Čím to je, že popularita prezidenta Putina stoupá, přestože se nepřímo přiznává ke lžím?
… Můžeme hledat odpověď v bezprostředním dění. Kremelská propaganda je velice sofistikovaná a pracuje na plné obrátky. Rusko je zřejmě na špici vedení propagandistické a mediální války. To vše jistě platí – nicméně skutečné příčiny toho, co se nyní děje v Rusku, je třeba hledat v ruských dějinách. …
Absence právního státu
Rusko právním státem v tomto slova smyslu nikdy nebylo. Skutečnou formou vlády byla vždycky autokracie, a to i tehdy, když byly v Rusku zavedeny instituce, které se podobaly podobným institucím v západní Evropě. Pokud v Rusku existovaly mocné a bohaté rody (Potěmkinové, Šeremetěvové), pak jejich moc a bohatství byly odvozeny z jejich věrné služby carovi. Ruští carové nikdy netrpěli v řadách šlechty skutečné protivníky (jakými byli pro české krále Rožmberkové nebo v někdy třeba pražský arcibiskup). Kdo byl ovšem zadobře s carem, měl velkou moc.
Pokusím se to ilustrovat na příhodě, kterou mi vyprávěl přítel, jenž byl v 80. letech s delegací SSM ve Volgogradě. Českou delegaci hostil šéf Komsomolu volgogradské oblasti. Napadlo ho, že Čechům ukáže krásy města, a tak zastavil linkový městský autobus, nechal cestující vystoupit a řidiči nařídil, aby jej s českou delegací vozil po městě. Když jsem ten příběh slyšel, uvědomil jsem si, že takovou moc nemá ani prezident Spojených států. Kdyby si něco takového dovolil (ačkoli to není vůbec myslitelné), byl by zbaven úřadu s rychlostí, jakou by umožňovaly platné zákony. V Rusku to však lidem – onomu šéfovi komsomolu i cestujícím onoho městského autobusu – připadalo normální. Brali to jistě jako projev pohostinnosti vůči české delegaci.
Někteří namítnou, že šlo o sovětské doby a současná Ruská federace není Sovětský svaz. Jsem ale přesvědčen, že rozdíly mezi Sovětským svazem a Ruskou federací se přeceňují. Jistě, rozdíly tu jsou – zejména v organizaci ekonomiky. Pokud by se ale někdo z mocných chtěl Putinovi postavit, dopadne jako Michail Chodorkovskij – nebo, v horším případě, jako Sergej Magnickij. Ano, existují tu instituce, které vypadají jako instituce západní Evropy – Duma připomíná parlament, existují formálně nezávislé soudy. Problém ovšem je, že je to jen tak jako. Rusům to nepřipadá divné. Je to přece země Potěmkinových vesnic.
Potěmkinovy vesnice
Nebudu spoléhat na české vzdělání – teď se ve školách neučí fakta, ale jen jak s fakty zacházet. Občas se ale fakta hodí… Kníže Potěmkin chtěl carevně Kateřině Veliké (roku 1787) ukázat, k jaké prosperitě dovedl nově dobytá území na jihu. Wikipedie uvádí: „Aby vytvořil iluzi skvělého rozmachu nedávno k Rusku připojených oblastí, pozval z Petrohradu na čtyřicet malířů, zběhlých v tehdy módní tzv. perspektivní malbě. Ti pak podél Dněpru, po němž plulo několik desítek korábů s carskou suitou, namalovali kulisy vesnic, kolem nichž se pásl dobytek, svátečně oblečení venkované mávali a zpívali písně.
Z dálky nebylo vidět, že dobytek sotva stojí na nohou, neboť carevně ukazovali pětkrát či šestkrát totéž stádo, které v noci hnali vždy na nové místo. Podobně bylo vidět i několik pluků, které se pro větší efekt přesunovaly a defilovaly tak před panovnicí několikrát. Po cestách jely vozy naložené pytli s obilím (ve skutečnosti se však jednalo o písek), před dekoracemi vesnic stáli jako vesničané opět převlečení vojáci Potěmkinových pluků.
Ve vsích nebo městech, kudy průvod přímo projížděl, byly ‚pravé‘ jen hlavní ulice, v průčelí bočních ulic stály opět jen kulisy. Ve vesnických chalupách se pak carevna a její doprovod nestačily divit tomu, že na stole vždy stála pečená husa. Byla to opět jedna a táž pečeně dle potřeby přenášená přes zadní dvorky. Při námořní přehlídce v Sevastopolu obstály jen první řady válečných lodí, v posledních řadách byly již jen lodě obchodní ‚upravené‘ na bitevní koráby…“
Dovedete si představit, jaké množství lidí vědělo o tom, že všechno je „jen tak jako“? To nikdo neprotestoval? S jistotou to nevíme, ale můžeme vytušit, jak by asi dopadl. Třeba jako Anna Politkovská, nezávislá novinářka, zavražděná v den Putinových narozenin. A spousta dalších ruských nezávislých novinářů.
Rusové nejsou ani hloupější, ani méněcennější nebo zpozdilejší než jiné národy. V osobním styku jsou Rusové velmi citliví a přátelští. V mnoha oblastech projevili genialitu – zdaleka nejen v šachách. Nicméně po celá staletí žijí v systému, kde na pravdě moc nezáleží a v němž jsou lidé smíření s tím, že věci jsou zpravidla „jen tak jako“, a ať už dobrovolně, ať už nedobrovolně přistupují na tuto hru. Proto je nerozhodí, když Putin nejprve přítomnost ruských vojáků na Krymu popírá, aby je nedlouho na to za jejich akci vyznamenal. Lidé jsou srozuměni s tím, že rozhoduje tvrdá síla, ne nějaké podpisy na smlouvách.
Putinovo rozhodnutí
Putin se zřejmě už před několika lety rozhodl, že nechce budovat „klasický“ demokratický stát s právním řádem a tržní ekonomikou. Dává přednost samoděržaví (autokracii) a musí si být vědom toho, že tím vede Rusko k chudobě. Nevím, jak uvažuje, do jeho hlavy nevidím. Jeho politika ale ekonomicky nedává smysl – toho si je jistě vědom. Nedávno jsem se s přítelem přel, proč to asi dělá. Přítel hledal nějaká racionální zdůvodnění. Obávám se, že autokracie je pro Putina cílem, nikoli prostředkem. Žádný další cíl není – jen ten, vládnout státu, který je velmocí a kterého se všichni právem obávají.
Putin a Obama
Na závěr se zmíním o argumentech těch, kteří tvrdí, že za vše mohou Američané, a těch, kteří říkají, že bychom měli mít pro ruské velmocenské ambice pochopení.
Jsem přesvědčen, že když nastoupil prezident Barrack Obama do úřadu a vyhlásil reset vztahů s Ruskem, myslel to naprosto upřímně. Byl veden představou, že jeho předchůdci dělali téměř všechno špatně. Teď přijde on a dosáhne harmonie jak s Ruskem, tak s islámským světem. A lidé mu tleskali. Jenže se ukázalo, že premisy, z nichž vycházel, byly chybné, a dohnala ho realita. Jeho příznivci křičeli „Yes, we can!“ („Ano, dokážeme to!“) Obama dokázal spíše rozvrátit americkou zahraniční politiku.
Naopak, v době, kdy Putin dělal své rozhodnutí, byly i Spojené státy daleko od snahy Rusko nějak ovládnout. A Evropa na svou obranu vydává minimum a nebude se jí to chtít měnit, byť ji k tomu politická realita donutí. Pro Ameriku i pro Evropu by bylo mnohem jednodušší, kdyby Rusko bylo státem, jako každý jiný – byť státem největším a s obrovským jaderným arsenálem.
I někteří naši politici mluví o „zájmech“ Ruska jako velmoci. Jaké zájmy to jsou? Co se myslí těmi legitimními zájmy? Že by se některé menší státy měly vzdát části své nezávislosti, jak to doporučuje prezident Zeman, když radí k „finlandizaci“ Ukrajiny? Proč by to dělaly? Proč by to mělo být v Ruském zájmu? Co tím Rusko reálně získá?
Skutečnými legitimními zájmy každého státu by mělo být demokratické zřízení, vláda práva a svoboda slova. Platí to jak pro maličké Estonsko nebo chudou Moldávii, tak pro veliké Rusko či Čínu. A odmítám mít „pochopení“ pro někoho, komu tyto hodnoty z těch či oněch důvodů nevoní.
Celý článek: http://www.pritomnost.cz/cz/svetova-politika/856-tragedie-ruskeho-naroda
Read more...