Spojenců za zajištěné. Náš optimismus potvrdil prezident Roosevelt na začátku ledna 1942 svou řečí v Kongresu, v níž oznámil, že americký průmysl v roce 1942 vyrobí 60 000 letadel, 45 000 tanků, 20 000 protiletadlových děl a 8 milionů tun lodního prostoru, a že v roce 1943 tato produkce stoupne na 125 000 letadel, 75 000 tanků, 35 000 protiletadlových děl atd. Optimismus Spojenců také potvrzovalo prohlášení, které 31. prosince 1941 vydalo 26 států — takzvaných Spojených národů —, že povedou válku až do konečného vítězství a neuzavřou ze žádným z nepřátel ani příměří, ani mír. Československo bylo mezi nimi.
Politicky sovětsko-britská smlouva z 26. května 1942 ukazovala navenek, že mezi oběma zeměmi je plná, dlouhodobá dohoda. Oba státy si slíbily všestrannou pomoc za války a po válce, dokud nebude vybudován všeobecný bezpečnostní systém. Zároveň se zavázaly, že jeden bez druhého nebudou s Německem a ostatními nepřáteli jednat ani o příměří, ani o mír. Věděli jsme však, že britsko-sovětská jednání byla obtížná, poněvadž Britové zamítli uznat zábor baltických států, východních polských a rumunských oblastí, a Sověti nepřistoupili na britskou žádost, aby se vyslovili pro federalizaci střední Evropy.
Ještě neuschly podpisy na britsko-sovětské smlouvě, a Rusové hrozili, že uzavřou separátní mír s Německem, nebude-li zřízena v Evropě druhá fronta. Poměr mezi oběma státy charakterizovala anekdota: Bůh byl už syt války, a proto poslal archanděla Gabriela, aby se informoval u vedoucích státníků, za jakých podmínek by byli ochotni skončit nepřátelství. Gabriel nejdříve navštívil Hitlera a slyšel: „Uzavřu mír, když bude zničen bolševismus.“ Pak odjel k Stalinovi a ten mu řekl, že by mu stačilo, kdyby byl potřen nacismus. Nakonec Gabriel navštívil Churchilla a dostal otázku, zda už někde vyjednával. Archanděl odpověděl, že slyšel v Berlíně a v Moskvě, že by bylo možno zastavit válčení, kdyby byl zničen bolševismus a nacismus. Nato Churchill: „Nemám, co bych dodal k těmto podmínkám.“
Ministrem financí
Str. 279
… Po jednání s ministrem financí sirem KIngsleym Woodem, s hlavním poradcem Treasury lordem Johnem Maynardem Keynesem a se spojkou Treasury na spojenecké vlády L. W. Frazerem jsem dosáhl, že Britové budou žádat podrobnosti o kapitolách civilního rozpočtu jen tehdy, kdyby se jim některá položka zdála proti jejich zájmům. Frazer mi přímo řekl, že by mi plně vyhověli, kdyby věděli, že zůstanu ministrem financí, že vsak ve Státní radě máme komunisty, a komunista se může stát ministrem financí a vydávat peníze na věci, které by britské vládě byly nepříjemné. Nová finanční smlouva vstoupila v platnost 22. ledna 1942.
Ve stejný den byla podepsána finanční smlouva naší vlády se Sovětským svazem, která zajišťovala finanční potřeby čs. vojenských jednotek na sovětském území. Ostatní potřeby, zejména náklad na naše diplomatické zastoupení v Sovětském svazu, jsme museli platit ze svého úvěru od britské vlády. Přitom Sovětský svaz ještě nesplatil úvěr 250,000.000 Kč, který mu poskytla první československá republika.
… O tisku státovek v exilu nebylo nikde psáno, a proto myslím, že je správné zachovat o něm něco historii. Před tiskem bylo nutno rozhodnout několik otázek, především otázku jazykovou. Prezident nedoporučoval jiné texty než český a slovenský. Byl proti německému, maďarskému a polskému textu, a teprve doma se prý rozhodne, jaký jazyk bude platit na Podkarpatské Rusi. Tato odpověď pro mne znamenala, že Beneš počítá s odsunem Němců a Maďarů z republiky, že se s Poláky vyrovnáme tak, aby u nás vlastně žádní nezbyli a že Podkarpatskou Rus neudržíme.
Hovory s Benešem
Str. 288
…Sovětský svaz, Velká Británie a Mnichov
Beneše překvapilo, že Hitler napadl Sovětský svaz. Naše zpravodajská služba měla o přepadení předem zprávu přímo z německého generálního štábu a Beneš o tom zpravil Stalina. Také Churchill dostal o Hitlerových úmyslech důvěrnou zprávu a dal Stalinovi včas výstrahu. To jsem se dověděl od Beneše 27. června 1941. Přitom mi prezident řekl, že dostal v sobotu před německým útokem z Moskvy telegram, podle jehož znění se Moskva obávala, že se Velká Británie a Spojené státy dohodnou s Německem proti Rusku. Beneš mi naznačil, že podle jeho mínění zpráva nebyla daleko od pravdy.
… Beneš mi dále řekl, že i britští vojenští odborníci posuzují vojenskou situaci Sovětů celkem příznivě, byť i některé britské politické kruhy měly o sovětské situaci špatné mínění. Podle těchto kruhů Hitler spoléhá na to, že obyvatelé baltických států, ukrajinská iredenta a nespokojený rolnický živel budou podporovat německého útočníka a že finští a rumunští vojáci se budou bít se zápalem, aby dobyli zpět ztracená území. Když jsem vyslovil pochybnost, že by Sověti mohli vojenskou kampaň vyhrát, budou-li si počínat jako dosud, prezident hned namítal, že o ruském vítězství nepochybuje a že dokonce nelze vyloučit možnost, že Velká Británie spolu se Spojenými státy budou zastavovat pochod Rusů na západ. Přitom dodal: „Není jisto, zda bychom v tom případě nebyli s Rusy.“ Když jsem vyslovil obavu, aby pak nevzniklo u nás bolševictví, prezident jen poznamenal, že by odešel do Sezimova Ustí a psal paměti. „A myslíte, že byste je mohl uveřejnit?“, ptal jsem se prezidenta. „O to bych se už postaral,“ byla jeho odpověď.
Nato jsem řekl, nevylučuje-li možnost obsazení Československa Sověty, že by bylo nutno už nyní znát sovětské úmysly o reorganizaci střední Evropy a jednat s SSSR, dokud vojenská situace neovlivňuje jednání. Dovozoval jsem, že by bylo záhodno dostat od Sovětského svazu záruky, že nebude chtít zbolsevizovat země střední Evropy.
Prezident v zásadě se mnou souhlasil, ale podotkl, že není radno na Rusy spěchat, neboť každé naléhání je dělá nedůvěřivými. Svěřil mi, že je už čtyři měsíce v přímém styku s Moskvou. Děje se to přes naši vojenskou misi, kterou si Rusové sami vyžádali a která je v radiotelegrafickém spojení s Londýnem. Sám byl s Majským na dvou čajích a na dvou obědech, ale nebylo to žádné politické jednání. Proto by snad bylo dobře, kdyby naše vojenská mise ve svém jednání s Rusy položila politické podmínky.
Plnoprávné uznání naší vlády Sověty, které zahrnovalo uznání právní kontinuity a hranic první republiky, bylo pro Beneše velkým triumfem. Za co tak houževnatě bojoval a čeho nemohl u Britů dosáhnout, stalo se skutkem. Sověti to dali lehce, rychle a z vlastní iniciativy. V hovorech s Benešem jsem pozoroval, že si tím Sovětský svaz Beneše koupil a že osten proti Angličanům se opět přiostřil. Beneš se styděl veřejně doznat, že Angličané jsou stále ještě na pochybách o právní kontinuitě a o předválečných hranicích naší republiky. Ve své rozhlasové řeči k domovu z 26. července 1941 ani slůvkem nenaznačil, že Mnichov a 15. březen 1939 nebyly britským plnoprávným uznáním vymazány.
Netajil jsem se Benešovi, že zazlívám Britům jejich postup, ale poznamenal jsem, že nejsem nadšen sovětským chováním. Sovětský svaz měnil své stanovisko k Československu podle svých potřeb, jako člověk mění šaty podle počasí. Sovětský svaz najednou zapomněl, že uznal samostatné Slovensko, že nedovolil, aby naše diplomatické zastoupení mohlo v Moskvě pokračovat ve své práci a že v Londýně už od července 1940 existovala naše provizorní vláda. Sovětské plnoprávné uznání nebylo výrazem přátelství k Československu nebo k Benešovi, nýbrž bylo dáno, aby bylo jím rychle smazáno a zapomenuto, co se stalo od 23. srpna 1939, kdy byl podepsán sovětsko-německý pakt o neútočení.
Beneš se díval na Sovětský svaz jinýma očima. Sovětskou politiku po Mnichově omlouval chováním západních mocností, které nepozvaly Sověty k mnichovskému jednání, ač vzhledem k smlouvě francouzsko-sovětské a sovětsko-československé tam měli být zastoupeni. Zdůraznil, že Sověti byli ochotni nám pomoci v době předmnichovské krize i v tom případě, kdyby Francie své závazky vůči nám nesplnila. Podle Benešova přesvědčení nám Sovětský svaz zůstal vždy věrný, ač mnohé jeho činy musely dělat dojem, že nás opustil.
O Mnichově jsem byl postupně informován jednak od Beneše, jednak od Opočenského. Už jsem věděl, že sovětský vyslanec v Praze Alexandrovskij nabídl jménem své vlády Československu pomoc i v případě, kdyby Francie nesplnila své smluvní povinnosti. To také potvrdil dr. Milan Hodža ve své odpovědi na článek „Věku rozumu“, která byla uveřejněna 25. prosince 1941 v časopise „Slovenský Hlásnik“. V ní napsal: „Po schódzi Chamberlaina a Hitlera v Godesbergu bola Moskva ochotná pomáhat Česko-Slovensku aj bez Francie. To bol se strany Ruska vážný politický zásah. Podfa franko-britskej zmluvy bolo Rusko povinné nám pomáhat len vo zmluvnej vojenskej súčinnosti s Francúzskom. Ked Francúzsko vypadlo, bolo Rusko závazkov zbavené. Nebola tedy moskovská ochota dósledkom nějakých zmluv, ale prejavom vlastnej ruskej politiky. Od okamžiku tejto novej politiky dalo sa už tedy o ruskej pomoci hovořit’.“ Po tomto Hodžově prohlášení jsem se nedivil, že Ripka byl pevně přesvědčen, že by nám Sovětský svaz býval přišel na pomoc, kdybychom byli bojovali, a že pokládal za chybu, že jsme nebojovali.
Beneš své rozhodnutí za Mnichova nebojovat mi vysvětloval takto: V předmnichovských dnech měl obavu, že reakční západoevropské kruhy mají plán dostat do války nacismus proti komunismu, aby nacistické Německo zničilo nebo aspoň zeslabilo Sovětský svaz, a tak zastavilo nástup bolševismu proti zbytku Evropy. Beneš připouštěl, že by se tehdy uvedené kruhy daly strhnout k přímé vojenské pomoci Německu proti Sovětskému svazu, a proto nechtěl riskovat v roce 1938 válku československo-německou, ač věřil ve vojenskou pomoc Sovětů, i kdyby Francie bývala nesplnila vůči nám své smluvní závazky.
Beneš vykládal Opočenskému i mně, že celá jeho předmnichovská politika směřovala k tomu, abychom v boji, který s určitostí očekával, byli na správné straně. Říkal, že v září 1938 mnoho uvažoval o tom, jak se zachovat, zda bojovat, či nebojovat. Uvažoval také o tom, má-li se postavit v čelo vojska a s ním na poslední ústupové čáře padnout, či má-li spáchat sebevraždu, aby vyburcoval Západ. Konečně se rozhodl, uváživ vše velmi svědomitě a dokonale, nebojovat, rezignovat a odejít na Západ.
Po tom všem, co jsem se v Londýně postupně dověděl, začal jsem chápat Benešovo stanovisko k Sovětskému svazu. Také jsem nepochyboval o dobré vůli Sovětů přijít nám na pomoc bez ohledu na chování Francie, ale byl jsem přesvědčen, že sovětská pomoc nemohla mít pro nás žádné nebo jen zcela nedostatečné praktické důsledky. V nejlepším případě mohli nám Sověti pomáhat podobným způsobem jako pomáhali španělským republikánům; tedy poslat nám letadla a dobrovolníky. Pozemní účinná pomoc by se nebyla mohla k nám včas dostat, poněvadž ani Polsko ani Rumunsko nebyly ochotny povolit průchod sovětských vojsk svým územím. Ostatně jak jsem věděl z referátů Chvalkovského, Sovětský svaz s těmito státy ani vážně nejednal o průchod svých vojsk.
… Správnost mé analýzy Benešova nitra, v němž alfou a omegou byl Mnichov, potvrzovala řeč, kterou Beneš pronesl rozhlasem domů 8. srpna 1942. Prohlásil, že „odčinění Mnichova a jeho důsledků a všechno to, co jsem pro to se svými přáteli a spolupracovníky mohl učinit, stalo se mi od posledních čtyř let už jediným cílem života.“ Potvrdil ji také Benešův článek „Tři roky světové války“, uveřejněný 28. srpna 1942 v „Čechoslováku“:
„...a kdybych se měl sám o svém postupu dnes vyslovit a říci, co bychom tehdy měli udělat jinak ve všech podstatných a hlavních věcech, ve věcech mezinárodně skutečně rozhodujících, musel bych říci, že jiného lepšího a správnějšího postupu a rozhodování nebylo. Už ten fakt, že o třetím výročí vypovězení války je právě Mnichov za souhlasu celého světa a za zuření Berlína a Budapešti slavnostně odvoláván jako mravní satisfakce Československu za vše to, co vytrpělo, a dále všechno to, co se stalo v Rakousku, Polsku, Francii, Jugoslávii a v Rumunsku, je dokladem správného postupu v době krize v roce 1938 a v roce 1939, a po celá tři léta. Není tím řečeno, že Mnichov neměl být odvolán již 3. září 1939... To velké naše národní a státní drama, jež se odehrálo v roce 1938 a 1939, a v němž naše vláda, náš stát a náš národ neztratil čest, neztratil víru, neztratil statečnost duše a srdce... je dnes správně viděno celým světem...“
Článek ukázal, že červíček Mnichova stále ještě hlodá v Benešově duši a že z ní zůstal vroubek proti Britům. Dosvědčovala to věta: „Není tím řečeno, že Mnichov neměl být odvolán již 3. září 1939.“
Bylo mi jasné, že ani odčinění Mnichova nepřineslo Benešovi vnitřní klid a že vzpomínka na Mnichov ho podlamuje i tělesně. Prezident nevypadal dobře. Byla to první známka, že není zdráv. Nasvědčovala tomu také podrážděnost, kterou dával najevo při některých rozhovorech. Zejména když jsem mluvil o agrárním zastoupení ve Státní radě, o poměru česko-slovenském, o postavení Lichnera ve vládě a o Hodžovi. Více než předtím jsem si uvědomoval tragiku Benešovy postavy po Mnichově a dilema, v němž od té doby žil, a bylo mi Beneše upřímně líto. Řekl jsem si, a také jsem to řekl Lichnerovi, že nutno respektovat vnitřní bolest, kterou prezident trpí, a chápat, že bude mít následky v jeho politice. Poznamenal jsem, že je nutno bdít nad tím, aby Beneš vzpomínkami na Mnichov nebyl vyšinut z politické rovnováhy.
Sovětský svaz a komunismus
Sovětizace baltických států určitě nebyla Benešovi po vůli, ale snažil se ji omlouvat. Nesmíme se divit — řekl mi —, že Estonsko, Lotyšsko a Litva byly přivtěleny do Sovětského svazu. Byly součástí carského Ruska, byly to malé státy s mnohými politickými a hospodářskými problémy, a Sověti potřebovali lepší přístup k moři.
Prezident si byl vědom, že Sovětský svaz bude chtít bolševizovat území, která získá ve válce. To se týkalo Východních Prus, o nichž byl přesvědčen, že nezůstanou Polsku, a polských a rumunských území zabraných v roce 1939. Poněvadž mi Beneš řekl, že není ochoten bojovat s Rusy o Podkarpatskou Rus, předpokládal jsem, že bere v úvahu také její sovětizaci.
Beneš však nevěřil, že by Sovětský svaz chtěl bolševizovat samostatné středoevropské státy, především Československo a Polsko. Řekl mi, že Rusko musí mít zájem, aby byly silné a samostatné, poněvadž leží mezi Německem a Sovětským svazem. Svoji víru dokládal smlouvou sovětsko-britskou ze 27. května 1942 a výroky sovětských představitelů, že si přejí mít silné Československo a Polsko.
Zdálo se mi, že rozhovor s Molotovem z 9. června 1942 rozptýlil určitou nedůvěru, která v Benešovi zůstala. Pozoroval jsem totiž při rozmluvě 7. května 1942, že Beneš není spokojen, jak Sověti s ním jednají. Stěžoval si mi, že Majský stále na něm něco vyzvídá, ale sám mu ani o Sovětech ani o jejich vojenské situaci nic neřekne. Prezident podotkl, že rozumí sovětské nedůvěřivosti, poněvadž Sověti byli mnoho let izolováni od světa a nikdo nechtěl s nimi mluvit, ale že se ho jednostrannost v poměru československo-sovětském nepříjemně dotýká. Přitom mi řekl, že zdůrazňuje Majskému, že Československo bude po válce spojkou Sovětského svazu se Západem, a proto Sověti musí mít zájem, aby bylo co nejsilnější, a musí mít k němu více důvěry.
Stín nedůvěry se znovu objevil, když Bogomolov jménem své vlády se postavil proti konfederaci polsko-česko- slovenské. Pro Beneše to muselo být nepříjemné překvapení, poněvadž sovětský zásah zničil to, čemu přikládal velký význam jako hrázi proti komunismu, a ukázal nespolehlivost sovětské politiky. Svůj vnitřní neklid však Beneš navenek omlouval, zejména také tím, že naše snahy o konfederaci měly Achillovu patu ve staré polské východní hranici, pro niž bychom se mohli dostat do vážných sporů se Sověty i s Polskem.
O širší středoevropské spolupráci se Beneš od začátku vyslovoval skepticky, a proto jsem se ani mnoho nedivil, že po sovětském protestu proti Lichnerovu a mému podpisu Středoevropského manifestu hájil sovětské stanovisko, že jednání o takovou spolupráci je před koncem války předčasné.
Beneš se postupně vyrovnal s danou situací, a záruku, že státy střední Evropy nebudou zbolševizovány, viděl v úloze, kterou chtěl hrát mezi Východem a Západem. Byl přesvědčen, že Sověti jeho úlohu uvítají a budou ji podporovat. V rozhovoru s Opočenským (21. srpna 1942) Beneš vyvracel obavy, že by Sověti chtěli udělat z Madarska sovětský stát. Já jsem však Benešovi netajil, že nemám důvěru k Sovětům, a dokládal jsem to různými skutečnostmi. Koncem ledna 1942 měli jsme v Beckenhamu na obědě úředníka sovětského velvyslanectví Jakubovského s chotí. Jakubovští přijeli do Londýna z Moskvy, ale do srpna 1941 byli ve Vichy ve Francii. Chtěli jsme se něco dovědět o Francii a kladli jsme svým hostům jen takové otázky, abychom je nepřiváděli do rozpaků. Přesto bylo trapné pozorovat, jak se paní Jakubovská, než otevřela ústa, podívala na manžela, může-li mluvit, a on byl stejně rozpačitý, dokud nedostal od manželky očima pokyn. O věcech, o nichž měli instrukce — to jsme hned poznali — mluvili bez nesnází. O Francii jsme se dověděli jen to, že na cestě z Paříže je doprovázel německý důstojník a řekl jim, že Němci neuvažují o Hitlerových rozkazech, poněvadž co Führer činí, dobře činí. Po obědě spěchali tak rychle domů, že to bylo společensky neslušné. Takhle se choval a mluvil diplomatický úředník Sovětského svazu k svým spojencům Čechoslovákům!
Jiný pohled na Sověty jsem získal při obědě s polskými ministry (26. března 1942), na němž byli přítomni tři polští důstojníci, kteří se právě vrátili ze sovětského zajetí. Byli zajati v roce 1939 ve východní Haliči při sovětské okupaci. Vypravovali, že po okupaci Sověti sebrali každého, tedy i Ukrajince, kdo měl větší majetek, a poslali je bud na Sibiř na nucenou práci, nebo do vězení. Po uzavření smlouvy se Sikorským byli však všichni Poláci propuštěni a odvezeni do vojenských táborů. Důstojníci se zdáli věrohodnými, poněvadž k nelibosti Poláků tvrdili, že v Sovětském svazu je všude dobrý duch, a byli přesvědčeni, že Rusové Němce porazí.
Beneš odmítal podezření Poláků, které jsem mu tlumočil, že Sověti zavraždili u Katynu 10 000 polských důstojníků, ale sám si nebyl hluboce jist, protože jedním dechem mi naznačil, že za války může dojít k různým přehmatům a nedopatřením.
Obědval jsem každý měsíc s Bogomolovem a obsah svých rozmluv jsem vždy věrně a podrobně referoval prezidentovi. Bogomolov zdůrazňoval, že se sovětský hospodářský systém nehodí na čs. poměry a že si musíme své věci řešit po svém. Tvrdil to tolikrát, že to bylo podezřelé, a bylo vidět, že jedná podle instrukcí. Dokazoval to ostatně tím, že na marxismus nedal dopustit a nechtěl proti němu slyšet žádné námitky. A tento marxistický fanatik mi najednou namlouval, že se sovětské hospodářství nehodí pro Československo! Pohnutý oběd s Bogomolovem jsem zažil 5. října 1942. Prohlásil, že každý pokus o spolupráci mezi státy střední Evropy je nepřátelským činem proti Sovětům a žádal mě, abychom zanechali hospodářských jednání s Poláky. Přitom v rozčilení řekl, že se tato jednání v mnohém směru nelíbí Outratovi. Byl jsem tím zaražen, poněvadž naše osobní jednání byla prohlášena za důvěrná. Týž den mi Bogomolov řekl, že Sověti jsou proti vytvoření podkar patskoruských jednotek při naší brigádě v Rusku. Pokládají Podkarpatorusy za nepřátele, poněvadž bojovali proti Sovětům s madarskými pluky. Bogomolov nebyl také nadšen, když ode mne slyšel, že naše pohledávky u Sovětského svazu jsou vyšší než potřeba našeho úvěru v Rusku.
Moje referáty o těchto zkušenostech se Benešovi zřejmě nehodily. Měl jsem dojem, že kazím nebo aspoň ztěžuji jeho víru, že se Sovětský svaz nebude míchat do vnitřních věcí sousedních států. Beneš ostatně ukázal, že se plně nezbavil obavy před zbolševizováním Československa, když se snažil o to, aby Sovětský svaz smluvně zajistil, že se nebude míchat do československých vnitřních věcí. Na podobné zajištění nepomyslil při sdělávání smluv se žádným západním státem.
Benešova víra, že Sovětský svaz bude loajálně spolupracovat, byla také jistě nahlodávána činností čs. komunistické strany, pokud šlo o taktiku exilu vůči domovu. Masový teror hlásaný komunisty proti vyčkávání hlásanému Benešem, byl velký průlom do jinak loajálního postoje komunistů a naznačoval, že svoje plány kladou před národní celek a jeho jednotu. Proto Beneš nikdy našim komunistům, na rozdíl od Sovětského svazu, plně nevěřil, ale byl ochoten jim v mnohém ustupovat, aby si tak zajistil přízeň Sovětů. Měl jsem dojem, že prezident si vsadil na naději naše komunisty nějakým způsobem zdisciplinovat a přivést je do národního společenství.
Němci a komunisté
Beneš mi řekl 18. září 1941, že na druhé období Státní rady zamýšlí jmenovat zástupce našich demokratických Němců. Prezident kladl důraz na to, že chce, aby ve Státní radě Němci seděli s Čechy, Slováky a Podkarpatskými Rusíny byli vázáni k Československé republice a nedělali politiku Deutsch-Böhmen. Bylo to v době, kdy měl obavy, že nacisté budou v zimě 1941-42 nebo na jaře 1942 nabízet mír prostřednictvím neutrálů, a tak si chtěl zajistit loajalitu Němců. Prezident kladl důraz na to, že Němci nesmí klást žádné podmínky o spolužití s Čechy a musí jasně prohlásit, že se stavějí za půdu Československé republiky v předválečných hranicích.
Vzhledem k zvýšenému nacistickému tlaku doma doporučoval jsem, aby prezident jmenování Němců odložil, ale zdálo se mi, že se mu moje rada nelíbila. To bylo před nastoupením Heydricha do úřadu říšského protektora. Podivil jsem se, že chce jmenovat komunisty do Státní rady po tom po všem, co podnikali proti odboji a proti němu osobně. Zdůraznil jsem, že podle mého názoru komunisté nepatří do žádné demokratické společnosti. Strana, která hlásá diktaturu proletariátu, jíž má lid dosáhnout revolucí, není stranou demokratickou.
… Demokracie, jako každý živý organismus, má projevit zákazem stran, které ji chtějí zničit, pud sebezáchovy. Dále jsem dokazoval, že komunisté vlastně nejsou československou stranou, poněvadž přijímají rozkazy z Moskvy a řídí se jimi. Pokud jsem byl doma, vzpomínal jsem, komunisté nepodporovali národní odboj, a byla by to chyba, když dostali z Moskvy rozkaz k němu se připojit, abychom jim umožnili jmenováním zástupců do Státní rady po návratu domů tvrdit, že osvobodili národ. Řekl jsem prezidentovi, že moje politické stanovisko ke komunismu není ovlivňováno hospodářským systémem Sovětského svazu. Jsem sice odpůrcem všeobecného zespolečenštění výrobních prostředků a jsem proti jeho zemědělské politice…
Prezident prudce reagoval na moje vývody. Jsem prý pěkný demokrat, když se takto dívám na politickou stranu, s jejímž programem nesouhlasím. T. G. Masaryk byl jistě dobrý demokrat, a nedal zakázat ani komunisty, ani henleinovce. Tím se v exilu musí řídit také on, zejména když chce, aby Státní rada reprezentovala celý národ, tedy všechny politické strany. „Mimo to,“ dodal, „musím dělat takovou politiku, která počítá se všemi eventualitami.“ Přitom utrousil poznámku, že je vidět, že nejsem politik.
Odpověděl jsem, že jsem špatný politik, poněvadž jsem se nestaral o jmenování agrárních zástupců do Státní rady. Tehdy jsem už věděl, že dr. Milan Hodža navrhoval při prvém jmenování do Státní rady pět agrárních kandidátů: Čapka, Mečíře, Hatalu, Sahánka a Nováka, a řekl jsem Benešovi, že je budu prosazovat, abych se ukázal jako politik. Beneš podotkl, že svou poznámku tak nemyslil a že všichni Hodžou navrhovaní kandidáti jsou nevhodní. Nato jsem řekl, že snad do druhého zasedání bude jmenovat agrárníky, kteří se mu budou hodit. Beneš nereagoval a bylo vidět, že mu tento hovor není právě příjemný.
Beneš a agrární strana
Po jmenování členů do druhého zasedání, mezi nimiž nebyl ani jeden agrárník, ač agrární strana byla nejsilnější československou stranou v první republice, jsem si na toto nespravedlivé zastoupení (14. listopadu 1941) Benešovi trpce stěžoval. Byli nově jmenováni další národní socialisté, sociální demokraté, komunisté, ale žádný agrárník. Beneš mi řekl, že by byl ochoten jmenovat jednoho agrárníka, a to zástupce malorolníků, a takového prý nemám. Statkáře a velkostatkáře nemůže jmenovat, ty zastupuje Slávik a já.
Když po tomto rozhovoru Beneš jmenoval sociálního demokrata Václava Majera jako zástupce malozemědělců, začal jsem prosazovat zastoupení agrárníků velmi intenzívně. Byl jsem u prezidenta třikrát rychle za sebou (20. a 24. listopadu a 2. prosince 1941) a nepokrytě mu řekl, že je to diskriminace vůči největší straně a dává do rukou zbraň agrárníkům, kteří byli proti němu. Nemýlili se, když tvrdili, že je protiagrární. Beneš se bránil, že nikdy nebyl proti agrární straně, ale že agrární strana byla proti němu. Vykládal mi o agrární opozici proti jeho zahraniční politice a o chování strany při prezidentské volbě v roce 1935, a svoje vývody dokládal různými příhodami z parlamentu a z jednání stranicko-politických. Nevěděl jsem o tom mnoho, poněvadž jsem doma nebyl politicky činný, a znovu jsem to Benešovi připomněl. Zdůraznil jsem však, že — ať tomu bylo jakkoli — jsou to věci, které překonal čas a na něž je nutné zapomenout, zejména v nynějších dobách, a žádal jsem, aby jmenoval tři agrárníky do Státní rady. Podotkl jsem, že se mi loajalita k němu nevyplatila. …
První úvahy o odsunu Němců
Str.308
… Zdůrazňoval jsem ovšem, že odsunutí Němci z české oblasti, kteří se ničím neprovinili proti republice nebo proti Čechům, musí za svůj majetek dostat plnou náhradu a budou si smět své osobní věci vzít s sebou. Přitom jsem byl i nadále ochoten postoupit Německé říši území, které bychom nepotřebovali z důvodů své bezpečnosti nebo z důvodů hospodářských. …
Prezident chtěl vědět, zda vyhoštěním Němců neohrozíme některé průmyslové obory a kde seženu prostředky na vyplácení náhrady odsunutým. Tvrdil jsem, že většina průmyslového německého dělnictva dá přednost starému domovu a nebude se chtít stěhovat do neznámých končin, a slíbil jsem, že otázku průmyslových odborníků budu studovat. Co se týče náhrady, chtěl jsem ji vyplatit na účet pohledávek Protektorátu vůči Německé říši. Odhadoval jsem, že tyto pohledávky dosáhnou koncem války závratné výše. Už na začátku roku 1942 jsem věděl, že částky říšských pokladničních poukázek v majetku českých ústavů, válečného příspěvku Protektorátu Německu a pohledávek protektorátní banky vůči Říšské bance jdou do mnoha miliard korun. Nevěděl jsem sice, kolik Němců bude muset dostat náhradu, ale odhadoval jsem, že už na začátku roku 1942 bych mohl vyplatit 1,500.000 Němců průměrně 20.000 na hlavu. Byl jsem přesvědčen, že postupem doby bude možno náhradu zvyšovat.
Prezidentovi se můj plán náhrady líbil a okamžitě ho přijal. Jen mě žádal, abych o něm nikomu, ani Opočenskému, nic neříkal, poněvadž jeho předčasné prozrazení by jej znehodnotilo a případně znemožnilo. Sám se však zmínil Opočenskému (7. února 1942) o mém plánu.
Na začátku roku 1942 Beneš v soukromých hovorech se mnou už připouštěl možnost odsunu Němců a 28. dubna 1942 to řekl ve svém projevu k British Press Association. Tehdy to bylo poprvé, kdy se veřejně přihlásil k principu odsunu při řešení minoritních problémů.
Od Opočenského jsem věděl, že se prezident velmi intenzívně zabývá německým problémem. Již v prosinci 1941 žádal Opočenského, aby mu připravil práci o pangermanismu. Potřebuje prý ji pro Bruce Lockharta a chce Britům ukázat, že českoslovenští Němci byli stejní od Georga Schonerera až po Konrada Henleina.
… Situace v Protektorátě pohnula Beneše, že začal sondovat u Britů možnosti odsunu Němců. Prezident mi to neřekl, ale vykombinoval jsem si to z toho, co jsem věděl od Opočenského. Ten mi řekl (17. září 1942), že Královský institut pro mezinárodní záležitosti v Londýně požádal prezidenta Beneše o vydání textu čtvrtého plánu z roku 1938 na úpravu poměru našich Němců. Beneš svolil, aby Opočenský jej poslal Britům s tím, že schválil plán proti svému přesvědčení a na Runcimanův nátlak, a že jej považoval za neproveditelný, protože v demokratickém státě nelze připustit, aby se minorita spravovala totalitním režimem. Když Opočenský byl u Beneše (26. září 1942), aby mu plán identifikoval, Beneš žádal Opočenského, aby Královskému institutu ještě oznámil, že plán nebyl nikdy vládou schválen ani nebyl předložen parlamentu, protože britský vyslanec v Praze Newton oznámil Benešovi, že si britská vláda nepřeje, aby čs. vláda přijala jakákoli opatření, která by neměla souhlas Henleinovy strany, nebo aby čs. parlament odhlasoval nějakou vládní osnovu proti vůli Henleinovy strany. Konečně měl Opočenský Britům oznámit, že henleinovci plán nepřijali.
Z toho jsem usuzoval, že Britové studují historický vývoj našeho jednání s henleinovci a že se v zákulisí jedná o otázce odsunu našich Němců. Od Beneše jsem věděl, že spojuje otázku odsunu s odstoupením postradatelné sudetské oblasti. Odstoupení území mělo podle Beneše zaručit odsun velké části našeho německého obyvatelstva, jemuž, pokud se neprovinilo proti republice, měla být vyplacena plná náhrada za majetek zanechaný v Československu. Zdálo se mi, že Beneš stojí už celkem na stejném stanovisku jako já. Ripka však stále hájil, že se musíme zbavit všech Němců, a to bez odstoupení území.
Britská veřejnost byla velmi citlivá k problému odsunu. Když se Beneš na obědě British Press Association dotkl otázky odsunu, posluchači byli dotčeni a tvrdili, že Německo by nikdy nenabylo klidu, kdyby se měl provádět odsun jejich krajanů z jiných zemí.
O našich Němcích se také diskutovalo v naší Státní radě 31. srpna 1942. Komunista Kreibich oznámil, že se bude konat konference všech Němců, kteří stojí na půdě republiky, odsoudil ukrutnosti páchané nacistickým režimem na českém národě a prohlásil, že valná část sudetských Němců zůstala věrná demokratickým principům. Rudolf Bechyně chválil Kreibichův projev a řekl, že nesmíme tvrdit, že takových Němců, jako je Kreibich je málo, ale že musíme říkat, že je jich většina. Tyto projevy se zdály nasvědčovat, že leví socialisté jsou proti odsunu německého obyvatelstva.
Po změně vlády v roce 1942 se jednalo o našich Němcích na neformálních schůzkách u prezidenta Beneše (20. listopadu a 8. prosince 1942). Na nich se prezident už vyslovil pro odsun Němců ve velkém měřítku — Ripkův vliv byl zřejmý — a já věděl od Opočenského, že už odevzdal Britům první memorandum ve věci odsunu Němců. Beneš řekl Opočenskému, že musí v tom směru postupovat velmi opatrně a dávat to Britům po lžičkách, poněvadž je stále dost významných osob v parlamentě i mimo parlament, které podporují mnichovskou politiku a budou ochotné dát přednost rozdělení českých zemí před odsunem Němců z republiky. Na neformálních schůzkách dospěli jsme s prezidentem k jednomyslnému názoru, že jsme ochotni k územním obětem, které by byly pro nás politicky i hospodářsky únosné a zajišťovaly naši nezávislost, za předpokladu, že Německo převezme dva miliony našich Němců. Zároveň bylo přijato, že jsme ochotni k rektifikaci hranic s Maďarskem, bude-li ono souhlasit s odsunem našeho maďarského obyvatelstva. V ministerské radě jsme o odsunu Němců žádné usnesení neučinili. Otázku odsunu sledoval dále jen prezident.
Ve své řeči při zahájení třetího zasedání Státní rady 12. listopadu 1942 Beneš nepřímo naznačil, že je pro odsun většího rozsahu. Řekl totiž, že jsou celé statisíce Němců, kteří zradili Československo před Mnichovem a nyní se přímo nebo nepřímo účastní gestapáckého vraždění a loupení, a že jen „nějaká část našich Němců, ať větší ať menší, v republice po této válce zůstane.“ Beneš prohlásil, že by bylo předčasné probírat konkrétní řešení národnostní otázky u nás po válce, ale že „správné její rozřešení bude znamenat stát vnitřně i mezinárodně silnější, ucelenější a zajištěnější.“ …
* * *
„President Edvard Beneš se zasloužil o stát“ - pro tento zákon hlasovali i všichni komunisté. Není divu, když jim umožnil nástup k moci a zničení demokratického Československa. Barbarské vyhnání českých Němců bylo válečným zločinem, genocidou v době míru a z tohoto pohledu je třeba na E.Beneše pohlížet jako na válečného zločince. Nejenom že byla vyhnána třetina národa ze svých staletých domovů, své rodné země, ale ještě byly o vše, bez náhrady, okradeni - o násilí, primitivních zvrácenostech pod dohledem státu a smrti desítek tisíců nevinných, včetně žen, dětí, kojenců a starých lidí, nemluvě. To jsme byli hrdinové, ale když nás Německo přepadlo, tak jsme se vzdali bez jediného výstřelu, zbraně odevzdali a začali poslušně pracovat pro říšský válečná průmysl. Bylo co jíst, kina a restaurace byla v provozu, většina obyvatelstva jistě doma nadávala, ale v podstatě jí stav vyhovoval, hlavně, že se u nás neválčilo a měli jsme „pohodu“!
Jan Šinágl, 10.1.2015
Komentáře
Byl by snad lepší než donucený a týraný Hácha prezidentem třeba otřesný kolaborant
české povahy Moravec?
Feirabendovy vzpomínky vyšla celekm třikrát, prvně u pana Švehly v USA, Universum Press,New York,
pak v lepší a dokonalejší úpravě v Rozmluvách u pana Tomského v Londýně a nakonec neexilově po roce 1989 v aktualizovaném vydání s předmluvou Pavla Tigrida ve třech dílech v brněnském nakladatelství Atlantis s názvem Politické vzpomínky 1994-1996.Event . k nahlédnutí v knihovně exilu i samizdatu Libri Prohibiti, Senovážné náměstí 2, Praha, pan Gruntorád.
RSS informační kanál komentářů k tomuto článku.