Náš profesor matematiky byl člověk nemocný a i když nás počítat naučil celkem slušně, na veselé příhody náladu nikdy neměl. Spolužák Bouška byl výborným počtářem, ale měl jednu vadu. V řeči používal skoro za každou větou slova „Ano prosím“. To však našemu profesorovi lezlo tak na nervy,že jednoho dne resolutně prohlásil: “Bouška, jestli ještě jednou řeknete – ano prosím – uvidíte jak s vámi zatočím.“ Odpověď studentova ze setrvačnosti zněla: “Ano prosím.“ To bylo na nemocného profesora příliš. „Bouška, jděte ke kamnům, otevřete dvířka, strčte tam hlavu a třikrát zařvete – jsem vůl.“ Vysoká litinová kamna byla v padesátých letech v každé třídě starší školy. Jak zněl profesorův příkaz, tak se také stalo, s chutí a z plných plic. „Sedněte si“ zazněl profesorův pokyn po vykonané exekuci.
Neuplynulo ani pár minut, když někdo zaklepal na dveře třídy. Vstoupil student z vedlejší třídy a zamířil si to k profesorskému stolku. „Pane profesore, profesor Procházka se nechá poroučet a prosí vás, abyste vyšetřil, kdo na něho řval z kamen, že je vůl.“ Bylo to poprvé za celou dobu co nás profesor učil, kdy se na jeho tváři objevil úsměv a v očích mu klukovsky zajiskřilo.
Josef Hůrka
19.4.2018
Read more...