Donald Reagan: „Do historie chci vstoupit jako prezident, který vrátil Američanům víru v sebe samé.“ –
Po příchodu do funkce v lednu 1967 zůstal věrný své averzi k „velké vládě" a slíbil především škrtání v rozpočtu a zmenšování úřadu. Jenže i tak byl první rok pro nezkušeného muže krušný. „Udělal jsem spoustu chyb,“ vzpomínal později. „Když jsem nastoupil do úřadu, cítil jsem se jako egyptský tankista, který si čte ruský psaný návod k obsluze tanku.“ Naštěstí se ale dokázal obklopit schopnými mladými lidmi, kteří mu pomohli. Právě tady se zrodil systém řízení, který později Reagan přenesl i do Bílého domu. Vtip je prostě v tom, vybrat si do týmu ty nejlepší možné lidi, svěřit jim nejdůležitější úkoly a nechat je, aby to zvládli sami.
Nemám vás rád, guvernére
Na guvernérském postu si Reagan získal pověst uvážlivého a rozhodného vůdce. Když zjistil, že státní kasa nestačí utáhnout rozbujelý rozpočet a Kalifornie se řítí do krize, prosadil zásadní zvýšení daní. Na radikálního kritika daňové zátěže to byl nečekaný krok, ale Reagan ho dokázal veřejnosti vysvětlit a získat ji na svou stranu. A když se pak ukázalo, že se díky jeho léčbě podařilo dostat státní rozpočet do stamilionového přebytku, rozhodl se vrátit každému poplatníkovi deset procent z vybraných peněz.
Stejnou rozhodnost projevoval i ve společenské oblasti. V době jeho guvernérství se na kalifornských univerzitách den co den odehrávaly protiválečné demonstrace a protesty proti „americkému imperialismu“. Pro Reagana byly naprosto nepochopitelné a několikrát veřejně varoval bouřící se mládež, že k ochraně pořádku a zákona použije „klidně i bajonety". Na druhé straně měl odvahu často mezi studenty přijít a vyslechnout si jejich připomínky. Zde také došlo k proslulému „střetu" Reagana s jedním mládencem, který mu vyčítal: „Vy nám nikdy nemůžete rozumět, protože vy jste nevyrůstali v éře dobývání vesmíru, tryskových letadel a počítačů." Reagan s klidem opáčil: „Máte úplnou pravdu. Tyhle věci jsme my ve vašem věku neměli. My jsme je ovšem vynalezli."
První guvernérské období zakončil Reagan s rekordní oblibou: 78 procent Kaliforňanů mu v průzkumu vzkázalo, že svou práci dělá dobře. V roce 1970 pak dosáhl triumfálního znovuzvolení. Ve druhém termínu se věnoval hlavně boji proti hrozivému zneužívání sociálních dávek. Zde se ale stalo něco, co si lze v českých podmínkách jen těžko představit. Za Reaganem totiž přišel šéf demokratických poslanců v kalifornském parlamentu Robert Moretti a prohlásil: „Guvernére, nemám vás rád a vím, že vy nemáte rád mě, ale nemusíme se milovat, abychom mohli na některých věcech spolupracovat. A jestli skutečně něco chcete udělat, tak si sedněme a udělejme to." Tak se za Reagana v Kalifornii podařilo změnit sociální systém, který zneužívali i ti nejbohatší. Rozpočet ušetřil miliardu dolarů a opravdu potřebným se přitom zvýšily příjmy o třiačtyřicet procent.
…Svou kampaň postavil na stejných hodnotách, jaké za oceánem vynesly k moci jeho velkou současnici Margaret Thatcherovou: na zmenšení rozbujelého státu doma a rozhodné obraně principů svobodného světa navenek. Rozpočtový plán na rok 1980 mu sestavil špičkový ekonom a později na léta šéf Federálního rezervního úřadu Alan Greenspan, ale běžného voliče dokázal Reagan zaujmout spíš svým mimořádným smyslem pro humor, s jakým geniálně zjednodušoval ty nejpalčivější a složité otázky.
„Recese je, když přijde o práci váš soused. Krize je, když ztratíte práci vy. A oživení nastane, až přijde o práci Jimmy Carter," prohlásil v televizní debatě se svým protivníkem, která mu vyhrála zásadní demokratickou baštu - New York. A stejně jako předtím v Kalifornii se i teď na celonárodní úrovni nakonec stala nečekaná věc: elitami podceňovaný „herec" porazil Cartera drtivým rozdílem osmi milionů hlasů. Cesta do Bílého domu byla volná a vítěz po ní přešel opravdu nezapomenutelným způsobem.
„Reaganovi se v úřadu podařilo něco, co nedokázal nikdo z jeho sedmi poválečných předchůdců - vrátil prezidentství prestiž jako z dob Roosvelta," napsal historik Paul Kengor. „Bylo to znovu místo popularity, vlivu, iniciativy, zdroje programu a symbolického vedení, určující tempo a tón debaty." Reagan zaznamenal šokující úspěch, když po většinu jeho úřadování neklesla jeho popularita pod 60 procent a na začátku druhého prezidentského období dokonce dosáhl rekordních 66 procent, což se do té doby žádné hlavě státu nepodařilo.
Reagan si tuto popularitu zasloužil mimo jiné proto, že s veřejností komunikoval a snažil se jí vysvětlit, o co mu jde. Rád a co nejhojněji odpovídal na dopisy běžných Američanů. Často telefonoval příbuzným obětí, zraněným policistům nebo vojákům. Jinak pojal organizaci své práce podobně jako svého času v Kalifornii. Vybral si schopné spolupracovníky, kterým vytyčil úkoly, a zbytek nechal na nich. Reaganovi kritici se mu posmívali, že se spíše věnuje filmům a koním než úřadu, a on sám si ze své údajné lenosti často dělal legraci: „Usilovná práce sice ještě nikoho nezabila, ale já si říkám, proč pokoušet osud?“ Nicméně víc než o lenost šlo o to, že si uměl rozdělit pracovní čas a úsporně nakládat s energií.
Pro současníky se zdá neuvěřitelné, že proslulý šéf supervelmoci zvládl svou denní práci v době mezi sedmou a sedmnáctou hodinou. Pracovní den začínal četbou hlavních novin na komiksových stránkách a končil večeří se svou ženou Nancy. Pak samozřejmě ještě přemýšlel a studoval různé materiály, ale většinou už v pohodlí domova.
… 12. června 1987 stál Ronald Reagan před berlínskou zdí a zaklínal svého protivníka: „Hledáte-li mír a prosperitu pro Sovětský svaz a střední Evropu, přijďte sem, pane Gorbačove. Strhněte tuto zeď!". O dva a půl roku později k tomu skutečně došlo. „Vůbec jsem si neuměl představit, že za necelé tři roky zeď padne a oni mi kus z ní pošlou do mé presidentské knihovny," mohl si ve své autobiografii v roce 1990 libovat prezident USA ve výslužbě Reagan.
Ronald Reagan byl vizionář, který vstoupil do politiky s několika srozumitelnými, odvážně načrtnutými sny. Dokázal se napojit na spodní proudy americké duše znejistělé porážkou ve Vietnamu, zatracené mladou generací intelektuálů a hippies, otřesené ve víře ve věrohodnost vlastních politických institucí aférou Watergate, vyděšené upevňováním sovětských pozic. Amerika se ztrácela sama sobě. V tu chvíli objevila nového vůdce, charismatického a pohotového chlapíka s povědomou rozzářenou tváří rozdávajícího neotřesitelnou víru v nové americké ráno. Reagan zhypnotizoval Američany svým optimismem a sebedůvěrou. Nabídl nekomplikovanou a srozumitelnou vizi, kterou dokázal vtipně a šarmantně uhájit před morousy z řad protivníků. „Do historie chci vstoupit jako prezident, který vrátil Američanům víru v sebe samé,“ prohlásil krátce poté, co nastoupil do Bílého domu. Panuje-li mezi jeho příznivci a odpůrci nějaká shoda o prezidentově odkazu, je to v naplnění právě tohoto slibu. Reagan vrátil ochabujícím Američanům do rukou otěže jejich osudu i osudu celého světa. Ať už to pro nás pro všechny znamená cokoli.
RESPEKT 25/2004 – výběr z článku
(Text byl napsán u příležitosti úmrtí Ronalda Reagana 5. června 2004.)
Donald Reagan – americký sen muže, který neměl mít úspěch – RESPEKT Speciál II/2016
* * *
Jan Šinágl, 4.2.2017