"Bratře plukovníku, jsem nějak nemocný. Nevím co se s námi děje. Jako když se ocitneme v kraji plném zimnice. Ze všech stran to do nás leze. Mozky jakoby se nám proměnily v bláto. Snad je to to zatracený Rusko. Až po pás se boříme v tomhle bahně. Ani my nepoznáváme jeden druhého. Nikdo nikomu nevěří… Tak dost, jaká je tohle řeč!"
* * *
V pondělí 18.listopadu jsem tuto hru shlédl od 10:00 hod. na Nové scéně, jako představení pro studenty gymnázií – s úvodem a závěrečnou diskuzí. I na studenty, zejména závěr, zapůsobila viditelně otřesně.
Josef Jiří Švec, oddaný sokol a zapálený rusofil, se na počátku první světové války přidal do nově vznikajících československých legií v Rusku. Podobný osud měly tisíce Čechoslováků, kteří šli se zbraní v ruce bojovat za vznikající republiku a za demokratickou budoucnost Ruska. Zanechali po sobě deníky a také řadu fotografií. Po Ševcovi ovšem zbyla legenda – jen on se totiž v předvečer vzniku ČSR zabil, aby zburcoval demoralizovanou jednotku k dalším zoufalým bojům. O deset let později o tomto hrdinském činu píše pro Národní divadlo legionář Rudolf Medek hru, z níž se okamžitě stává divácký hit - a zdroj několikaleté, velmi ostré politické polemiky. O dalších deset let později se za hrou - a o dalších deset let později, v roce 1948, se také za Ševcem a za Medkem zavírá hladina a legionářské hrdinství má být vymazáno z historické paměti. My ho dnes bereme, abychom z něj udělali inscenaci o Ševcovi, Medkovi, o boji za čest a republiku – a taky tak trochu o nás všech ve státě, který toho má za těch sto let hodně za sebou...
Divák si uvědomí, že má stejný či podobný charakter a které zná ze svého okolí. Je to o skutečném hrdinství, čestnosti a statečnosti. Tyto hodnoty plk. Švec ztělesňoval dokonale. V jejich jménu ukončil dobrovolně svůj život – ve dnech vzniku samostatného Československa.
V diskusi po představení s herci a se studenty, která pokračovala i v kuloárech, jsem připomněl, jak gen. M.R.Štefánik přijel za legionáři s cílem jako jejich velitel zlikvidovat bolševiky a osvobodit Moskvu. Bolševici neměli velitele a zbraně a byli snadno k poražení. TGM gen. Štefánika odvolal s tím, že se legionáři nebudou vměšovat do vnitřních záležitostí Ruska. Bolševici mezitím posílili a začalo hromadné vraždění. Na předpověď gen. Štefánika, co světu hrozí jejich vítězstvím, došlo doslova - až do dnešních dnů.
Připomněl jsem i morální dilema bitvy u Zborova, jinak bezvýznamné, kdy otec bojoval proti synovi. Kdo se zachoval morálněji? Ten, kdo splnil přísahu císaři, nebo kdo ji porušil? Jisté je, že po vzniku ČSR, byli čeští vojáci císařské armády přijati do armády nového státu, ale šikanováni – nepovyšováni, nižší penze apod. I to mělo vliv na to, že jsme proti nacistům nebojovali. Císařští důstojníci by nepochybně vyvinuli mnohem větší tlak na Beneše, aby vydal rozkaz k obraně vlasti.
Slova admirála Kolčaka: „Českije sabakí“ (čeští psi) v inscenaci nezazněla. Ta vyslovil, když admirála bílých vydali legionáři rudým za umožnění ústupu. Admirál Kolčak byl krátce na to popraven. Také se nemluvilo o ruském a rumunském zlatě, diamantech, tedy „válečné kořisti“, která byla základem vzniku LEGIOBANKY. První ministr financí Ladislav Rašín si přál mít tak bohatou i Československou státní banku, krátce nato byl zavražděn. Stejně jako gen. Štefánik, který toho o TGM a Edvardu Benešovi věděl hodně – i negativního. Plk. Švec potom naší nové čs. armádě chyběl, stejně jako gen. Štefánik a Tomáš Baťa naší zemi, kdy oba zahynuli za podivných okolností při leteckém neštěstí. Všichni tři by v roli vrchního velitele armády a presidenta republiky nepochybně zaveleli zemi bránit. Dějiny naší země se mohly odvíjet jinak. Bez boje a obětí to dopadne vždy špatně. Jedině bojem se uchovávají potřebné hodnoty na kterých lze budovat vyspělou zemi a společnost.
Česká otázka tak zůstává i dnes především otázkou kvality charakteru od které se vše odvíjí. Návštěvu Plukovníka Švece doporučuji – donutí vás k zamyšlení sama nad sebou. Začnete vnímat dění kolem sebe i skrze naše dějiny a přestanete dávat vinu za vše jen komunistům. Ti jen využili naší charakterové slabosti, nestálosti a těží z ní dodnes.
Tato hra by měla být vysílána veřejnoprávní ČT jako skutečně smyslplný příspěvek k současnému, dennodennímu připomínání a slavení svobody, které už neustálým opakování stále stejného spíše vede k zapomínání než připomínání skutečných hodnot. I dnes naše země potřebuje nové plukovníky Švece a nejenom v armádě!
Jan Šinágl, 24.11.2019
Read more...