Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

V žádném případě a v žádné situaci však člověk nesmí mlčet, když někdo přímo odsuzuje jeho hodnoty či na ně útočí. - Morální hodnoty jsou motivující silou jednání člověka. Tím, že vyslovujeme morální soud, chráníme jasnost vlastního vnímaní a racionality směřování, které jsme si zvolili. Je rozdíl, zda se člověk střetává s lidskými chybami v poznání nebo s lidským zlem. - Položme si otázku, proč totalitní diktatury považují za nezbytné investovat peníze a energii do propagandy pro své bezmocné, spoutané a umlčené otroky, kteří nemají prostředky na protest nebo obranu. Odpověď zní, že i ten nejpokornější rolník nebo nejprimitivnější divoch by se slepě vzbouřil, kdyby si uvědomil, že je obětován, a to ne kvůli ně­ jakému nepochopitelnému „vznešenému cíli", nýbrž kvůli prostému, ničím nezastřenému lidskému zlu. - Všimněme si také, že morální neutralita nezbytně vede k rostoucímu pochopení pro neřesti a k antagonismu vůči ctnosti. Pro člověka, který se snaží nepřiznat, že zlo je zlem, je stále nebezpečnější uznat, že dobro je dobrem. Ctnostná osoba pro něj představuje hrozbu, která může zbořit všechnu jeho vyhýbavost - zejména pokud jde o otázku spravedlnosti, která vyžaduje, aby se přiklonil na tu či onu stranu. - A pak si tento člověk ve středním věku jednoho šedého dne náhle uvědomí, že zradil všechny hodnoty, které kdysi v mládí miloval, přemýšlí, jak se to stalo, načež svou mysl najednou umlčí - řekne si, že strach, který prožíval ve svých nejhorších, nejostudnějších chvílích, byl oprávněný, a že tyto hodnoty nemají v dnešním světě šanci. Iracionální společnost je společností morálních zbabělců - lidí ochromených ztrátou morálních mě­řítek, principů a cílů. Ale protože lidé, dokud žijí, musejí jednat, je taková společnost připravena vydat se do rukou každého, kdo je ochoten určit její směřování. Bude jím jeden ze dvou typů lidí: buď člověk, jenž je ochoten přijmout odpovědnost za prosazování racionálních hodnot, nebo hrdlořez, kterého otázky odpovědnosti vůbec netrápí. Ať je tento zápas jakkoli těžký, racionální člověk má tváří v tvář této alternativě jen jednu možnost.

***

Svou odpověď omezím jen na základní aspekt této otázky. Uvedu jen jeden princip, protiklad názoru - dnes velmi rozšířeného a odpovědného za šíření zla na světě. Tento princip zní: Člověk musí vždy vyslovovat morální soudy.

Nic nemůže podkopat a rozložit kulturu nebo charakter člověka tak důkladně jako zásada morálního agnosticismu, tj. názor, že člověk nesmí nikdy vyslovovat morální soudy o jiných lidech, že musí být ke všemu morálně tolerantní, že dobro spočívá v ne­rozlišování dobra a zla.

Je zřejmé, kdo na základě této myšlenky získá­vá a kdo ztrácí. Zdržíte-li se ocenění ctností lidí nebo odsouzení jejich neřestí, neuplatňujete vůči nim spravedlnost ani rovné zacházení. Když váš nestranný přístup ve skutečnosti znamená, že od vás nemů­že nic očekávat - ani dobro, ani zlo -, koho tím zrazujete a koho povzbuzujete?

Vyslovit morální soud však představuje obrovskou odpovědnost. Má-li být někdo soudcem, musí být bezúhonný; přitom však nemusí být vševědoucí ne­bo neomylný, nejde tu o to, zda se může dopouštět chyb v poznání. člověk potřebuje plnou integritu, což znamená, že se nemůže oddávat záměrnému, vědomému zlu. I soudce v soudní síni se může zmýlit, když je důkaz nepřesvědčivý, ale nesmí se vyhýbat důkazům, které jsou k dispozici, přijímat úplatky, nesmí ani dovolit, aby v posuzování reality bránily je­ ho rozumu vlastní pocity, emoce, touhy nebo strach. Stejně tak i každý racionální člověk musí zachovávat přísnou a plnou integritu v soudní síni své mysli, kde je jeho odpovědnost ještě větší než před veřejným tribunálem, protože když je obviněn z korupce, ví to jen on sám, soudce.

Avšak i pro soudy uvnitř mysli člověka existuje od­volací soud: objektivní realita. Soudce se ocitá u soudu vždy, když vysloví verdikt. Jen dnes, kdy vládne      atmosféra amorálního cynismu, subjektivismu a vandalství, si lidé představují, že mohou vyslovit jakýkoli iracionální soud, aniž by nesli nějaké následky. Ve skutečnosti je však člověk souzen podle soudů, kte­ré vyslovuje. Věci, jež zavrhuje nebo chválí, existují v objektivní realitě a jsou vystaveny nezávislému hodnocení jiných. Když je haní nebo chválí, odhaluje svůj vlastní morální charakter a měřítka. Zavrhuje-li Ameriku a vyzdvihuje sovětské Rusko, útočí-li na podnikatele a brání nezletilé delikventy, zatracuje-li velké umělecké dílo a oslavuje brak, přiznává povahu své duše.

Právě strach z této odpovědnosti vede většinu lidí k zaujetí postoje bezmezné morální neutrality. Ten­ to strach nejlépe vystihuje zásada „nesuď, abys nebyl souzen". Taková myšlenka však představuje rezignaci na morální odpovědnost: je morálním bianko šekem, který člověk poskytuje ostatním směnou za podobný šek, který od nich očekává pro sebe.

Před skutečností, že člověk se musí rozhodovat, není úniku, a dokud se lidé budou muset rozhodovat, není úniku před morálními hodnotami; dokud jsou v sázce morální hodnoty, žádná morální neutralita není možná. Neodsoudíme-li vraha, stáváme se pomocným nástrojem mučení a vražd jeho obětí.

Morální princip, který je třeba v této otázce přijmout, tudíž zní: Suď a buď připraven, že budeš souzen. Protikladem morální neutrality však není slepé, arbitrární, samolibé odsouzení jakéhokoli názoru, činu nebo osoby, které nezapadají do momentální nálady člověka, do jeho naučených sloganů nebo unáhleného okamžikového úsudku. Nerozlišující tolerance a nerozlišující odsouzení nejsou protiklady: jsou dvěma variantami stejné vyhýbavosti. Prohlašovat, že „všichni jsou bílí" nebo že „všichni jsou černí" ne­bo že „nikdo není ani bílý, ani černý, ale všichni jsou šediví", není morálním soudem, nýbrž únikem před odpovědností morálního soudu.

Soudit znamená hodnotit danou konkrétní věc ve vztahu k nějakému abstraktnímu principu nebo měřítku. Není to snadný úkol; nelze se ho zhostit automaticky prostřednictvím svých pocitů, ,,instinktů" nebo tušení. Jde o úkol, který vyžaduje co nejpřesnější, přísně objektivní a racionální pro­ces myšlení. Je celkem snadné pochopit abstraktní morální principy; někdy je však nesmírně obtížné uplatnit je v dané situaci, zvláště když v ní jde o morální charakter jiné osoby. Když člověk vyslovuje morální soud, ať už chválí, nebo haní, musí být připraven odpovědět na otázku „Proč?" a dokázat své tvrzení - sobě a každému racionálnímu člověku, který mu takovou otázku položí.

Přijme-li člověk zásadu, že má vždy vyslovovat morální soudy, neznamená to, že se musí považovat za jakéhosi misionáře, který je odpovědný za „spásu každé duše", ani že musí poskytovat nevyžádané morální posudky každému, koho potká. Znamená to však: (a) že musí jasně, v úplné, slovně identifikované formě znát vlastní morální hodnocení každé osoby, otázky a události, které se ho týkají, a podle toho jednat; (b) že musí své morální hodnocení projevit ostatním, když je to racionálně vhodné.

Druhé pravidlo znamená, že člověk se nemusí pouštět do ničím a nikým nevyvolaných morálních výpovědí nebo diskusí, musí však promluvit v situacích, kde lze mlčení objektivně chápat jako souhlas se zlem nebo jeho schvalování. Když člověk jedná s iracionálními osobami, v jejichž případě je každá argumentace neplodná, mohl by z mlčení někdo vyvodit morální souhlas. K jeho popření postačí prosté: ,,Já s vámi nesouhlasím." Jedná-li s rozumnějšími lidmi, může být morálně žádoucí i plné vyslovení vlastních názorů. V žádném případě a v žádné situaci však člověk nesmí mlčet, když někdo přímo odsuzuje jeho hodnoty či na ně útočí.

Morální hodnoty jsou motivující silou jednání člověka. Tím, že vyslovujeme morální soud, chráníme jasnost vlastního vnímaní a racionality směřování, které jsme si zvolili. Je rozdíl, zda se člověk střetává s lidskými chybami v poznání nebo s lidským zlem.

Všimněme si, kolik lidí se kroutí, hledá všelijaká pseudozdůvodnění a svou mysl uvádí do stavu slepé otupělosti v hrůze před zjištěním, že ti, s nimiž jed­nají - jejich „milovaní", přátelé, obchodní partneři nebo političtí vůdci, se nejen mýlí, ale že jsou zlem. Všimněme si, že tato hrůza je vede k tomu, že schvalují, podporují a rozšiřují právě ono zlo, jehož existenci se bojí přiznat.

Kdyby se lidé nesnižovali k této ubohé vyhýba­vosti, například když tvrdí, že nějaký zavrženíhod­ný podvodník „to myslí dobře", že příživnický pova­leč „za své jednání nemůže", že mladistvý delikvent „potřebuje lásku", že zločinec „nezná nic lepšího", že politika, který baží po moci, motivuje vlastenecký zájem o „veřejný prospěch", že komunisté jsou jen „zemědělskými reformátory" - vypadaly by dějiny něko­lika posledních desetiletí nebo staletí jinak.

Položme si otázku, proč totalitní diktatury považují za nezbytné investovat peníze a energii do propagandy pro své bezmocné, spoutané a umlčené otroky, kteří nemají prostředky na protest nebo obranu. Odpověď zní, že i ten nejpokornější rolník nebo nejprimitivnější divoch by se slepě vzbouřil, kdyby si uvědomil, že je obětován, a to ne kvůli ně­ jakému nepochopitelnému „vznešenému cíli", nýbrž kvůli prostému, ničím nezastřenému lidskému zlu.

Všimněme si také, že morální neutralita nezbytně vede k rostoucímu pochopení pro neřesti a k antagonismu vůči ctnosti. Pro člověka, který se snaží nepřiznat, že zlo je zlem, je stále nebezpečnější uznat, že dobro je dobrem. Ctnostná osoba pro něj představuje hrozbu, která může zbořit všechnu jeho vyhýbavost - zejména pokud jde o otázku spravedlnosti, která vyžaduje, aby se přiklonil na tu či onu stranu. Tehdy začnou mít smrtící účinek fráze typu: ,,Nikdo není nikdy úplně v právu nebo v neprávu a kdo jsem já, abych si troufal to posuzovat." Člověk, který začíná výrokem: ,,I v těch nejhorších z nás je něco dobré," pak pokračuje frází: ,,I v těch nejlepších z nás je něco špatného." Poté řekne, že „i v těch nejlepších z nás musí být něco špatného," a nakonec dospěje k myšlence, že „právě ti nejlepší z nás nám ztrpčují život - proč raději nemlčí? Jak si zrovna oni troufají někoho soudit?"

A pak si tento člověk ve středním věku jednoho šedého dne náhle uvědomí, že zradil všechny hodnoty, které kdysi v mládí miloval, přemýšlí, jak se to stalo, načež svou mysl najednou umlčí - řekne si, že strach, který prožíval ve svých nejhorších, nejostudnějších chvílích, byl oprávněný, a že tyto hodnoty nemají v dnešním světě šanci.

Iracionální společnost je společností morálních zbabělců - lidí ochromených ztrátou morálních mě­řítek, principů a cílů. Ale protože lidé, dokud žijí, musejí jednat, je taková společnost připravena vydat se do rukou každého, kdo je ochoten určit její směřování. Bude jím jeden ze dvou typů lidí: buď člověk, jenž je ochoten přijmout odpovědnost za prosazování racionálních hodnot, nebo hrdlořez, kterého otázky odpovědnosti vůbec netrápí.

Ať je tento zápas jakkoli těžký, racionální člověk má tváří v tvář této alternativě jen jednu možnost.

Ayn Randová

(duben 1962)