!!! Jen od roku 1948 do konce osmdesátých let bylo na našem území rozoráno na 270 000 hektarů luk a pastvin, 145 000 hektarů mezí (což odpovídá délce 800 000 km), 120 000 kilometrů polních cest, 35 000 hájků, lesíků, remízků a bylo odstraněno také na 30 000 kilometrů liniové zeleně. !!!
Česko ztrácí vodu. Rychle a fatálně. Svůj osud ale zatím držíme ve vlastních rukou. A zůstane v nich, když je vytáhneme z kapsy. Lesních porostů dnes sice máme dvakrát víc než za Marie Terezie, ale jejich nevhodná skladba k retenci vody v krajině moc nepřispívá.
… Velké přehrady ničí nejúrodnější půdy, mravně poškozují národ. V Sovětském svazu bylo zatopeno 190 měst, více než 5000 vesnic, tisíce historických a kulturních památek. Dnes jde při budování přehrad o gigantománii, předvádění se. Jen Rybinská vodní nádrž zaplavila tři města, desítky vesnic, bylo ztraceno 500 000 hektarů půdy. Kdyby se jen pálilo seno, které by bylo možné získat ze zatopených luk, dalo by se získat více elektřiny, než dává Rybinská hydrocentrála.
... Mohou však za ztrátu vody z naší krajiny jenom popsané klimatické změny? Hlavní příčinou jejího úbytku v republice je armující stav krajiny. Voda je ústředním a klíčovým faktorem, který propojuje všechny ostatní krajinné prvky (lesy, půdu, řeky, rybníky) a je jimi zároveň zcela zásadně ovlivňována.
Vzhledem k poloze Česka, které leží na hlavním evropském rozvodí, jsou jediným zdrojem vody pro naše území dešťové či sněhové srážky. Jejich zadržení vegetací a především půdou (tedy jejich retence) jsou klíčové pro její další osud v naší krajině. Horní vrstva půdy totiž funguje jako houba absorbující vodu - 100 cm silná povrchová vrstva půdy na ploše 1 km2 dokáže potenciálně zadržet 300 000 m3 vody. Všeobecný pokles retence je výsledkem nevhodného hospodaření v uplynulých sedmdesáti letech, kdy kromě scelování pozemků došlo také k úplnému odstranění či výraznému poškození retenčních struktur - luk, remízků, říčních niv a lesních porostů. Jen od roku 1948 do konce osmdesátých let bylo na našem území rozoráno na 270 000 hektarů luk a pastvin, 145 000 hektarů mezí (což odpovídá délce 800 000 km), 120 000 kilometrů polních cest, 35 000 hájků, lesíků, remízků a bylo odstraněno také na 30 000 kilometrů liniové zeleně.
Na celé sedmině našeho území (úhrnem je to více než milion hektarů) pak bylo navíc vybudováno meliorační zařízení, takže tyto pozemky byly záměrně odvodněny a převedeny na zemědělskou půdu. Ta zaujímala v roce 2014 víc než polovinu Česka, orná půda pak tvořila 38 % území státu, což je více, než činí průměr ostatních evropských zemí. Lesních porostů máme sice v současnosti dvakrát víc než za časů Marie Terezie, ale jejich nevhodná skladba s převahou smrkových monokultur k retenci vody v krajině také moc nepřispívá. …
Nahlédni do studny
Na sníženém zasakování srážkové vody í se podílí mimo jiné urbanizace - nárůst : pro vodu nepropustných ploch, jakými jsou asfaltová či betonová prostranství parkovišť u nákupních center, střechy obytných budov odvádějící vodu přímo do kanalizace a podobně. Voda, která se nevsákne do půdy, nemůže doplňovat zásoby, jejichž hladina má na velké části našeho území klesající trend.
Retenci vody v krajině nepomáhají, ani regulacemi degradovaná koryta řek a potoků, jejichž dna jsou nadměrně zahloubená a mnohdy opevněná betonem. Zkrácení a technické úpravy toků měly za úkol rychlé odvedení vody z území, kde byla provedena meliorace; touto cestou se samozřejmě odváděla i velká voda při povodních. Z celkové délky našich vodních toků bylo takto upraveno 21 600 kilometrů (tedy 28,4 %). Vodohospodářsky významných řek se tato úprava dotkla z jedné třetiny, avšak ty menší v zemědělské krajině byly ovlivněny z téměř 40 %. Například 14 000 kilometrů říček a potoků bylo napřímeno, zahloubeno. Z tohoto množství bylo navíc 4500 kilometrů toků zatrubněno. Podle kritérií Rámcové směrnice o vodách tak dnes pouze 11 % našich vodních toků vykazuje dobrý ekologický stav.
Přirozené, meandrující řeky tvoří přitom komplexní hydrologickou síť, která propojuje podzemní i povrchové vody. Zjednodušeně si to můžeme představit jako spojené nádoby. Čím více vody je v toku (jarní tání sněhu, povodňové stavy), tím více vody proniká (infiltruje) do okolních propustných náplavů a doplňuje zásoby podzemní vody - majitelé studní to poznají podle zvýšené hladiny. Naopak při poklesu vody v tocích je velká část z nich dotována vodou podzemní, která se zapojuje (je takzvaně drenována) do povrchového toku. Pokud je toto spojení přerušeno - ať už opevněním dna a břehů betonem, zahloubením koryta, nebo poklesem hladiny podzemní vody v důsledku nízkého doplňování infiltrací srážek, máme tu suchá koryta i studně v letním období.
Výsledkem je setrvalý úbytek vody v krajině, umocněný nárůstem teploty vzduchu a vyšším výparem. Odvodněné plochy či pozemky se přehřívají a odražené dlouhovlnné záření dále zvyšuje teplotu přízemní atmosféry. Naproti tomu území s dostatkem vody, například mokřady či rybníky s příbřežními pásy vegetace, přispívají ke stabilizaci okolního klimatu tím, že Velká část slunečního záření je transformována do energie potřebné k přeměně vody ze skupenství kapalného do skupenství páry. V tomto případě hovoříme o chladicím účinku mokřadů a dalších zvodnělých ploch v krajině. Naopak z přehřátých ploch bez vody proudí do atmosféry teplo o výkonu, který je prakticky srovnatelný s instalovaným výkonem všech našich elektráren. Takto ohřátý vzduch dále vysušuje krajinu, odnáší vlhkost vysoko do atmosféry a brání proudění oceánského vzduchu směrem do kontinentu.
Podobně jako v případě remízků a luk i plocha našich mokřadů a rybníků, schopných ochlazovat krajinu, se značně změnila. V roce 1950 jich bylo registrováno 1 300 000 hektarů, avšak během padesáti let došlo k poklesu na méně než třetinu. Celková plocha rybníků větších než půl hektaru tak dnes tvoří jen 73,6 % jejich historické plochy.
... Je třeba si ovšem otevřeně říci, že bez fungující krajiny - dostatečně zásobené vodou - nebudou ani přehrady plnit svůj účel. Příkladem mohou být eutrofizované nádrže plné sinic, zanesené sedimenty z erodovaných polí, kontaminované navíc pesticidy a celou řadou dalších polutantů, které výrazně snižují použitelnost akumulované vody.
Protože jediným významným zdrojem vody pro Českou republiku jsou srážky, je třeba udělat vše pro to, abychom je udrželi v krajině a zapojili do malého koloběhu vody. Jinými slovy, potřebujeme, aby srážky zasakovaly do půdy na území, kde napršely, a neodtékaly řekami do okolních zemí.
Jedině takto fungující, plně „retenční krajina" může zabránit či alespoň zmírňovat dopady klimatických změn - včetně extrémů počasí, projevujících se bleskovými povodněmi či delšími suchy.
Náprava naší krajiny je stále možná, nebude to však krátkodobá záležitost a nebude ani levná. Začít je ovšem třeba hned. Zatímco velké stavby jsou vždy viditelnými „pomníky", efekt změn v přístupu k hospodaření v krajině se neprojeví v horizontu jednoho volebního období. Dokážou to naši politici ustát?
Z článku Matina Rulíka a Pavla Nováčka „A JE TO V SUCHU“, LN Orientace, 2.9.2018
* * *
Nedávno jsem hovořil s jedním zemědělcem z Vysočiny, potomkem sedláckého rodu. Vyprávěl mi, jak byl kdysi vypracovaný systém okamžité likvidace stromu napadeného kůrovcem. Byly na to specializované malé firmy, které reagovaly okamžitě, efektivně, po označení napadeného stromu lesníkem a jeho žádostí o odstranění stromu. Po nástupu Sobotkovi vlády byly tyto „záchranné jednotky“ lesů zrušeny, údajně kvůli šetření. Nyní budeme vydávat miliardy na záchranu lesů a vody, díky podobně hloupým rozhodnutím. Nedivme se potom, jak zdravě vypadá les na německé straně Šumavy a proč kůrovci zachutnal jen na její české straně.
Jan Šinágl, 9.9.2018
Read more...