Stál nad městem a symbolizoval rozpolcenou identitu jeho obyvatel. Byl zadumán ave vážném
rozpoložení. Po válce už neměl co symbolizovat, a musel pryč. To město se jmenuje Jablonec nad Nisou a vede se v něm spor o sochu rytíře.
Ona rytířská socha byla dílem významného secesního sochaře Franze Metznera (1870-1919). Stála v letech 1930 až 1945 v artdecové kašně před kostelem na jabloneckém Horním náměstí. Představovala Rüdigera von Bechelarena, mytickou postavu ze středověkého eposu o Nibelunzích. Nepřečkala první měsíce po konci války, kdy byla i s kašnou jako symbol němectví rozebrána a odklizena. Nikoli však zničena, což byl úděl jiných sudetských soch a památníků, třeba „příbuzného“ Nibelunga Siegfrieda z blízkého Liberce, který stál před radnicí a byl v květnu 1945 zcela zdemolován.
Rüdigerova socha měla víc štěstí. Už v roce 1950 se dostala do depozitáře Národní galerie a v roce 1968 ji odkoupilo jihobavorské město Kaufbeuren, kde se v nově postavené čtvrti Neugablonz usadilo několik tisíc vysídlených obyvatel Jablonce. V roce 1970 byl Rüdiger opět vztyčen a stojí v Neugablonzu dosud. Na místě sice nenápadnějším než ve starém Jablonci, zato mezi svými, byť dnes již spíše jejich potomky.
Město bez pointy
Po Rüdigerovi zbyla v Jablonci díra, architektonická i symbolická. Ne že by si ji většina obyvatel příliš uvědomovala, natož aby tím trpěla. Město se za sedmdesát let výrazně proměnilo a na jeho někdejší německost (v roce 1930 žilo v Jablonci 88 procent Němců) upomínají už jen bohaté architektonické památky z přelomu 19. a 20. století, pak velkorysá Nová radnice ze 30. let a dvě nejvýznamnější díla jabloneckého architekta Josefa Zascheho (1871-1957): secesní starokatolický kostel a modemistický chrám Nejsvětějšího Srdce Páně, před nímž Rüdigerova socha stála. Dnes je před kostelem parkoviště a prostranství působí nehotově, a improvizovaně. Fotografie z 30. let činí dojem naproti tomu velkolepý. Patos Rüdigerova gesta skvěle kontrastuje se strohým klasickým modemismem Zascheho kostela. Symbióza žuly, travertinu, bronzu a vody musela jedinečným způsobem oživovat a povyšovat náměstí, ba celou centrální část města, jejímž byla kašna vyvrcholením. Pro ty, kdo fotografie znají, je město bez Rüdigera jako bez pointy.
Chtělo by se nyní napsat, že není divu, že v Jablonci vznikla iniciativa na Rüdigerovo znovupostavení. Ale byla by to fráze, neboť ke každé takové iniciativě je třeba odvahy a ochoty jít do nepříjemných polemik. Loni na podzim podepsalo několik jabloneckých osobností (mj. sochař Jiří Dostál, autor městských insignií Vladimír Komňacký a ředitel archivu Jan Kašpar) memorandum, v němž vyzývají k úvaze, zda by se Metznerova kašna nemohla na Horní náměstí vrátit. Iniciativa získala podporu několika jabloneckých radních a též primátora Petra. Beitla (ODS), který slíbil vyhotovení expertiz. Ideji nahrává i skutečnost, že v letošním roce město bude slavit 150 let od udělení městských práv. Nelze předpokládat, že by se Rüdiger mohl objevit v Jablonci už letos, ale dejme tomu, že jubilejní rok je příznivý pro podobné úvahy.
Jak se dalo předpokládat, idea narazila na odpor. Pravděpodobně ne řadových občanů, ti zčásti nemají na takové věci vyhraněný názor, byť ve zkušební anketě, co by se v Jablonci mohlo postavit, se socha často objevovala.
Obránci národní cti
Proti se hlasitě ozývají občané, kteří mají pocit, že jsou představiteli českosti a obránci národní cti. Ríidiger je dle jejich názoru symbolem němectví, a to jeho agresivní podoby, jež byla v roce 1945 poražena, a socha tedy právem sňata. Jablonec s Riidigerem by se tak dle nich vracel do období, které je překonané, navazoval na něco, co se současným, již ryze českým městem nemá nic společného, a jak řekl jednatel jablonecké pobočky Svazu bojovníků za svobodu František Radkovič, mohl by sloužit jako místo pro setkávání neonacistů a revanšistů. To mimo jiné zaznělo na zasedání zastupitelstva 21. ledna.
Skutečností je, že Rüdigerova socha je opravdu každým coulem německá, ba přímo germánská. Tedy pokud si pod tím představíme něco blízkého Wagnerovu Soumraku bohů. Postoj figury je heroický a patetický, dokonalost brnění, do něhož je oděn, budí vzpomínky na filmy o křižácích, tragicky mytologické ladění je zcela vzdáleno představám, jak vypadá lyrický rek slovanského typu.
Kdo navštívil památník bitvy národů u Lipska, jehož sochařská výzdoba je rovněž dílem Franze Metznera (i z toho je patrné, o jak významného sochaře šlo), a pamatuje si na ony strašlivé „rytíře osudu“, strážící hrobku bojovníků, může si představit, že jeden z nich vstal a došel do Jablonce. Obnovovali by tedy v Jablonci germánsko-nacionalistickou ideovou veteš? Věc je samozřejmě, jak to v česko-německých vztazích bývá, komplikovanější.
Jak uvádějí ve své knize Pomníky a zapomníky historici Zdeněk Hojda a Jiří Pokorný, Rüdigerova socha se výborně hodila právě do Jablonce třicátých let, do města s rozpolcenou loajalitou. Rüdiger je totiž zajatec dvojí věrnosti. Je zavázán službou ke králi Hunů Etzelovi (Attilovi), tedy dalo by se říci Československé republice, a zároveň je pokrevně a přátelsky spřízněn s Burgundy čili Nibelungy (s říšskými Němci), proti kterým má přitom pozvednout zbraň. V tomto nelehkém dilematu ho zachytil sochař Metzner, který sám pocházel ze Všerub u Plzně - což mu nebránilo vytvářet sochy, jež se pak i léta po jeho smrti tolik líbily německým nacionalistům, že s tím ani jeho předčasná smrt nic neučinila. A aby to bylo ještě složitější, Metzner nevytvořil sochu původně pro Liberec, nýbrž pro Vídeň, kde však na její instalaci neměli po válce peníze. Měl je v roce 1924 Jablonec - Gablonz an der Neiße, který ze sochy v roce 1930 učinil jeden ze symbolů sebe sama. Nyní je příležitost se k tomuto odkazu vrátit, i když jen symbolicky a v replice. Bude zajímavé ten spor o zadumaného Nibelunga sledovat.
LN, 18.2.2016, Jiří Peňás
Read more...