Vřele doporučuji každému, kdo se chce seznámit se skutečnou příšernou realitou komunistického Ruska.
Průměrný ženatý dělník musel vystačit s méně než polovičním množstvím chleba a mouky a méně než dvěma třetinami cukru než jeho protějšek v Petrohradě na začátku 20. století. Lidem se nedostávalo tuků, mléka ani ovoce. Spotřeba masa a ryb byla v třicátých letech pětkrát menší než na přelomu 19. a 20. století. Inu, za cara na tom byli Rusové lépe než za Stalina.
V Penze spí před obchody tisíce vesničanů, kteří sem přijeli 200 kilometrů, aby si koupili chleba. „Ve frontě na chleba stojíme od půlnoci, a i když umíráš hlady, tak ti dají nanejvýš kilový bochník,“ napsala žena z kolchozu v Jaroslavli svému manželovi. Ano, v údajném ráji pracujících v SSSR se stály mnohahodinové fronty na tuto základní potravinu a ani nebylo jisté, že ji lidé dostanou. Často končili o hladu a umírali. A samozřejmě k dostání nebylo ani další zboží. například mléko, máslo, zelenina, o masu ani nemluvě. Dokonce i ryby v oblastech s rozvinutým rybolovem se nedaly koupit, protože jaksi nebyly. V obchodech chyběly i takové obyčejné věci, jako sůl, mýdlo a zápalky. Začátkem třicátých let se dokonce nedala sehnat ani vodka. Těžko se sháněly i oblečení, obuv a další spotřební zboží. V závodních jídelnách stáli dělníci nejen fronty na jídlo, ale také na příbory, protože i jich byl kritický nedostatek.
Lidé nejčastěji bydleli v tzv. komunálních bytech. To znamená, že třeba čtyřčlenná rodina měla pro sebe jeden pokoj, v některých případech třeba o velikosti pouhých deseti metrů čtverečních. V takovém bytě žilo více rodin, kuchyně a sociální zařízení byly společné. Je jasné, že takové soužití vedlo k hádkám a psychickým poruchám. Ale to ještě nebylo tak hrozné. Téměř pětina obyvatel Magnitogorsku žila v roce 1938 v hliněných chatrčích s doškovými střechami napůl zapuštěných do země, čili v zemljankách. V některých hromadných ubytovnách připadaly na jednoho člověka dva metry čtvereční a lidé neměli ani vlastní postel, museli spát na směny.
Celkově byl stav sovětských měst v třicátých letech katastrofální, dal se charakterizovat asi takto zápach, špína a dezolátní stav všeho. Chyběly vodovody, kanalizace, ulice byly většinou nedlážděné, elektřina často nešla. Není divu, že v takovém prostředí bujely různé choroby, například malárie.
Zemi trápila i obrovská zločinnost, která měla až neskutečně bizarní podoby. Například v některých městech se na nádražích daly jízdenky na vlak koupit pouze prostřednictvím zločineckých gangů. To nevymyslíš. Jinak vraždy, loupeže, násilná napadení kolemjdoucích, hromadné bitky či opilecké rvačky se staly častým a trvalým koloritem života Sovětského svazu.
Takže když Stalin tehdy prohlásil, že se žije lépe a radostněji, tak lidé k tomu lakonicky dodávali, „Stalinovi.“ Přesně tak, komunistická vrchnost problémy většiny obyvatel neznala a ani se o ně nezajímala. Rudí papaláši žili v přepychových luxusních bytech, jezdili na přepychové chaty a nakupovali v obchodech určených jen pro vybrané soudruhy, kam normální smrtelníci neměli přístup, a kde samozřejmě byl dostatek všeho zboží. Jednou nějaký význačný sovětský umělec, který také patřil mezi ty vybrané, požádal o výstavbu chaty s jedenácti pokoji. No, na soudruhy v Kremlu to už bylo moc a povolili mu maximálně deset pokojů.
Knihu by Každodenní stalinismus by si měl každý přečíst, aby pochopil, že komunismus je bezpráví, bída a teror. Je dobře, že autorka staví na vzpomínkách obyčejných lidí a uvádí jejich konkrétní příběhy. Má to však háček. Tato kniha není momentálně k sehnání. Alespoň mně se jí zatím nepodařilo nikde dohledat. Musel jsem si ji tedy půjčit z naší Jihočeské vědecké knihovny v Českých Budějovicích. V knihovnách je běžně k dispozici. Stojí za to si ji půjčit a přečíst.
Read more...