O totalitě i z jiného úhlu pohledu, aneb i o úřednících, vízech, emigrantech a exulantech
Také vás zarazili stanice Metra, kde je za černým neprůhledným sklem „ukryt“ zaměstnanec Metra? Neumím si představit logické zdůvodnění takovéhoto opatření – utajení, sledování monitorů apod. V podstatě to uráží jak veřejnost, tak pracovníka Metra. Včera jsem s jednou pracovnicí hovořil. Musel jsem se sehnout o cca 90 stupňů k úzké přepážce abych ji vůbec mohl vidět do tváře. Byla z toho také nešťastná. Po osmi hodinách služby, když vyjde na denní světlo, bolí ji často oči i hlava. Ptal jsem se jí, zda dostává příplatek či více dovolené za poškozování zraku – samozřejmě nic z toho. Připomněl jsem jí jak dopadli kdysi koně a osli v dolech, kdy po čase zcela oslepli. Jí hrozí zcela jistě silné oslabení zraku, bude-li v těchto podmínkách pracovat do penze, pokud se do ní vůbec „dovidí“, nebo dlouhé roky. To nemluvím o dlouhodobém, negativním vlivu na psychiku člověka.
Oči potřebují světlo a barvy jako „živou vodu“. To vám potvrdí každý optik a oční lékař. Při práci u obrazovek doporučují barevné okolí a zadní světlo, není-li ho dostatek. Projektanti takovýchto stanic zcela opomenuli potřeby člověka a ochranu jeho fyzického a psychického zdraví. Svým způsobem jsou také obětí totality, jejich způsobů a myšlení.
Nikdy nezapomenu, když jsem si šel v Curychu v roce 1987 pro US vízum. U vchodu mne úsměvem přivítal hlídkující voják, kanceláře velké, světlé, oddělené jen průhlednými stěnami. Naprostá transparentnost a služba veřejnosti a skvělá reprezentace země. Úředník mi položil pár základních otázek a když jsem mu řekl, že jsem i činovník Sokola v zahraničí, řekl jen: „Yes, I know Sokol“, dal mi s úsměvem potřebné razítko do cestovního pasu a popřál hezký let a pobyt v USA.
Jaké to bylo v Bernu při žádosti o víza na čs. velvyslanectví vím jen zprostředkovaně od mé mámy, když při mé návštěvě ve Švýcarsku potřebovala prodloužit pobytové vízum. Nadšená z vrchnostenského chování zaměstnanců velvyslanectví rozhodně nebyla. Stejně jako mnoho emigrantů, kteří se nestyděli toto velvyslanectví navštěvovat už jako švýcarští občané a žádat poníženě o vízum, poté co zaplatili nemalé náklady za vzdělání získané v Československu. Neskutečná bezcharakternost poté, co obdrželi od Švýcarska politický asyl. Samozřejmě byly i vážné důvody, úmrtí, nemoci, ale to byly výjimky. Byli to typičtí emigranti, jdoucí jenom za osobním prospěchem, na rozdíl od exulantů, kterých byl jen zlomek.
Tak už to bývá, jen ten poměr je trochu děsivý. Za mého pobytu ve Švýcarsku mne dost šokovalo, jak málo jsem poznal krajanů, kteří si skutečně politického asylu vážili, převzali demokratické zvyky a způsoby, které využili pro práci v krajanských organizacích a později pro nezištnou pomoc své rodné zemi po roce 1989. Znám jich dost, kteří by si vyznamenání k 28.říjnu zasloužili, mnozí už zemřeli…
Jan Šinágl, 28.12.2013
Read more...