Pobavila nás odpověď veřejné ochránkyně (velmi pečlivě selektovaných a rozhodně jen něčích) práv Anny Šabatové advokátce Kláře Samkové ohledně genderově-diskriminační praxe České advokátní komory. Ač i neozbrojené oko vidí na webu této, že v orgánech jsou ženy zastoupeny zcela disproporčně, a oko ozbrojené kalkulačkou si spočítá, že v představenstvu je žen 18 %, v kontrolní radě 14 %, v kárné komisi 27 % a v odvolací stolici téže 10 %, pro ochránkyni k diskriminaci nedochází. Hodnocena tedy nebyla tato, nýbrž ona: rozuměj nikoli stížnost, nýbrž osoba stěžovatelky, a tato byla z důvodu oné, jež shledána stěžovatelkou nehodnou, zamítnuta.
Nezbývá než si povzdechnout, že veřejná funkce obsazená někým tak totálně, blyštivě nekompetentním a ve svém rozhodování v nejhorším slova smyslu stranickým, to je jev raritní i této, kvalitní veřejnou správou tedy věru nikoli slynoucí zemi.
A propos, již dlouho se domníváme, že ČAK by měla být zrušena a nahrazena pluralitním systémem státem registrovaných nezávislých komor, které by si konkurovaly. Není to přístup mezinárodně obvyklý, leč zřejmě jediná cesta, jak advokacii z neuvěřitelného marasmu, kam ji vedení stávající Komory dostalo, postupně vymanit.
Systém, který je zaměřen na utužování diktatury vedoucí kliky a trestání advokátů, kteří proti ní vystupují (Petr Kočí, Václav Láska), přičemž přímá volba kamerálních orgánů na sněmu, kam se všichni oprávnění volitelé nemohou dostavit ani fysicky, místo demokratické volby delegáty územních organisací, jež by přinesla skutečně representativní kreaci vedoucích představitelů, je ostudný v míře, která nemá jinde obdoby.
Podobně, je-li členem odvolací kárné komise sám etalon neethické advokacie Tomáš Sokol, jenž svou živnost založil na dvojjedinosti advokáta a rozhodce (sám si – formulářově – zažaluji, sám si přiznám), není nutné zabývat se pestrými životopisy dalších komorních výtečníků podrobněji.