Co se tu od listopadu ’89 změnilo? Sko­ro všechno: komunismus už nepovažuje­me za nepřátelský režim, politiku už vnímá­me jen jako záležitost peněz a moci. Kde jsme udělali chybu? Jak jsme mohli kles­nout tak hluboko?

Ptát se, co se tu od listopadu ’89 změ­nilo, je otřepaným hospodským klišé. Očekávaná odpověď je totiž: „Nic.“ Dva slovenské filmy, které přišly do kin v minulých týdnech, však ukazují, že se toho změnilo hodně. Výročí vzniku Československa je na Slo­vensku památným dnem, 17. listopad stát­ním svátkem. Ani jeden z nich se však příliš neujal. Osmadvacátého října se obvykle se­tká pár desítek lidí u Masarykovy sochy před Slovenským národním muzeem, zazní několik projevů, položí se pár kytic, zazpí­vá se československá hymna a všichni se v klidu rozejdou. Večer v televizních zprá­vách z toho uvedou zpravodajský šot a něja­ký historik řekne, že první republika byla pro Slovensko velmi důležitá. Sametový listopad se zase většinou při­pomíná „havlovsky“: uspořádá se pár kon­certů v klubech (i letos přijedou na Sloven­sko Plastici), pamětníci se sejdou v divadle a televize uvede nějaký dokument. Součas­ný slovenský premiér svého času řekl, že si listopadu ’89 „nevšiml“, předseda sloven­ského parlamentu si vzpomíná jen na to, že v té době „kachlíčkoval koupelnu“...

Povrchní pozorovatel tak snadno nabu­de dojmu, že život na Slovensku plyne po­dobně jako voda v Dunaji: s majestátním klidem, který nějaké změny režimů jen tak lehce nenaruší. Ale není to tak. Země, v níž žiji, se pozvolna, ale výrazně mění. Uvědomil jsem si to po zhlédnutí filmů Sa­metoví teroristé a Kandidát a diskusi, kterou vyvolaly.

Tři o třech

Sametoví teroristé je dokument, který nato­čili tři režiséři (Palo Pekarčík, Ivan Ostrochovský a Peter Kerekes) o třech mužích dosouzených v 80. letech podle tehdejšího paragrafu 93 za terorismus. Jsou to podivní „teroristé“: jeden chtěl v předvečer prvomájového průvodu vyhodit do vzduchu prázdnou tribunu, ale ještě předtím se opil a policista ho našel spícího s dynamitem v igelitce. Druhý poslal úmyslně nefunkč­ní bombovou zásilku okresnímu tajemníko­vi KSS, třetí po nocích na Moravě (s pomocí výbušnin) ničil lokální vývěsky KSČ. Všichni tři skončili ve vězení, odsouzeni k dlouholetým trestům. Trochu osamělí bo­jovníci, trochu blázni, trochu idealisté.

Okamžitě po premiéře se rozpoutala prud­ká polemika, jejíž podstatou bylo to, zda v 80. letech minulého století bylo vůbec v Československu proti čemu protestovat. Studená válka byla podle respektovaného so­ciologa Miroslava Tižika jen „mediálně oži­vovaná metafora“, jíž hrdinové filmu uvěři­li. I donkichotská hrozba násilím byla podle mnohých diskutérů obludná a nepřijatelná (i hrozba terorem je teror). Neboť komunis­mus, tedy minimálně jeho normalizační po­doba, nebyl totalitou, proti níž bylo třeba bojovat. Byla to spíš zajímavá alternativa vůči bezduchému kapitalismu. Vždyť se podívej­te, kam nás ten kapitalismus přivedl!

Nýmand prezidentem

To, kam nás přivedl, ukazuje film Kandi­dát režiséra Jonáše Karáska. Je to film fe­nomén. Přestože jde o nízkorozpočtový sní­mek (180 tisíc eur), díky zajímavé režii, ka­meře, střihu a produkci nepůsobí vůbec lev­ně. Ale hlavně: za první měsíc ho na Slo­vensku vidělo více než 58 tisíc diváků, čímž se dostal mezi 10 nejúspěšnějších slo­venských filmů od roku 1993.

Film má poměrně prostý děj: reklamního mága Lamberta navštíví tajemný farář a na­bízí mu lukrativní „deal“: pokud se mu poda­ří v kampani před prezidentskými volbami získat pro jejich kandidáta, zcela neznámé­ho člověka jménem Peter Potóň, aspoň pár procent, nemine ho velká odměna. Bohaté­mu, úspěšnému a cynickému Lambertovi se do toho nejdřív nechce, ale pak se s jiným re­klamním mágem vsadí o celý majetek, že z neznámého Potóně udělá prezidenta.

Jelikož film přijde i do českých kin, nebu­deme prozrazovat, jak to dopadne. Hlavní myšlenku však prozradit můžeme: v součas­nosti ve Veřejném životě nejde o žádné myš­lenky či hodnoty; politici jsou loutky, které kdosi (opravdu: kdo?) z temného zákulisí potahuje za šňůrky; jde jen o moc a peníze. Nejde o vyšší či nižší daně, nesoupeří navzá­jem ekonomický liberalismus a sociální stát. Masarykovské ideje či odpor vůči ko­munistickému režimu jsou v lepším případě příklady trapného romantismu a historické naivity, v horším jde o projevy nebezpečné­ho dogmatismu. Plná kina svědčí o tom, že to tvůrci docela přesně pojmenovali za divá­ky. Nebo nám chtěli „nastavit zrcadlo“?

Co se tu od listopadu ’89 změnilo? Sko­ro všechno: komunismus už nepovažuje­me za nepřátelský režim, politiku už vnímá­me jen jako záležitost peněz a moci. Kde jsme udělali chybu? Jak jsme mohli kles­nout tak hluboko?

Juraj Kušnierik

hudební kritik, zástupce šéfredaktora slovenského časopisu Týždeň

LN, STŘEDOEVROPSKÉ OKNO, 16.11.2013

* * *

Juraj Kušnierik: „Vždyť se podívej­te, kam nás ten kapitalismus přivedl!“ Nikoliv kapitalismus, ale naše povaha a sklony. Dostali jsme nabídku a z velké části jsme ji zneužili, jak je u nás častým zvykem. „Ten třetí“ nebyl jen Milan Paumer, ale ve filmu dokonce i sám sebe hrající Vladimír Hučín, bývalý kpt. BIS, který k faktu níže v komentáři roky zarytě mlčí…?!

Je ostudou, že předseda ČSBS (Český Svaz Bojovníků za Svobodu) Jaroslav Vodička, řečnil 17.listopadu před Hlávkovou kolejí. Tento „hrdina“, narozený v roce 1948, byl také vyznamenán Zemanem Za zásluhy v oblasti bezpečnosti státu a občanů. Škoda, že se neuvádí za jaké? Zřejmě za založení firmy na opravu vojenských vozidel…

Jan Šinágl, 17.11.2013

Diskutujte: Hučín versus Stropnický, Babiš a Šinágl…?!
Karel T. 2013-11-15 23:59

Hučín, Hučín, Hučín... To je ten agent SNB, co podle záznamů v archívu USTR udal po okupaci ČSSR Sovětskou armádou 10 lidí za nedovolené ozbrojování, což sám připustil (dva udaní byli komunisti, ale ostatních 8 jmen odmítá uvést) a poslal je tak k soudu a do vězení? To je ten osobní přítel estébáků a komunistů Zejda, Komorous, Kutal? Děkuji nechci.