Vážení a milí,
v příloze Vám posílám svou reakci na bezpočet podnětů našich občanů, kteří jsou s vývojem ve společnosti znepokojeni. Z mého pohledu jsem řekla vše, víc psát už netřeba. Prosím, naložte s textem jak uznáte za vhodné,
srdečně se loučí.Vaše Věra Čáslavská, 7.2.2013, 5:44 hod.
Milí přátelé,
vysoké procento voličů, kterým leží na srdci budoucnost našeho národa, je průběhem a následně i výsledkem první přímé volby prezidenta ČR velmi znepokojeno, a to ne z toho důvodu, že nezvítězil druhý kandidát. Pomlouvačně a lživě vedená kampaň vítěze voleb uvrhla mnoho lidí do hluboké deprese, ve vážných obavách sledují vývoj politické a společenské situace u nás.
Prozaicky řečeno, mnozí jsme zvolení Miloše Zemana prožívali spíš jako pohřeb demokracie a kultivovaného veřejného prostoru, z něhož odešla naděje na slušnější a kvalitnější stát.
Nastávající prezident, který ještě ani není ústavně inaugurován, se už nedočkavě, halasně a vehementně zařizuje na Hradě, a co víc, svým invazivním jednáním dává zřetelně najevo, že způsoby, jichž jsme byli se znepokojením svědky v jeho volební kampani, budou se všemi důsledky pokračovat. Chce-li být, jak tvrdí, prezidentem i té zbývající části obyvatel, kteří ho nevolili, bylo by nanejvýš rozumné a slušné, kdyby držel své mocenské ambice poněkud na uzdě a se svým zabydlováním se ve funkci postupoval poněkud střízlivěji a ohleduplněji.
Současné jednání pana Zemana mi připomíná jednoho nejmenovaného dobrodruha, který, ač dosud nevlastní dekret od bytu, bourá příčky, seká do zdí a trhá parkety. Sport mne naučil dost důležitému poznání, a sice – neříkat hop, dokud nepřeskočím.
Nejsme bohužel překvapeni arogancí a bezcitností, se kterou Miloš Zeman tradičně jedná, nicméně vzhledem k tomu, že nyní již vystupuje z pozice prezidenta, máme za to, že by se měl své, pro značné množství našich občanů nepřijatelné chování, naučit lépe korigovat. Toto veřejné vystupování, které by se dalo přirovnat k těžkotonážnímu buldozeru, nás totiž, mě nevyjímaje, již předem děsí a odrazuje. Takto se společenského smíru a věcného dialogu dočkáme jen stěží - hrubá síla často vítězí okamžitě, v dlouhodobém horizontu však problémy ve společnosti nikterak nevyřeší. Nechceme se opět začít bát, nechceme být okřikováni, peskováni a dehonestováni.
Pro občany, kteří nepodpořili a ani nevolili tohoto kandidáta, je hrozné sledovat, jak se kolem pana Zemana srocují obzvlášť nebezpeční lobisté; stačí jmenovat jednoho za všechny, bývalého poslance KSČ Miroslava Šloufa, jehož jméno figuruje v řadě politických skandálů včetně spolupráce se zavražděným mafiánem Mrázkem. Nemáme proto záruku, že takovýto prezident bude nestranický.
Přátelé, jakkoliv je nám v těchto dnech nelehko, nenechme se zdeprimovat a usmýkat hrubostí, ať pochází odkudkoliv. Poukazujme na činy, chování, jevy, které nás ohrožují, obtěžují či poškozují a se kterými nesouhlasíme. Staňme se občanskou společností, která je schopna čelit bezpráví a nespravedlnostem kolem nás.
V příloze najdete moji osobní reflexi z poslední prezidentské debaty, kde mě Miloš Zeman, namísto odpovědi na moji prostou a jasnou otázku, hrubě, urážlivě a demagogicky napadl.
Braňme se proti takovémuto chováni ze strany mocných. Máme na to nejen právo, ale je to naše občanská povinnost.
Vaše Věra Čáslavská
V Praze, 7.2.2013
* * *
Vzkaz Věry Čáslavské České republice
Vážení přátelé,
nemohu se s Vámi nepodělit o své dojmy z včerejší debaty s kandidáty na post prezidenta České republiky. Vystoupila jsem zde s otázkou na pana Zemana, byť mi podobné situace jsou z hloubi duše nepříjemné. Ale budiž, taková je doba. A toto si z debaty odnáším.
Neumím si představit vladaření člověka, který není schopen postavit se čelem ani k jednoduché otázce, který místo jasné odpovědi kličkuje, uhýbá, dehonestuje tazatele a
dezinformuje. Od něhož jsem si na otázku „Jak jste si srovnal se svým svědomím, že jste se v rámci prezidentské kampaně obrátil o podporu na Komunistickou stranu Čech a Moravy, o podporu strany, jež se dosud nedistancovala od zločinecké KSČ“ vyslechla pouze to, že jsem svou medaili darovala Alexandru Dubčekovi. To pochopitelně vím a jsem na to patřičně hrdá. Hrdá už proto, že jsem se o tu medaili musela poctivě zasloužit a také, proto, že Alexandr Dubček v období Pražského jara měl pro náš národ nezpochybnitelný význam. Proto jsem položila otázku doplňující, na počet obětí popravených komunistickým režimem. Přestože znal pan Zeman číslo téměř přesně, nedokázal reflektovat a objasnit svůj příklon k organizaci, která z 241 popravených zavraždila i jednu ženu.
Nemusím zdůrazňovat, že jsem sama zažila zrůdnost komunistického režimu, a poslouchat tato slova právě z úst pana Zemana bylo, mírně řečeno, absurdní. Opravdu nechápu logiku tohoto člověka. Pokud komunistický režim tak dobře zná, a navíc, jak stále opakuje, byl z této strany za své názory vyloučen, nepovažuji za známku tolerance, že se k této skupině nečestných lidí znovu hlásí. Je to naopak známka zcela účelového a bezpáteřního přístupu k věcem politickým a k věcem veřejným. Prezidenta, který prokázané zločinné jednání určité strany jednou odsoudí a pak se účelově s odstupem času k reprezentantům téže ideologie opět přimkne, a to především z neukojitelné a zcela zjevné touhy po moci, se bojím. Bojím se ho, protože mi nedává žádné jistoty. Bojím se ho, protože cítím, že mu absolutně nelze věřit. Bojím se, že plíživě přizve k podílu na moci komunisty. Nedej bože, aby náš Hrad opět ovládli ti, které jsme před více než 20 lety odtud vyprovodili.
Opravdu je nutno bát se člověka, který bez skrupulí převléká plášť, který ostatními zle manipuluje ke svému momentálnímu prospěchu a v konečném důsledku nás všechny může znovu uvrhnout do morálního marasmu, zničit všechny naše naděje a chuť do života. Ptám se: „K čemu by pak byl listopad 89?“ A ještě s větším bolem v srdci se ptám: „Proč nám Jan Palach přinesl tak velkou oběť?“