… Tady jsem bohužel zklamáván, i když vina je jednoznačně na naší straně: rozdíly mezi Prahou a třeba Karlovarským krajem se i po dvaceti letech pořád zvětšují. Z větší části se peníze z těch fondů rozkradou, pardon přerozdělí, ve prospěch těch bohatších. Nebo se za ně kdesi na hranici vystaví plavecký megabazén, jehož rezavé věže trčí do vzduchu možná tak jako vyhlídkové věže pro místní dravce…
Jsme přece ekonomickými tygry východní Evropy, jak hlásal ministr hospodářství Karel Dyba za ODS. Zajímavé: ódéesáci byli zprvu nejvíce pro Evropu, i když Václav Klaus opakoval: Jaké vstupování? Vždyť my jsme v Evropě vždycky byli! To je ponižování, braňme svou hrdost! Ale přístupové dokumenty v Římě podepsal. Když je nějaká velká sláva, tak to on u toho být musí. Po letech dodával: já ale podepisoval vstup jen do společenství trhu, a ne do společné politiky! A už vůbec ne té zahraniční. A to je – uznejme – pravda. Uvidíme, co s tou politickou unií bude. Teď řeší imigraci „povinnou solidaritou“ (aneb vyber si, jak budeš pomáhat, ale vybrat si musíš, takže jsi suverénní v rámci možnosti) a moc jí to nejde. Nejen kvůli Maďarům. Ale unie nakonec skoro všechny problémy když ne vyřešila, tak vyseděla.
Až tehdy pořádně vyvstala kruciální otázka, zda studený protestanský Sever může vůbec být v jednom spolku s katolickým středomořským jihem
Vždyť Sever tvrdě pracuje, pije spíš pivo nebo tvrdé, zatímco požitkářský jih si vychutnává siestu, dobře jí a popíjí lahodné víno! Kam v tomto ohledu ale patří Francie? Nebo Itálie? A kam my? Měli bychom být přeci jen hrdí: podle HDP na hlavu předstihujeme už tři jižanské státy. Jsme hrdí? Nejsme. A i účetně je to zajímavé: celkově ČR od svého vstupu do 31. prosince 2023 zaplatila do rozpočtu EU 876,6 mld. Kč, ale získala 1,94 bilionu korun.
Zajímavé bylo i dosti dlouhé šátrání po evropské ústavě. Jako státoprávník jsem byl zděšen: ústava je přece atributem státu a Evropa není a nikdy nebude státem! To by tu musel být „evropský lid“, který by musel mluvit evropskou řečí, evropštinou, dívat se na evropskou televizi… Bylo to několik roků ztracených pro francouzskou pýchu. Pak se neoficiálně říkalo: Polsko bylo z nás deseti poslední, kvůli katastrofálnímu stavu zemědělství. Průměrná výměra hospodářství byla něco přes dva hektary, protože Poláci se nedali združstevnit a teď to mají, cha cha, za tu svoji hrdost a nepoddajnost (říkali si našinci, a hleďme, kde je dnes Polsko!).
Zajímavé bylo i dosti dlouhé šátrání po evropské ústavě
Jako státoprávník jsem byl zděšen: ústava je přece atributem státu a Evropa není a nikdy nebude státem! To by tu musel být „evropský lid“, který by musel mluvit evropskou řečí, evropštinou, dívat se na evropskou televizi… Bylo to několik roků ztracených pro francouzskou pýchu. Jednou na shromáždění evropských předsedů senátů jsem na plenárním zasedání řekl, že o přestávce mně nizozemská královna řekla, že i ona si myslí, že evropská ústava je „totální blbost“. Byl z toho pak velikánský průšvih, tehdy jsem nevěděl, že co královna řekne v soukromí, to prostě neřekla. Já pak prosil v kleče pražský rozhlas, aby to večer nereportoval. Dal se uprosit, ale nerad, byla by to když ne bomba, tak určitě bombička. To by pak s námi Nizozemsko přerušilo diplomatické styky.
Přesto bych v tom dvacetiletém ohlédnutí řekl, že u nás opatrné „zatím dobrý“. To „zatím“ naší české skeptické povaze vyhovuje
Na vize si nepotrpíme, i když vláda se umanutě po nějaké vizi pořád poohlíží. Evropská unie vizi, myslím si, nemá. Jde jí spíše o to, aby i nadále byla. To by snad našincům mohlo vyhovovat. A mohli by jít k těm volbám, co za nedlouho budou. Ve dvou předchozích volbách jsme byli co do účasti jednou z posledních zemí. Tak jděte, prosím.
P.S.
Jednotící myšlenku a společný život v jednom státě či unii, lze úspěšně realizovat jen ve stejné či podobné kultuře, víře, rase, společné řeči, tradici apod. Rozdílné země, národy a kultury se mohou vzájemně obohacovat, navštěvovat, ale není myslitelné společně žít na jednom místě. To by bylo popření přirozenosti člověka a zákonů Přírody. JŠ
Read more...