Českou společnost vyrovnáni se s vyhnáním Němců a uznání jeho zločinnosti, teprve čeká. Myšlenka, že sudetoněmecké spolky představují nacismus a revanšismus, že jim není co věřit, je ta nejlepší cesta, jak se s ničím nevyrovnávat a Čechy ještě více v Evropě zadupat do bahna xenofobie a národovectvi.
Je přirozené, že na otázku, zda se Češi i Němci mohou opravdu smířit (viz spor v LtN č. 3) odpovídaly dvě mladé ženy odlišně, Zarazilo mé ale, že Miriam Tiněrová, která hájila zápornou či spíže problematickou odpověď na tuto otázku, není informována o postojích aspoň části Sudetoněmeckého krajanského sdružení, pro níž tvrzení, že se nikdy jasně od nacistických zločinů nedistancovalo, neplatí. Člověk má právo být národovec (völkisch), neměl by však psát nepravdu. To se vztahuje na Čechy i na Němce.
Pro sociálnědemokratickou Seligerovu obec, která je jedním ze sedmi větších sudetoněmeckých spolků, ostatně nikdy neplatilo, že by se od nacistických zločinů nedistancovala. Její zakladatelé byli totiž nacismem sami postiženi. Oni, jejich rodiny a straničtí a odboroví soudruzi, desítky tisíc umučených nebo v koncentrácích vězněných sudetských Němců (percentuáIně více než Čechů, pokud mezi ně nezapočteme Židy) byli přímými oběťmi nacismu. Vytýkat jim „nedistancování se“ je krutým výsměchem, přicházejícím ze země, kterou byli přímo čí nepřímo donuceni opustit. To předpojatost zabránila Miiriam Tintěrové seznámit se s nacistickou represí vůči sudetským Němcům a jejich odporem a odbojem proti nacismu, také s úředním i faktickým zacházením s německými antifašisty po válce.
Pokud jde o křesťansou Ackermannovu obec, také není pravda, že by se s minulostí nevyrovnali. Mnohokrát jsem od nich slyšel velmi kritická slova nejen o nacismu, nýbrž i k pomalému rozchodu s alibistickou myšlenkou, že sudetští Němci byli pouhou obětí nacismu. Obec se plné hlásí k odpovědnosti za kolaboraci a ztotožňování se s nacisnem. Má k tomu i historické předpoklady hitlerovský útisk postihoval totiž i katolíky. Kéž by to tak činili i Češi, kteří byli nejméně poškozeným národem ze všech evropských národů, jež zasáhla okupace nebo válka. Výrazně nejméně poškozenými.
Páter Anton Otte z Ackermannovy obce pokorné a upřímně prosil Čechy před několika lety v televizi za odpuštění za všechny zločiny a provinění, jichž se Němci na Češích dopustili. Také poslanec evropského parlamentu Bernd Posselt zaujal zaujal k nacistickým zločinům veřejně v České televizi jednoznačné stanovisko. Herbert Werner, nyní vyznamenaný v Berlíně prezidentem České republiky, byl začátkem 90. let jako poslanec německého Spolkového sněmu zpravodajem pro česko-německou smlouvu, kterou se v obou státech podařilo prosadit přes odpor národovců (völkisch). Mezi Němci jich je mnohem méně než mezi Čechy, ubývají i v prostředí vyhnaných Němců, i když vzhledem k nevlídnému až nepřátelskému postoji německé společnosti vůči vyhnaným to jde pomaleji, než by bylo žádoucí.
Ackrrmannova obec je ve stycích s dnešní českou společností nejaktivnější, po ní následuje obec Seligerova. Ostatní části Sudetoněmeckého krajanského sdružení se příliš neprofilují, jen z doslechu vím, že Witikobund je skutečně stále pěkně nahnědlý. Ale třeba je to pomluva, k žádnému jeho prohlášení jsem se za posledních 12 let nedostal.
Nemyslím, že by Miriam Tintěrová s Ackermannovou či Seligerovou obcí a zmíněnými jejich projevy kdy přišla do styku, nepodezírám ji, že veřejnost klame záměrné. Klame především sama sebe, držíc se předsudků a své vědomosti. Protože se v ČR, včetně učebnic, stále tato část dějin bezostyšně falšuje, mělo by nám všem jít o poznání faktů z nichž vyplývá, že povalečné vyhnaní Němců bylo hromadným zločinem československého státu a že vyhnaní byli jeho kolektivní obětí, tedy i ti, kteří se dříve dopustili zločinů, za něž nebyli souzeni. Většina vyhnaných byly ale ženy a děti. Čs. poválečný stát stále považujeme dosud na rozdíl od zločinného nacistického Německa za demokratický, ale po zveřejnění pravdy o oné době se možná zbavíme další iluze.
Amnestijní zákon a ty zákony, které obsahují zásady některých poválečných dekretu prezidenta republiky, musíme zrušit sami (pokud už nebyly zrušeny), minimálně proto, že nelze připustit, aby platné a účinné zákony bylý v rozporu s českým ústavním pořádkem. Nikdo nežádá zrušeni se zpětnou platností, které je ostatně právně neproveditelné a politicky nepřijatelné - nejen pro ČR, O zrušení těchto (zhruba 14) zákonů či jejich částí nebudou jistě rozhodovat Němci v Německu, to musejí udělat po důkladném česko-českém dialogu sami čeští občané a jejich parlament.
Názory na to mohou být různé, lidé se bojí, že přijdou o majetek, který jejich předci či prvonabyvatelé získali zjevné neoprávněně. Co ale zaráží, je myšlení polemizující mladé ženy. Nejen že v potomcích válečné generace Němců a Čechů stále vidí dvě strany, ačkoliv vnitřně vyrovnaní lidé v kategorii dvou stran uvažovat nemohou. Její hlavní starostí je, že sudetoněmecké krajanské sdružení a další spolky sledují „revizi a jednostrannou interpretaci dějin“, že by bylo „naivní se domnívat, že jejich představitelé (svou) ideologii a cíle (...) jen tak odloží“.
Probůh, čtyřicet let do nás vtloukali, že Němci jsou revanšističtí a nejrevanšističtější jsou ti sudetští. A ještě dnes (tedy loni) prohlásí předseda ČSSD Vladimír Špidla, že „odsun byl zdrojem míru“. Historie ale sama „revidovala“ výsledky války: Německo se mezitím, hlavně díky německé mládeži 60. let, vyrovnalo s nacismem, a pak se sjednotilo; vyrovnání dodatečně zasáhlo i někdejší NDR. Zato Československo, které „Němci“ v roce 1938 vlastizrádně rozbíjeli, už neexistuje a i prezident České republiky nedávno uznal, že to tak asi bylo dobře. (Nemyslím si to ale.)
Českou společnost vyrovnáni se s vyhnáním Němců a uznání jeho zločinnosti, teprve čeká. Myšlenka, že sudetoněmecké spolky představují nacismus a revanšismus, že jim není co věřit, je ta nejlepší cesta, jak se s ničím nevyrovnávat a Čechy ještě více v Evropě zadupat do bahna xenofobie a národovectvi.
PETR UHL, Praha, Literární Noviny 2003
* * *
Reportéři ČT: Ani zlo nacistů nás nezbavuje povinnosti mluvit o Postoloprtech
Kdy si konečně přiznáme i vlastní zločiny a začneme o nich veřejně mluvit…?!
Znám místa masových hrobů, je jich hodně
Očitý svědek masakru na Švédských šancích vypráví – nedopsaný deník…
Němci se za své zločiny omlouvají a konají 70 let. Kdy se konečně omluvíme a začneme konat i my?!
* * *
J.Š.15.6.2015
Read more...