Na zdech byly zvratky, krev a množství pavučin. Na cele byla voda, ale tekla špinavá a zapáchala.
„V Kingiseppu mi vůbec nedávali pitnou vodu, jen ráno a večer tři decilitry čaje. V nouzi, když jsem měl strašnou žízeň, musel jsem pít i tu zapáchající vodu. Pochopitelně následovaly průjmy. Záchod byla díra v zemi, jako otevřená kanalizace. O nehorázném smradu snad ani nemusím mluvit,“ dodal Mazák.
V Petrohradě měli na cele šváby, kvůli nimž si vězni zacpávali uši vatou
Vědra, z nichž jim nakládali jídlo, popisuje jako odporné staré kýbly, v jakých se nosí potrava pro prasata. Byly v nich i pozůstatky stravy z předešlého dne, protože je nikdo pořádně nemyl.
„Na snídani jsme měli pravidelně pšeničnou kaši. Pšenici uvařenou ve vodě. Jednou slanou, jindy sladkou. Asi proto, abychom měli pocit, že dostáváme pestrou stravu,“ uvedl Mazák, který v Rusku zhubnul dvanáct kilogramů.
Ve věznici v Petrohradě byla pro potřeby 1500 vězňů pouze jediná velkokapacitní sprcha. Měli na ni nárok jednou týdně, ale ani to se nedodržovalo.
„Slyšel jsem od jiných vězňů, že tam chodí i lidé s tuberkulózou, kapavkou, AIDS a nikdo to neřešil,“ dodal.
Read more...