Film Casablanca (z roku1942), asi můj vůbec nejoblíbenější film, je plný skvělých scén a dialogů, které by člověk sám chtěl ve správnou chvíli pronést. Třeba jako ten, kdy Humphrey Bogart čili Rick odpovídá německému majorovi Strasserovi na otázku, jaká je jeho národnost. Rick, který si předtím zapálí, pozvedne mírně skleničku a řekne, samozřejmě velmi ležérně: „I’am drunkard“. Tedy: Jsem opilec.
Léta se chystám říct právě to samé, pokud by nějaká taková situace nastala. „Alkoholik,“ řekl bych nějakému policajtovi nebo prostě úřednímu otravovi, který by se mě zeptal, odkud jsem. On by nejspíš otázku zopakoval, já bych to možná zkusil ještě jednou, ale pak už bych toho nechal a řekl bych: No tak dobře - jsem Čech, Česká republika, prostě Čech, Bohemian... Policista (nebo třeba by to mohla být nějaká atraktivní žena, ale to je spíš méně pravděpodobné) by pokýval hlavou a řekl něco ve stylu, že mu to bylo hned jasné.
Protože Čech nemusí ani říkat, že je alkoholik, to se přece o něm dobře ví a on i tak vypadá. Odulý, jaksi zválený a umačkaný, výraz lehce připitomělý a přitom protřelý, něco mezi Švejkem a Spejblem. Jeho životní funkce jako by byly stále závislé na dorovnávání hladiny, duševní život na permanentní lízlosti a přiožralosti, ke které má shovívavý, ba zamilovaný vztah, takže když je řeč o pivečku či panáčku, je to jako by řeč byla o maminčině koblížku či tatínkově fajfce.
Chlast je páteří českého života, zdrojem turismu a pilířem politiky, která se jeví jako pokračování pijatiky jinými prostředky. Rozpitá tvář prezidenta republiky je pečetí národního alkoholického osudu a vazba národa na levné pivo je fatalitou, kterou nyní kuje i asketicky vypadající magnát. Chlast je podmínkou národní existence a možná jediným způsobem, jak spolu vůbec vydržet. Bez něj bychom se nejspíš rozprchli do širého světa, jako to dělají nyní národy, které ho mají z rituálních důvodů zakázaný. Naučit je chlastat jeví se jako záchrana evropské civilizace. Mohli bychom jít příkladem. Nechť je v tomto smyslu pití požehnáno.
Ta scéna z Casablanky má ale jistý kontext. Rick je samozřejmě Američan - a taky tak vypadá a tak se chová. Do Maroka se schoval z osobních důvodů, když skončil jeho vztah s Ingrid Bergmanovou čili Ilsou. Němce ve svém baru nevidí rád. Francouze snese, protože jsou na tom ještě hůř než on. Je piják, protože před tímto světem není kam uprchnout. Alkohol je jeho internacionála. Je v tom důvěryhodný. My se z češství nevvpijeme. Spíš se do něj vpíjíme.
LN, Okraje, Jiří Peňás, 1.2.2016
Read more...