Jedenáctého prosince letošního roku uplynulo devadesát sedm let od narození Alexandra Solženicyna. Jeho dílo a život by neměly být zapomenuty, ale naopak by měly být neustále připomínány a sloužit jako nevyčerpatelná studnice poznání, jak má člověk snášet těžkosti života, které nezavinil.
… Jedna z nejradikálnějších Solženicynových tezí je o prospěchu utrpení pro lidský charakter. Jen málokdo si toho tolik vytrpěl, aby mu mohl odporovat. Solženicynův charakter brousilo utrpení války, gulagu, vyhnanství, rakoviny, života v izolaci a následně i nucené emigrace na západ.
… Vězení je blahodárná zkušenost pro spisovatele i přes jeho hrůzy a Solženicyn jistým způsobem za tuto strašnou zkušenost děkuje, protože mu umožnila být svědkem a spisovatelem pravdy. Na konci života se vrací k otázce utrpení v krásném dokumentu realizovaném Alexandrem Sokurovem, ve kterém říká: „Za všech okolností hodně závisí na člověku… Vše je v nás: Nic neučí lépe ducha než utrpení. Nic… Studovat utrpení a poučit se z něho. Všechno utrpení může posloužit k duchovnímu růstu. Nejhorší je prosperita bez sdílení. To je konec duše.“
Naše moderní společnost zaměřuje všechen svůj důmysl na odstranění limitů a překážek pro maximalizování zisku nebo požitku. Jakýkoliv limit nebo zkouška se stává nežádoucí, i taková, která vychází z podstaty věcí, jako je stáří. Je až neuvěřitelné, kolik z postav showbyznysu, které nám média předkládají, zapomnělo stárnout. Hvězdy 60+ se často natřásají ve svůdných rytmech před naivními 15+. No, a když přijde na člověka závěrečná etapa pozemské pouti, nemá se čeho obávat, protože tu existuje eutanazie. Je možno se na tuto situaci dívat jinak? Solženicyn ve své řeči v Lichtenštejnsku nám připomíná: „Hédonismus moderního myšlení je pochybným základem pro rozkvět člověka: lidské bytosti potřebují omezení a limity, aby mohly inteligentně a plně používat svoji svobodu.“
Solženicyn pochopil, že iluzí je hledat absolutní svobodu, ničím nespoutanou a nikde neangažovanou, tak jak to třeba navrhuje Jean-Paul Sartre. Dveře k pravé svobodě, svobodě v závazku, nám podle Solženicyna otevírají až limity nebo překážky. Překážky, a to nejlépe trvalé, nutí člověka přehodnotit svůj život a pozvednout ho k jiné rovině, to znamená duchovní a morální, protože dobro a vnitřní svoboda nemají hmotné hranice. Vlastní a dobrovolné sebeomezování posiluje člověka a tím mu dává životní energii a sílu. Již svatý Augustin nám připomíná, že život bez řádu a pravidel je život nebezpečný.
… Solženicyn má dva cíle: jednak se pokusit o co nejpravdivější vyprávění událostí, protože vše, co se týkalo revoluce, bylo velmi rychle překrouceno sovětskou vládní mocí, a jednak pochopit, jak je možné, že k této revoluci došlo v zemi, jež se mohla pyšnit obrovskou literární tradicí. Národ Dostojevského, Puškina, Tolstého se najednou ponořil do barbarské krvavé lázně. Národ, který byl zcela pod vlivem pravoslaví, s mnoha kostely a kláštery rozsetými po celé zemi, se najednou stává jedním z nejvíce ateistických národů, jenž ničí chrámy a kláštery. Jak tohle bylo možné?
Popis a příčiny této změny jsou zachyceny v díle Apokalypsa naší doby. Jedná se o sérii deseti čísel časopisu, která napsal filosof Vasilij Rozanov. Časopis vycházel od listopadu 1917 do října 1918. Rozanov popisuje bolševickou revoluci následovně: „Neexistuje pochybnost, že to, co se teď děje, má svůj hluboký počátek v obrovské prázdnotě, již zanechalo křesťanství. Tato prázdnota se utvářela uprostřed evropského humanismu (i v Rusku). A v této prázdnotě se vše boří: trůny, třídy, sociální vrstvy, práce, bohatství. Vše je otřeseno. Všichni se rozkládají, vše se rozpadá. To vše se rozpadá v prázdnotě lidské duše, která je ochuzena o svůj antický obsah.“ (3)
* * *
J.Š.23.12.2015
* * *
„Každá myšlenka, každá idea, dokud je uvězněna v lidském mozku, je pošetilá, neplodná. Je to pouhá hrouda, byť i hrouda, ze které lze vybrousit drahokamy. Každá lidská myšlenka potřebuje brus, a tím brusem jsou zase jen lidské mozky.“
Tomáš Baťa: Zámožnost všem, oddíl Obchod a důvěra
Read more...