Zaujal mě příspěvek v šestém čísle časopisu Nový Polygon pana Olafa Zuckersteina, ve kterém cituje „zdůvodnění“ jednoho občana proč nemůže souhlasit s názory pana Drahoše, který bratry Mašíny brání. Tento občan říká: „Jsou to vrahové a nic jiného nemohou být, když podříznou někomu krk jako kuřeti.“ Populisticky jednoduché pouhé emocionální „hodnocení“ bez jakéhokoliv vysvětlení, připomíná konečný verš z Krylovy básně „Dachau blues“: „Intelekt, když bez duše, podoben je ropuše, či slepci s mečem v tanci.“
Když komunisté po únoru 1948 vyhlásili třídní boj, sami ozbrojeni, ti co se chtěli bránit zbraně neměli. Protivník byl nucen shánět je tam, kde byly nejméně hlídané. V úvahu přicházely odloučené, odlehlé policejní služebny. Z 99% se nic nestane, zbude 1%. Nadřízený policista, který umístil na odlehlou služebnu otce tří dětí byl nezodpovědná osoba, nekompetentní člověk, protože z kádrových materiálů o dotyčném věděl vše. Také rozvahou strážmistr Honzátko, otec tří dětí příliš neoplýval, když přísahal, že za socialismus položí život. Ani jeden k policii nepatřili. První nezodpovědný lajdák, druhý naivní, nevěděl o čem je řeč.
Žádný útočník se nebude ptát přepadeného kolik má dětí. Získat zbraně je prvořadý úkol. Strážmistr Honzátko byl po přepadení svázán. Druzí se pustili do pancéřové skříně, aby odtud dostali zbraně. Stalo se. Chtěli odejít. Mašín byl vyškolen ve Svazarmu, kam se tehdy mohl přihlásit každý kdo měl zájem. Učilo se jak zneškodnit protivníka, jak s ním bojovat, jak ho svázat, ve dřepu přivázat ke stromu atd. Také jak protivníka pozorovat. I v policejních kurzech se učí jak být ostražitým, všímat si protivníka, aby mohl být později popsán. S těmito povinnostmi byl obeznáme i policista Honzátko. Celou dobu co byl svázán bedlivě pozoroval. Při odchodu si tuto skutečnost Mašín uvědomil. Pochopil, že při výměně hlídek budou všichni ze skupiny policistou popsáni a jejich popis bude rozeslán po všech služebnách. Znamená to, že daleko se nedostanou, protože v té době, ze zkušenosti vím, že tzv. „Pomocná stráž veřejné bezpečnosti“ PSVB, byla skoro všude a skupina byla ještě daleko od hranic. Svědka, který jejich činnost pozoroval odstranit zastřelením nemohli. Vznikla by možnost prozrazení. Přivázat ke stromu, omámit chloroformem, zabít nožem byla jediná tichá možnost.
Při bojových přepadech, nelze se ptát dotyčného jak je na tom s rodinou. Tuhle skutečnost musí vědět především nadřízený o svých lidech z kádrových materiálů a v případě, že jde o otce rodiny je možnost umístit ho třeba na ústřednu v menší obci, kde v kolektivu nehrozí přímé nebezpečí. Nadřízený za nezodpovědné umístění otce tří dětí na osamocenou služebnu měl být degradován. Svojí nedbalostí zavinil úspěšný přepad. Přidělením mladšího příslušníka na osamělou služebnu, který by byl připraven okamžitě střílet, by vše dopadlo zcela jinak.
V knize „Setřete tělesné šťávy“ současný europoslanec Jaromír Šťětina, popisuje ukrutnosti při bojích v Čečně, které prováděly speciální ruské jednotky Spenzas. Byl tehdy na Kavkaze válečným dopisovatelem, reportérem, zároveň kameramanem. S novinářkou Petrou Procházkovou založili novinářskou agenturu Epicentrum specializující se na natáčení a psaní reportáží v krizových oblastech rozpadávajícího se Sovětského Svazu. Odkud, ale i od mnohých dalších asijských a jihoasijských států posílali zprávy a filmy české televizi. S Čečenci se Štětina spřátelil, vážili si ho pro přímost, upřímnost a přijali mezi sebe. Popisuje hrůzné činností ruských speciálních jednotek Spenzas, které s vojenským výcvikem neměly nic společného. Po mučení a zastřelení rodiny v odlehlém domě našli ve sklepě dívku, rodiči ukrytou, aby přežila. Byla vytažena ven, nohy lepícími páskami zajištěny, aby nepřekážely, ústa zalepena. S rozepnutými poklopci ve frontě „stateční bojovníci“ se střídali. Nebohé děvče poté bylo zastřeleno, zakopáno v lese. Tamější vesnice se vzbouřila mrtvou donesli do nejbližšího města na prokuraturu a velitel byl souzen. Alespoň velitel. V jiném případě byla mezi děvčaty vybrána osmnáctiletá kráska, kterou pohodili po vykonaném „bojovém úkonu“ mrtvou do nejbližší jámy.
Za filmový dokument „Odvrácená strana světa“, o živoření zbylých lidí v hlavním městě Čečny Grozném, o zoufalém životě žen a dětí, které tam umíraly hladem nebo střelou, byl Jaromír Štětina vyznamenán. Rusko mu však vstup už zakázalo.
„Zvenčí“ hrůzy v Čečně popsala novinářka Anna Politkovská v knize „Ruský deník“. Zavražděna byla v roce 2006.
Nedospělá dívka Polina Žerebcovová, popsala přežívání při bombardování život v Grozném „zevnitř“ s matkou bez zabitého otce. Tato dívenka Polina skoro denně si psala deníček, který vyšel česky jako velmi objemná kniha pod názvem „Deníky Poliny Žerebcovové“, čtivě přeložené redaktorem a novinářem Liborem Dvořákem. Dnes je Polina novinářkou, dokumentaristkou, členkou mezinárodního PEN klubu. Byla několikrát vyznamenána. Pracuje ve Finsku, které jí poskytlo politický azyl.
Násilí podložené falešnou ideologií a umělým pěstováním nepřítele jako “stravy“ pro masy, způsobují skoro vždy nejvyšší složky státního aparátu. Aparát má peníze, ovládá média, policejní a soudní složky. Bestselery Mein Kampf, Komunistický manifest. Rudé knížky Mao tse Tunga, byly vydány v milionech. Vybízely mladé lidi, zbavovat se /zabíjet/ dříve narozených pro jejich zastaralé názory, aby rychleji nastalo “obrození“ národa. Ve skutečnosti obluzení národa.
V Německu zabito přes 6 milionů Židů, v SSSR několik desítek milionů „Nepřátel lidu“, v Číně přes 60 milionů občanů se „zastaralými názory“, mladými fanatiky. Jen v Pekingu byly zavražděny stovky učitelů a vychovatelů. Čínský „kormidelník“ Mao jak byl také nazýván řekl: „Ztráta 6o milionů občanů? Čína to ani nezaznamená“. Dnes v této nejlidnatější komunistické zemi je zakázáno Maovo období kritizovat i jinak se o něm vyjadřovat. Komunistická strana, která vládne jako jediná dbá, aby sochy Maa a jeho obrazy visely všude.
Jen společná, svorná pospolitost občanů, jejich obezřetnost, smělost a statečnost mohly zneškodnit násilnou a falešnou komunistickou ideologii v Polsku. Plíživě očerňovala, šířila mluvy a pěstovala umělého nepřítele. Smělí lidé gdaňských loděnic se semkli, získali sílu a moc proti státem šířené demagogii. Od té doby život začal jít dál. Bez statečných lidí by dále skomíral. Vzepětím a oběťmi vznikla národní hrdost, síla, odhodlání a ostražitost do dalších dnů, aby nic podobného se neopakovalo.
K. Mrzílek, 2.4.2018
J.Š.3.4.2018
* * *
Nezapomínejme a konejme dokud můžeme!
Mašín: Zabíjení lidí? Udělal bych vše stejně, nikdy jsem nepochyboval, byli jsme v občanské válce
Read more...