Ukázka z knihy vydavatele Marka Belzy – kapitola KOTVA, str. 259-262, o záchraně Židů Janem Baťou – Otec Livie Klausové, štefan Miština, naopak k likvidaci židů aktivně přispíval. Proto ho komunisté ocenili a Jana Baťu okradli a odsoudili jako kolaboranta a zločince!

Jan Antonín Baťa platil v Československu, později v České republice, přes 60 let za fašistického kolaboranta a zločince. Byl osvobozen, jeho jméno očištěno, nicméně jeho potomci zatím marně jak u českých, tak evropských soudů žádají o náhradu škody za neprávem zabavený majetek. V Brazílii opět úspěšně podnikal a budoval hodnoty, byl dokonce navržen na Nobelovu cenu, kdy se nominace zřekl ve prospěch brazilského spisovatele. Dnes média hlásí, že v budově švédské ambasády byla nalezena jména několika osob, které za války pomáhali Židům. Jan Antonín Baťa zachránil před nacismem řádově stovky Židů, na rozdíl od otce současné „první dámy“ Livie Klausové Štefana Mištiny, který se na jejich likvidaci aktivně podílel, byl členem fašistického vedení státu,  kdy později vstoupil do KSČ! Nikdy nebyl potrestán. Jan Antonín Baťa si nepochybně také zaslouží být oceněn vyznamenáním Spravedlivý mezi národy. Věřím, že jej židovské organizace navrhnou. Bude tak i prolomeno skandální mlčení jak kolem jeho hrdinné, vlastenecké, obdivuhodné činnosti v období nacistické okupace, tak skandální mlčení veřejnoprávních médií o zločinném otci současné první dámy České republiky!

KOTVA

Kotva, kterou jsme založili teprve přede dvěma lety, se rozvinula ná­sledkem toho rozprášení zástupců – Židů po světě. Byla během dvou let tak silná, že bezmála by byla předstihla vývoz obuvi a strojního zařízení. Stala se nesmírně silnou exportní složkou. Cílem naším u toho bylo, míti ve chvíli vypuknutí války co nejvíce prostředků v jakékoliv formě za hranicemi. Kotva byla pro to způsobem. Tady jsme mohli vyvážeti touto formou skorem všechny druhy zboží, jež do té doby nemohly najíti cestu do ciziny, protože žádný z těch prů­myslníků neměl možnosti si to sám organizovat.

Tak jsme vyváželi pumpy, čerpadla, hnojnice, trakaře, lopaty, topora, sekery, háky, kosy, šrouby, baterky, žárovky, motory, koberce, rukavice, slivovici, mák, houby, peří, přikrývky, sklo stolní, nádobí kuchyňské, pluhy, deštníky, potisknuté látky, sošky panny Marie, Pražské Jezulátko, jabloneckou bižuterii, granátky, vlněné látky, vyčiněné kůže, tašky, jeh­lice – co nám kdo přinesl, že si s tím neví rady, jak to exportovat…

Když byly obsazeny Sudety a byl nedostatek skla, koupili jsme na Slo­vensku zastavenou sklárnu a spustili ji do provozu, abychom měli pro Kotvu zboží. Zprvu jsem se bránil sklárně, ale potom jsem je nechal, ty Kotváky, ať to koupí. Však prodat můžeme tu sklárnu vždycky. Mohli jsme ji bance zaplatiti během roku bezvadně, a sice výnosem zboží.

Ale když viděli průmyslníci, že máme v tom úspěch, a sice takový, o kterém se nikomu nezdálo, začali najednou choditi místo dřívějších nejmenších podnikatelů i větší a nakonec se stal – kolem května 1939 – Zlín zrovna Mekkou všeho průmyslu, který najednou pochopil, že jim pomáháme zaváděti jejich zboží v cizině, což znamenalo navždy konec nezaměstnanosti jejich podniků.

Stěžovali si mi Matula a Hlavnička, že je to strašně zatěžuje, protože se každý ten fabrikant courá jindy, a tak jsem jim navrhl, aby udělali sjezd zájemců o export prostřednictvím Kotvy a rozeslali oběžníkové pozvánky. Přišlo jich do Zlína asi pět set a s nimi i úředníci Národní banky, předsednictva Exportního ústavu a zástupci ministerstva obchodu.

Tady jsme jim ukázali statistiky, filmy o Zlíně a o našich zastoupe­ních ve světě, udali podmínky, za kterých přijmeme zboží do prodeje, a vytýčili druhy zboží, jež jsou v exportu hledány. Scházelo se nám asi za pět milionů korun týdně zboží pro export v Kotvě. Z této konference jsme měli přihlášek na dvacet milionů týdně, kdybychom je mohli potřebovat.  Ale to už nešlo. Tak daleko naše organizace dosud nebyla.

I když jsme ještě přijali další lidi, to jest další Židy, kteří toužili se dostat ven, do světa, a kteří teprve nyní zřetelně pochopili, jak nesmírně veliká je tato pomocná akce pro ně, tož jsme si nemohli vzíti to břímě, financovati takový rozsah obchodu, protože na to jsme nestačili už na­šimi prostředky. To by bylo tedy jaksi mimo pomyšlení… Bylo z toho až i mnoho kyselostí.

Škodovka, když viděla hned ze začátku, jaký v tom máme úspěch, zařídila si podobnou společnost Omnipol, jenž se vyvíjel také dobře. Ovšem jakmile bylo ve světě známo, že Škodovka patří Göringovi, bylo po obchodě. Výrobci v ČSR nyní byli rozděleni na dva tábory: na ty, kterým se po­dařilo dostati se s námi do spolupráce nebo kteří byli i bez nás dosta­tečně zaměstnáni, a na ty, kteří se k nám nedostali. Ti se na nás zlobili, protože jsme nechtěli vzít jejich zboží…

Chtěli jsme, ale nemohli jsme jíti nad naše síly. Do srpna 1939 jsme zařídili po světě celkem 700 zastoupení. Každé toto zastoupení znamenalo nejméně dvě židovské rodiny, některá i více. Nevěřím, že je na světě ještě jiná organizace, byť jakkoliv mocná, která by byla prokázala – sama nežidovská – svým postiženým spoluobčanům tolik účinné pomoci. Nechtěl bych se tím chlubiti, i když na to pyšným jsem.

Činil jsem to pouze z jednoho důvodu. Byla to věrnost k lidem, se kterými pracuju. Jestliže je někdo chce tlouci po hlavách za to, že se narodili Židy a ne křesťany, tož jsem to pociťoval jako příkaz mé vlastní mravnosti, abych je vysvobodil z této situace, když to bylo v mé moci. „Nemyslete si, že vám někdo bude vděčen,“ varoval mne Vavrečka. „Dočkáš se odplaty, nad kterou užasneš,“ varoval Hlavnička. „Žid je Žid, aby šidil lid. I tebe ošidí a čásnou přes hlavu.“

„Možná. Musil bych být pošetilým, abych čekal odměnu. Co dělám, nedělám pro jiné. Dělám sám kvůli sobě. Nikdo mně a nám nebude moci nikdy říci, že jsme někoho, kohokoliv, jenž s námi pracoval, opus­tili, když mu bylo zle z důvodů, za které nemohl. A v tom vždycky bude naše síla.“

„To, co tady zachraňujete, nestojí za zachraňování,“ zlobil se okresní hejtman Januštík. „Je to smeť.“ Neodpověděl jsem mu, jenom jsem mu dále posílal ty pasy, aby je vydával, aby mohli ti zástupci i s rodinami odejet, dokud to ještě šlo.

„Ten váš šéf je ale tvrdohlavý člověk,“ stěžoval si Čiperovi Januštík. „Uvidíte, že se mu to vymstí, že se tak zastává těch Židů. Uvidíte.“ Čipera na to pokrčil rameny. Byl ministr ve vládě, kde „Judenfreund“ bylo nežádoucí. Nemohl mluvit.

A v celém podniku se lidé smáli tomu, jak trapem nyní ti Židé se „vyplachovali“ ze Zlína. Mladí lidé si na to našli už i chytačku. Když se dva potkali, ptal se jeden druhého:

„Jsi Žid?“

Když odpověděl že ne, mrzel se:

„Kdybys byl řekl, že jsi, byl by ses něco dověděl.“

„Tož tedy – su Žid.“

„Tož to jdi do Kotvy,“ smál se druhý.

Ale to byly hračky. Ve skutečnosti ten obchod stoupal zrovna zá­vratně. Ničeho nebylo dost.

Vývoz Kotvy v letech:

P.S.

Jan Antonín Baťa platil v Československu, později v České republice, přes 60 let za fašistického kolaboranta a zločince. Byl osvobozen, jeho jméno očištěno, nicméně jeho potomci zatím marně jak u českých, tak evropských soudů žádají o náhradu škody za neprávem zabavený majetek. V Brazílii opět úspěšně podnikal a budoval hodnoty, byl dokonce navržen na Nobelovu cenu, kdy se nominace zřekl ve prospěch brazilského spisovatele. Dnes média hlásí, že v budově švédské ambasády byla nalezena jména několika osob, které za války pomáhali Židům. Jan Antonín Baťa zachránil před nacismem řádově stovky Židů, na rozdíl od otce současné „první dámy“ Livie Klausové Štefana Mištiny, který se na jejich likvidaci aktivně podílel, byl členem fašistického vedení státu,  kdy později vstoupil do KSČ! Nikdy nebyl potrestán. Jan Antonín Baťa si nepochybně také zaslouží být oceněn vyznamenáním Spravedlivý mezi národy. Věřím, že jej židovské organizace navrhnou. Bude tak i prolomeno skandální mlčení jak kolem jeho hrdinné, vlastenecké, obdivuhodné činnosti v období nacistické okupace, tak skandální mlčení veřejnoprávních médií o zločinném otci současné první dámy České republiky!

Jan Šinágl, 14.2.2013